TZ: Ester Knapová ve Studiu PRÁM

Ester Knapová / Létem do tmy (Je jich na dvoře spousta a pořád vrkají) / Studio PRÁM / Praha / 24. 8. – 13. 9. 2022

Když jsme vylezli kousek do kopečka, otočil jsem se. Všude, kam jsem dohlédl, se bělaly třešňové květy. Celé třešňové údolí bylo bílé a zelené – samé květy a tráva. A uprostřed tekla řeka a stříbrně se leskla. Jak to, že jsem si takové krásy nevšiml dřív? Prostřednictvím snových obrazů objevujeme, co bylo dávno ztracené. Často si pamatujeme jen dojem, který se snažíme zreprodukovat, naplnit, nebo jen letmo zachytit. Proč jsou úplně první vzpomínky tolik intenzivní? Můžeme se na ně spolehnout? A je jejich pravdivost důležitá?

Dílo Ester Knapové vzniká jako atlas imaginárních krajin, v němž lze donekonečna listovat, navracet se a nalézat možnosti vlastní intimní zpovědi. Malba, záměrně komplikována, opakovaně přemalovávána, a někdy naopak hledající svou nejúspornější podobu, stává se procesem tolik podobným vzpomínání. Autorka přiznává potřebu vycházet ve své aktuální tvorbě z vlastního dětství, přičemž inspirace je zde redukována na samotný prožitek. K plátnu přistupuje jako architekt ke krajině; lidské postavy dávno nejsou v jejím popředí, avšak ji dokonale dotvářejí, dávají jí rozměr skutečnosti, života. „Víte, když člověk má tu postavu v knize promyšlenou dost důkladně, tak ona se pak pohybuje už sama… Já za to nemůžu…“ řekla jednou Daisy Mrázková. S plátny Ester Knapové se to má právě tak. Ester se stává se básnířkou světů, kde plyne čas něžně, v souladu s přirozeným řádem, kde se dětmi opětovně stávají dospělí – v krajině, která nepatří více malířce, ale právě divákovi.

A vůbec nemusíme pospíchat. Můžeme se vykoupat v jezírku, když budeme chtít. (…) Nejdřív si ještě chvíli u tebe posedím. Obraz je dokonalý, protože je univerzální. Čas je dokonalý, jestliže neexistuje. Šťastné dny jsou prožité létem do tmy. Leitmotivem výstavy je světlo. Záměrně neřeknu ani slovo o fotografii, protože je tu znepřítomněna. „Taky je pro mě zásadní intenzivní prožívání přírody, silný vztah mě jako dítěte k přírodě, kterého už nejsem úplně tak schopná,“ zdůrazňuje umělkyně. Snažíme se dopátrat něco zdánlivě zapomenuté a tato potřeba důvěrnosti se zintenzivnila během pandemie. Současně Ester Knapová nabízí v meditativním (post)covidovém dialogu smíření s přírodou jako tou, která život dává i bere. Vyřčená modlitba vyzývá v usebrání, touha je v přítomnost a ať vše prožité je cyklické. Celé Třešňové údolí je bílé a zelené – samé květy a tráva.

­­­­­­­Mapování dětství je zásadním motivem ve tvorbě vizuální umělkyně Ester Knapové, absolventky Akademie výtvarných umění v Praze. Jako výchozí bod často využívá rodinná fotoalba, jimž dává svým přepracováním zcela nový a živý obsah. Oproti fotografii, jež neúnavně reprodukuje jedinečný záznam a je ve vyznění definitivní až cizí, vyznívají malby Ester Knapové jako důvěrně blízké, a to bez ohledu na výchozí inspiraci. V posledních letech charakterizuje její tvorbu posun od reálné předlohy k pouhé imaginaci či vzpomínce. Výsledkem jsou vyzrálé impresivní krajiny specifické pro svou rozostřenost a pastelový barevný filtr, aniž by takto zvolená estetizace mohla jen vzdáleně evokovat přílišný sentiment. Hledání nových způsobů uměleckého vyjádření v tradičním médiu patří k aktuálním směrům ve světovém výtvarném umění.

Ester Knapová (nar. 1993) patří mezi výrazné autorky nejmladší generace české výtvarné scény. Studovala v ateliéru Vladimíra Skrepla, Jana Šerých a Jiřího Kovandy. V roce 2019 se zúčastnila umělecké stáže v londýnské galerii Browse & Darby. Byla nominována na Cenu kritiků za mladou malbu 2020, během níž obdržela Cenu diváků. Její práce jsou zastoupeny především v soukromých sbírkách.

Samostatné výstavy: Oči obzoru (Galerie Vyšehrad, Praha, 2022), Borůvky (Galerie Jelení a Galerie Kurzor, Praha, 2021), Malí indiáni aneb Úkryt v metafoře (Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava, 2021), Ze zahrady (Café Tvaroh, Praha, 2020), Sluneční brýle (Kavárna Pod lipami, 2019), Zpátky ve vysoké trávě (galerie sklad M1, Praha, 2018), 1998 (Ideal Prostor, Praha, 2018)