CJCH 2022: Vojtěch Radakulan 

Poslední – pátý – příspěvek ze série představující letošní finalistky a finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého 2022 se ve formě rozhovoru vedeném kurátorem Janem Freibergem věnuje Vojtěchu Radakulanovi, který ve své tvorbě propojuje architektonické a sochařské vzdělání s videoinstalacemi, postavenými často na 3D interaktivní počítačové grafice.

By The Laws of the Planet of The Crimson Clouds, 2017

Když jsi před pěti lety dokončoval studia architektury na AVU, vymezoval ses vůči roli a ambicím architektů a tradiční architektonické praxi ses vyhnul. Jaký je dnes tvůj postoj k architektonickému oboru, zvlášť v době, kdy ses etabloval jako výtvarný umělec?

Architekturu mám pořád rád, nejvíce těžím z architektonických nástrojů a přemýšlení, které aplikuju ve výtvarném umění. Skrze architektonické vzdělání vnímám svět, protože žiji v architektuře. Stejně tak jako mám dobré programovací znalosti, když používám počítač. Architektonické vzdělání pro mě funguje jako základní navigační nástroj pro svět. Architektura je o přemýšlení v prostoru (3D + další dimenze jako čas a peníze) a samozřejmě o spojení s morálním a etickým chováním.

Považuješ se dnes ještě za architekta, či spíše za umělce? A pokud za umělce, v čem spočívá tvá kvalifikace pro uměleckou praxi?

Vystudoval jsem kromě architektury také sochařství, což je moje akademická kvalifikace. Za umělce se považuji proto, že je to nejjednodušší sféra, do které se zařadím, když to potřebuje někdo vědět. Když mluvím s architekty, dozví se, že jsem umělec, naopak pro umělce jsem architekt, na konferenci o počítačové grafice jsem se dokonce nechtěně dostal do kategorie ezoterie. Obecně mám nejraději označení výtvarník – něco vytvářím – nebo termín tvořidlo dle Erika Sikory. Nebýt v kolonce zní jako klišé, ale pro mě je podstatné rozšiřovat si hranice „svého“ oboru až do bodu, kde by obor mohl zmizet. Spíše než v oborech se pohybuji v kategoriích přemýšlení, jako matematici přemýšlejí v důkazech, právníci v konstruktech, umělci v dojmech a pocitech.

Když architekt navrhuje dům, zřejmě myslí na uživatele. K čemu bude sloužit, jak bude esteticky působit, kolik bude stát, domýšlí a počítá vše. Jak se taková komplexnost promítá do tvé umělecké praxe?

To je i jeden z důvodů, proč se nevěnuji tolik architektuře: Architektura je především služba, kde klient má vizi a architekt mu s ní pomáhá. Architekt je podnikatel, který když je dobrý, tak nese rizika svého povolání – jako architekti, kteří si udělali kanceláře v přízemí prvních mrakodrapů, které si stavěli nad hlavou. To umělci většinou nedělají, ti dávají všanc svoji duši, to znamená větší riziko, s těžko měřitelným výsledkem a horší prognózou.

13th District HQ (Soft Architecture), 2020

Jakou logiku má v tvém vzdělávání nynější doktorandské studium na ČVUT? Co v něm řešíš za téma?

Chtěl jsem více pochopit technické dovednosti, které jsou potřeba pro tvorbu interaktivní 3D počítačové grafiky. Končím teď první ročník na Katedře počítačové grafiky a interakce na Fakultě elektrotechnické a prošel jsem si stejným procesem jako tisíce doktorandů přede mnou: Přijdete s velikou výzkumnou otázkou a zjistíte, že se v ní buď utopíte, nebo ji musíte zmenšit. Odměnou pak bývá, že i při malé a zdánlivě triviální otázce se člověk při pořádném zkoumání dostane před netušené věci. Já jsem tedy zakotvil u rozpoznávání prostoru v rámci virtuální reality a konkrétně mě zajímá fenomén vnucené perspektivy. Připravuji experiment, který používá metody z oboru psychofyziky pro pochopení prostorových iluzí v rámci headsetů pro virtuální realitu a převádí je na kvantifikovatelné výsledky.[1]

V několika rozhovorech s tebou tazatelé zdůrazňovali rozdíl mezi digitálním dílem a dílem ve fyzickém prostoru. Upozorňoval jsi je na fakt, že ani v digitálním prostředí jako diváci o tělo a smysly nepřicházíme a že vnímáme digitální realitu podobně jako tu fyzickou. Jakou roli ve tvé práci hraje tělo diváka a jak vnímáš rozdělování na digitální a fyzické zážitky? 

Fakt, že máme fyzické tělo při kontaktu s počítačem generovaným uměním, je pro mě velmi důležitý. Když člověka mateme pomocí brýlí pro virtuální realitu, bereme mu hlavní zdroj počitků – zrak, ale neklameme s tím vestibulární systém v uchu či dotek látky, vůni, teplotu. Zajímá mě tedy i hybridní zapojování lidí, kteří nemají headset a třeba ho ani mít nechtějí, tak aby se skrze zvuky či doteky došlo k jiné, posunuté interakci.

Důležité je pro mě přemýšlet, že není žádné venku a vevnitř, ale je to celé jeden svět, na který můžeme nahlížet skrze růžové či jiné brýle. Hlavní otázka je ale etická. Je potřeba být opatrný a znát i rizika, především pak závislosti na počítačových hrách nebo internetu. Proto je záměrem, aby nám technologie nebránila v dosavadním životě. Cílem by neměl být útěk ze světa, ale zostření nebo rozšíření pohledu na svět.

Jak vnímáš společensko-ekonomické souvislosti například rozšířené reality? 

Před nějakou dobou se začal používat termín XR (Extended reality), to je pro mě nejpřesnější termín. Spočívá v tom, že zvětšuje úroveň virtuality od nějakých senzorů na našem těle (např. že máme hodinky snímající životní funkce) až po koncepty imerzivních VR zážitků, které jsou nerozpoznatelné od reality. Záleží pak, co od tohoto nového pohledu na svět chceme. Zatím to spíše slouží ke kulturně-zábavním účelům, trochu jako trenažér a částečně ve zdravotnictví (léčba, diagnostika). Jsou to tedy spíše pořád malé úkoly. Čeká se na zmenšení hardwaru a větší demokratizaci v rámci přístupu k těmto technologiím.

Soft Arena, 2021. Instalace v Galerii Františka Drtikola v Příbrami

Jaký má na tvou práci vliv literatura? Pro některá díla sis napsal scénář.

Literaturou to pro mě většinou začíná a dost často i končí. Neznám lepší zdroj a nástroj pro předávání informací. Je ale samozřejmě těžké to vybalancovat tak, aby se tomu pořád dalo říkat vizuální umění. Obdobně to mám s kresbou, kde je pro mě i při práci na počítači důvod si kreslit. Je pak možné, že právě literatura nebo kresba bude to, co z mé práce zbyde, až mé hry nepůjdou na počítačích přehrát.

Nedílnou součástí počítačových her je nutnost chápat a předvídat chování a jednání hráče. Je to úplně jiná role, než která se očekává od diváka výtvarného umění jako objektu nebo prostorové instalace. Navíc v některých dílech dáváš hráči možnost rozhodovat o tom, co učiní v rámci tebou stanovených pravidel. Zkusil bys mi popsat, jakým způsobem v tomto duchu pracuješ?

Poslední dobou se spíše zaměřuju na interakci člověka s počítačem, tak aby dialog dával smysl a člověk od počítače nechtěl něco, co mu nemůže dát. Nejlepší hry, které jsem hrál, nemají tutoriál. Člověk nepotřebuje návod, chce se rovnou zapojit a těmi prvními kroky při vstupu do hry se to naučit.

Ve hrách obecně jde o celkem banální rozhodování, dovedeš si představit, kam se chování a jednání lidí může v rozšířené realitě rozvíjet?

Banální rozhodování bych nepodceňoval. Někdy totiž, když dáme lidem příliš velké pole působnosti, tak je mnohdy těžší najít smysl. Proto mám pocit, že občas větší kreativitu generuje moment, kdy si situaci naopak ohraničíme, nebo ještě lépe nějaká externalita vymezí naše pole působení.

Instalace 3D animovaného videa Song For the Deaf (2019) na výstavě v Haus der Architektur ve Štýrském Hradci

Tvé hry nebo instalace postrádají často na rozdíl od tradičního filmu nebo literatury hlavního hrdinu. S kým se tedy divák v tvé práci může identifikovat? Co je zápletkou, co očekáváš, že budeme prožívat?

Mám rád obrazy Pietera Brueghela nebo Hieronyma Bosche, kde také chybí hlavní hrdina. Člověk se tak spíše identifikuje se situací než s konkrétním člověkem. A tak jediným, se kterým to jde zrovna nejlépe, je on sám, kladoucí si otázku, jak bych asi v téhle situaci reagoval já. Je tak vpuštěn do světa, který zároveň objevuje. Samozřejmě ten svět má většinou nějaký příběh a důvod svého počátku. Očekávám, že se v nějaké formě bude dařit jej zprostředkovat, ale jde mi i o možnost ve hře zabloudit nebo nalézt místa, o kterých ani sám nevím. Často mi jde také o místně specifickou kombinaci, kde se návštěvník zpravidla nachází v prostoru, jímž ho pak nechám projít ještě jednou v rámci nějaké počítačové simulace, kde se opět ukazují některé jiné aspekty světa, ve kterém žijeme.

Pracuješ většinou individuálně na velmi složitých a komplexních celcích (počítačové hry, virtuální realita), které běžně vytvářejí celé štáby. V čem je pozice uměleckého solitéra pro tebe zajímavá?

Sleduji autory, kteří vytvářejí hry a prostředí sami. Mají jedno společné – zájem o každou jednotlivost v procesu tvorby, kdy je potřeba pochopit, o co jde a jak se to staví. Mě zajímá skoro vše, lidi, věci, nástroje, zkoumám je, a artefakt, který vytvořím, je dokumentace mého poznávání a učení. Také si mnohem snáze mohu určovat další směřování, kde flexibilita je dle mého názoru v rychle se vyvíjejícím oboru velice důležitá. Opatrně zkouším i nějaké spolupráce, zatím si ale vystačím s tím, co umím. Také si mohu dovolit dělat chyby.

[1] „Kolonáda v paláci Spada v Římě, která je dílem Francesca Borrominiho, je ukázkou použití tzv. vnucené perspektivy, kdy mírným sbíháním ohraničujících linií a zkracováním architektonických článků je dosaženo dojmu větší vzdálenosti, a tím i velikosti objektů. Při pohledu na sochu válečníka, k němuž sloupoví směřuje, snadno můžeme podlehnout klamu a odhadovat, že socha je zhruba životní velikosti.“ In: Radovan Šikl, Zrakové vnímání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2012, s. 24.


Vojtěch Radakulan (* 1991) vystudoval sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a architekturu na Akademii výtvarných umění v Praze, absolvoval stáž v oboru interaktivní design na umělecké škole v Curychu. V současné době působí jako doktorand na Fakultě elektrotechnické ČVUT na Katedře počítačové grafiky a interakce. Kromě výstavních aktivit v českém prostředí vystavoval například na Benátském bienále architektury (2021), na Ars Electronica v Linci (2018) či v galerii Husslehof ve Frankfurtu nad Mohanem.


Foto: archiv Vojtěcha Radakulana

Jan Freiberg | Jan Freiberg (* 1976) se narodil ve Strakonicích. Studoval v Ateliéru fotografie Pavla Baňky na UJEP v Ústí nad Labem a obor Teorie a dějiny designu a nových médií na pražské UMPRUM. Působil jako kurátor a fotograf v Galerii Klatovy / Klenová (2002–2010). Po odchodu odborných pracovníků galerie založil v roce 2010 v bývalé smuteční síni u Volyně Galerii Na shledanou. Od roku 2019 vede Galerii Františka Drtikola v Příbrami.