CJCH 2022: Olga Krykun

Další z laureátek letošní Ceny Jindřicha Chalupeckého je Olga Krykun. Vzhledem ke stále probíhající válce na Ukrajině jsme se rozhodli, že Olze necháme prostor pro samostatné vyjádření. Rozhovor o její tvorbě i tom, jak se jí dotýká probíhající válka, s ní vedla Barbora Švehláková.

Don!t Panic, still z videa, Galerie UM. Foto: Peter Fabo

Olga Krykun: Mé umění už nemůže být nikdy apolitické

Pracuješ s různými druhy médií, jako je malba, video nebo objekty, ze kterých vytváříš komplexní instalace, připomínající snové vize nebo fiktivní světy ovlivněné proudy nové upřímnosti nebo emo-romantismem. Zdá se mi, že jsou tyto instalace především eskapistickou odpovědí na současnost. Zajímalo by mě, jak vnímáš v umění podobné strategie? Není eskapismus dvousečnou zbraní a přílišné vymezování se vůči racionalitě nebezpečné?

Za posledních pár měsíců se radikálně proměnil můj přístup k umění a také přístup k vnímání eskapismu a to, jak jsem s ním pracovala. Před vypuknutím války jsem si myslela, že je možné dělat apolitické, snové věci, což vycházelo z mé privilegované pozice. Teď už takovou možnost nemám. Na druhou stranu se můj výtvarný jazyk nijak nezměnil. Vztah reality a fikce pro mě funguje stále stejně, ať už bude mé umění o čemkoliv. Považuji za důležité mít fantazii a skrze ni nacházet něco dalšího pro život. Myslím, že když je člověk mladý, tak chce přirozeně utéct před tímto světem a realitou. V určitý moment si ale uvědomí, že to není možné. Když chceš skrze svou práci něčeho konkrétního dosáhnout, tak eskapismus už nefunguje.

Často ve svých pracích odkazuješ na internetový folklor a zkušenost s ním. Jak se proměňoval tvůj postoj a práce s internetem, jehož všudypřítomným materiálním chapadlům se dnes snažíme spíš uniknout? Je pro tebe internet spíš databankou obrazů, příznakem společenských změn, nebo už jen prodlouženou rukou každodennosti?

Můj vztah k internetu je dlouhý, sahá až do mého dětství a v podstatě ilustruje celospolečenskou proměnu vztahu k internetu. Od počáteční pozitivně-utopické vize prostoru, kde si volně můžeme vyměňovat informace, až do stavu, kde jsme teď. Můj zájem ale pramení především z osobní zkušenosti. Když jsem byla v pubertě, internet jsme dlouho neměli, protože v naší čtvrti nebyly rozvedené optické kabely. Nejdřív jsme měli omezený internet přes telefon. Pak jsem si pořídila kartičku na 60 minut. Vždy jsem internet zapnula, stáhla si obrázky, vypla ho, aby mi neběžel čas, a pak si vše offline prohlížela. Bylo to vzácné. V té době jsem taky propadla webu 2.0 Ostatní obvykle chodili na internet jen konzumovat informace, ale já si vytvořila vlastní web, kde jsem psala o tématech, která mě zajímala, třeba o seriálech nebo pohádkách. Pak jsem objevila komunitu holek, které kódovaly weby a zajímaly se o programování. Ačkoliv jim mohlo být kolem dvanácti nebo třinácti let, vytvořily kolem sebe feministické prostředí, aniž by věděly, co pojem feminismus vlastně znamená. Zamilovala jsem se do té doby, a i v umění ji pořád reflektuji. Přestože jsem se posunula k materiálnějším věcem, které reagují na překonání internetu, jsem online skoro neustále a čerpám zde veškeré informace.

Olga Krykun a Milica Mijajlovic, The Garden of My Hopes, 2021. Foto a text Milica Mijajlovic, art direction, editace, keramické objekty Olga Krykun

Tvá práce má dominantní vizuální složku, která odkazuje k různým subkulturním a společenským kontextům, je jakýmsi tavicím kotlem různých symbolů. Zajímá mě, jak vnímáš určitý paradox, který tady spatřuji a který tyto symboly doprovází. Na jednu stranu to jsou často symboly intimní a nečitelné bez znalosti tvého osobního příběhu, na druhou stranu pracuješ s určitým akademismem nadužívaných forem kolujících po různých uměleckých blozích.

Jak jsi řekla, je to kotel tavících se věcí a významů. Dělám umění tak, jak přemýšlím, a odrážím v něm veškeré podněty a znalosti, ať už všeobecné, nebo akademické. Dohromady vytváří výraz, který je můj. Přijde mi důležité, že ačkoliv člověk nemusí být obeznámený s významem všech symbolů, najde si v tom něco svého. Je to podobné jako s hudbou. Nemusíme vědět nic o žánru, který jsme omylem zaslechli, ale stejně k němu zaujmeme nějaký vztah, vyvolává v nás pocity. Hudba útočí mnohem přímočařeji na city a emoce. Můj sen je, aby umění mluvilo stejně: Chci, aby mé umění taky v divákovi vyvolávalo nějaký pocit, a pokud bude chtít, tak mu objasním příběh za tím. Na druhou stranu to nemusí nutně vědět, protože vizuální formy je možné číst i bez těchto znalostí.

Tvé instalace – ale především videa, která jsou jejich součástí, vypadají často jako zmrazená. Jako bychom se ocitli uvnitř filmové smyčky, která neprozrazuje příliš o probíhajícím ději. Zdá se, že pro tebe není důležitý narativ nebo časovost. Jak pracuješ se skladbou obrazu?

Zajímá mě snovost a abstrakce časové osy, která divákovi neumožňuje poznat přesný děj. Tato snovost je otevřená různým výkladům. Když se pak snažíš převyprávět takový sen, logicky a časově nemusí dávat smysl. Přesto, i když se probudíš ze snu, můžeš mít pocit, že se v něm něco důležitého odehrálo. Ať už je to skrze určitý symbolismus, nebo emoce, či silný zážitek.

Potřeba přímočarého útoku na emoce a důraz na přítomnost vyplývá také z produkčních podmínek, kterými mohou být například jednodenní výstavy a různé dočasné formáty. Často pracuješ v negalerijním prostředím, připravovala jsi například výstavu ve vlastní kuchyni a koupelně nebo v přírodě. Jedná se o snahu uniknout hierarchii světa umění, nebo o přiblížení skutečné realitě?

Je to reakce na to, jak vypadá umělecký svět. Pro mladší umělce není moc příležitostí, kde vystavovat ve výstavních institucích, a i když to možné je, podmínky často nejsou o moc lepší než třeba ve vlastní kuchyni. Když umělec vystavuje u sebe doma, tak má alespoň větší svobodu. Mě navíc baví propojovat umění se světem vně, s jinými sférami života. Je smutné, že na výstavy dnes nechodí moc lidí. Myslím, že je to důsledek toho, jak umění vypadalo posledních 30 let, kdy bylo tolik uzavřené do sebe. Divák musel mít znalosti k pochopení toho, o čem takové umění vlastně je. A to je právě to, čemu se snažím vyhnout a proč dávám prostor větší vizualitě, která působí přímočařeji na diváka. Chtěla bych, aby se lidé nebáli vejít do galerie a říct, že jim mé věci něco připomínají, že je skvělé, že umělecký objekt má barvu třeba jako potah na jejich gauči. Zároveň to nevylučuje, že by pak umění postrádalo nějaká teoretická a hlubší východiska.

E-girl Melancholia, 2021. Foto: Olga Krykun

Díky oblibě formátu dočasných výstav v negalerijních prostorách, je umocněn také význam dokumentace. Tyto instalace jsou efemérní, mnohdy instalované dočasně, z „levných“ materiálů. Často je tak může naživo vidět pouze úzká komunita lidí a skrze fyzické chybění pak dokumentace připomínají simulace (není jasné, jestli fyzicky existovala / byla upravena postprodukčně). Jakou roli u tebe hraje dokumentace? V jakém prostředí by měl divák ideálně tvá díla „konzumovat“?

Dokumentace je samozřejmě důležitá, dostává díla do povědomí většího počtu lidí. Na sociálních sítích je uvidí minimálně několik tisíc lidi, na rozdíl od galerie. Na druhou stranu mě baví i fyzická zkušenost s uměním. Je to v podstatě podobné jako s internetem: Na jednu stranu jsme neustále online, ale na druhou stále hledáme prožitky také v offline světě. Dokonce máme už i dvě identity, online i offline. Ačkoliv se tyto identity nemusí vzájemně podobat, vytváří to, kým jsme. Proto je tak těžké dnes oddělit offline a online realitu. Stejně tak je to i s vystavováním, které je přirozeně fluidní.

Zmínila jsem, že tvá díla jsou často určená úzké komunitě – mluvíš jazykem, který je pro ni srozumitelný. Jak se ti pracuje na projektu, který připravuješ pro výstavu v rámci CJCH, která se snaží oslovovat i širokou veřejnost? Odlišuje se práce na něm od tvých předchozích projektů?

Moje předchozí práce byly dost efemérní, bylo možné je číst skrze různé významy. Tentokrát pracuji s úzce vymezeným tématem. Připravuji projekt, který reflektuje prožívání války. Není to ale jen o mně, ale i mnoha dalších ukrajinských ženách, za které chci mluvit. Právě zájem o ženu nebo holku a feministická perspektiva jsou pro mě klíčové. Ze všech těch dívek, panenek a žen, které jsem zpracovávala, jsou nyní uprchlice. Všechny musely utéct a nyní sledují válku online. Dívka z mé starší série E-girls už nemá jen melancholii z dnešního světa, ale nyní má i konkrétní problémy a konkrétní osobní příběh. To je jejich transformace. Když se ale vrátím zpátky k otázce, tak si přesto nemyslím, že by výtvarný jazyk byl čitelný jen nějaké úzké skupině. Některé práce mohou být ovlivněné určitými subkulturami, ale stále se jedná o výtvarný jazyk používající barvy a tvary, a proto si myslím, že je čitelný pro většinu lidí.

Ve své diplomové práci s názvem The remembering the old world jsi reflektovala svůj vztah k Ukrajině a Západu, její proměně a určité melancholii, kterou v tobě tato proměna vyvolává. Práce vznikla v roce 2021. Nabízí se otázka, jak nejen prožíváš probíhající válku, ale taky jak se proměnil tvůj vztah k Ukrajině jako uměleckému tématu? Myslíš, že tvé umění se stalo aktivistickým?

Už jen kvůli tomu, kdo jsem, mé umění už nemůže být nikdy apolitické. Myslím, že pro mě už je cesta jakéhokoliv apolitického umění navždy uzavřená, ačkoliv nevím, jak se bude vyvíjet svět během následujících padesáti let. Každopádně můj vztah k Ukrajině se proměňoval postupně. Z Ukrajiny, ovládané Janukovyčem v době před Majdanem, jsem odjela v pubertě. Politická situace se v tu dobu rapidně zhoršila, což byl důvod, proč jsme emigrovali do Česka. Tehdy jsem se styděla za svůj původ, protože tady byl vnímaný pejorativně. Proto jsem se taky snažila rychle se stát Češkou a zapadnout, což samozřejmě nešlo. Jazyk se sice lze naučit poměrně rychle, ale často je nesrozumitelný například humor. Po Majdanu v roce 2013 a válce v roce 2014, jsem najednou začala vše vnímat jinak. Uvědomila jsem si, odkud jsem a že můžu být pyšná na svou zemi. Podobně jako jsem se stávala znovu Ukrajinkou, tak se i pojetí Ukrajiny v mých pracích měnilo. Nejen jako téma, ale také skrze určitou vizuální syrovost, která se vkrádala do mých prací a která je pro Ukrajinu typická. Když svou práci porovnám se zdejšími umělci, je můj jazyk rozhodně surovější. Co začala invaze na celé území Ukrajiny, byl pro mě první měsíc a půl nesmysl dělat umění. Pak jsem už musela začít pracovat, protože jsem měla naplánovanou výstavu v Polsku. Někteří ale dělali umění už od druhého válečného dne, někdo třeba už neudělá nikdy nic. Je to velmi individuální. Na začátku jsem měla velký blok začít, pak jsem se rozbrečela a najednou to šlo.

Z připravované prezentace pro výstavu CJCH 2022. Foto: Olga Krykun

Jak vnímáš vztah ukrajinské a ruské kultury nyní? Jak se ukázalo, tak odsouzení války a kroků ruské vlády není samozřejmostí, jak by se mohlo zdát, dokonce ani v užším okruhu současného umění. Narážím například na vlažný postoj Natalye Serkové, spoluzakladatelky platformy Tzvetnik a dalších.

Přestože jsme s těmito umělci sdíleli společnou vizualitu a pohybovali se ve stejné internetové komunitě, vyšlo najevo, že velké množství z nich je osobně přímo napojeno na jádro ruské fašistické filozofické elity. Ta tvoří intelektuální background současné invaze. Ačkoliv vnímáme vizuální tendence, nemůžeme vědět, co se skrývá za příspěvky na instagramu, kde jsou zveřejňované pouze dokumentace uměleckých děl bez jakéhokoliv kontextu. Je to ale pouze zlomek celé problematiky, postavený na osobních zkušenostech. Ve skutečnosti se jedná o mnohem širší problém týkající se také filmového průmyslu, hudby a předpokládám, že i jiných kulturních odvětvích. rusko (s malým r) má za sebou století imperialistické historie, která nebyla nikdy náležitě reflektovaná a přiznaná. Většina ruské kulturní produkce má imperialistickou povahu, ať už ve spolupráci s putinovským režimem, nebo proti němu. Samozřejmě jsou také výjimky, ale bohužel se za posledních šest měsíců invaze ukázalo, že je to pouze mizerné procento.

To je možná to, o čem jsem mluvila už na začátku tohoto rozhovoru – nebezpečnost eskapismu a snad také novoromantismu, kde divák vnímá fantazijní vizualitu a přikládá jí pouze vlastní obsahy…

Pro mě to byl brutální šok. Lidi, o kterých jsem si myslela, že budou sdílet stejné hodnoty jako já, je ve skutečnosti nesdílí. Jedná se o ukázku nebezpečí zrychlené konzumace umění, které je mimo kontext politiky. Mám přesto pocit, že lidi z východní Evropy tuto situaci snáze pochopili, na rozdíl od velkého počtu lidí na Západě, kteří často nemají žádné informace nebo je jim to úplně jedno. Chtějí být jen vidět na cool blogu. Dřív bylo například na zmiňovaném Tzvetniku publikováno hodně výstav a umělců právě z východní Evropy, teď jsou tam pouze lidi ze západní Evropy, USA etc. Tito umělci nemají stejnou historickou zkušenost, nechápou celou situaci a je těžké jim celý kontext vůbec vysvětlit. Když litevská platforma 427 zveřejnila informaci o ukončení spolupráce s Tzvetnikem ze zmiňovaných důvodů, spousta lidí kromě podpory do komentářů psala, že to nejde jednoznačně odsoudit. To pro nás není možné akceptovat, když jsou naše rodiny mezitím bombardovány. V roce 2014 se spousta lidí na Ukrajině probudila ze spánku a uvědomila si vliv ruské koloniality. V podstatě to ilustruje postoj mnoha lidí na Západě, kteří celou válku vnímají jako konflikt mezi rusky a ukrajinsky mluvící části populace. Tito lidi nevidí, že ukrajinština byla systematicky zakazována a lidé odváženi na Sibiř. Proto teď mluvíme rusky. Dekolonizace proto musí proběhnout úplně a maximálně, aby se toto neopakovalo. Protože jsem přesvědčená, že koloniální historie útlaku se bude opakovat neustále, dokud Ukrajina nebude stoprocentně ukrajinská a zcela se nedekolonizuje od Ruska.

---

Olga Krykun (* 1994) získala bakalářský titul na UMPRUM v ateliéru Supermédií a pokračovala zde i v magisterském studiu v Ateliéru malby, které dokončila v roce 2021. Její diplomová práce byla nominována v rámci StartPoint Prize. Během studia absolvovala mezinárodní stáže na T.E.I. v Athénách, The Department of Photography and Audiovisual Arts na Konstfack – University of Arts, Crafts and Design ve Stockholmu a na National Taiwan University of Arts. Svou práci Krykun doposud představila především v rámci české nezávislé galerijní scény, ale také v zahraničí, např. v Šopa Gallery Košice (2020) Skala, Poznan (2022) nebo +DEDE, Berlin (2018) a také v rámci online uměleckých platforem – například Remembering The Old World na soloshow.online.