Od ableismu k výstavě jinakosti

V MeetFactory aktuálně probíhá výstava Ať zaslechnu tvé stopy, která představuje téma jinakosti těla i duše a přivádí znevýhodnění do galerie. Umělkyně Karolina Chasáková se tématu věnuje dlouhodobě a v komentáři k výstavě se zamýšlí nad tím, na koho se vlastně v otázce „přístupnosti“ zaměřujeme.

Od ableismu k výstavě jinakosti

„Příběhy o supermrzácích se nikdy nesoustředí na podmínky, kvůli nimž je pro lidi s Downovým syndromem tak těžké najít si partnery, pro nevidomé prožít dobrodružství a pro postižené děti věnovat se sportům. Nemám na mysli zdravotní předpoklady. Myslím materiální, sociální a právní podmínky. Myslím nedostatek příležitostí k zaměstnání, vzdělání, služeb osobní asistence. Mám na mysli stereotypy a postoje společnosti. Mám na mysli útlak. Dominantní příběh o ‚postižení‘ by měl vyprávět o diskriminaci postižených, ne o inspirativním supermrzákovi, ne příběh typu ‚věřte – nevěřte‘.“[1]

Výstava Ať zaslechnu tvé stopy v Galerii MeetFactory a Galerii Kostka je součástí dlouhodobého programu Jiné poznání, který sleduje úrovně předávání vědění pohybující se mimo racionalistický přístup dominující v západním prostředí. Výstava představuje ukázky prací umělců a umělkyň znevýhodňovaných diskriminací a předsudečnými postoji konstruovanými okolo „normativu“ těla a „zdraví“ nebo lidí, kteří*ré se znevýhodněnými blízce spolupracují. Jde o mezinárodní skupinovou výstavu.

Minimalisticky koncipovaná výstava od vstupu do hlavního prostoru Galerie MeetFactory připomíná bíle natřenými stěnami a nemocniční postelí biomedicínské prostředí. S tím, jak procházíme do dalších menších výstavních sálů, se prostory zintimňují a zatemňují. Většina prací visí nebo je promítaná na stěnách. V zadní části galerie mohou návštěvníci*ice na několik bronzových objektů sahat, hrát a objevovat jejich struktury i zvuky. Projekce dvoukanálového videa Javiera Telléze je velmi prostým způsobem nainstalovaná zvlášť v Galerii Kostka.

Díla různými postupy upozorňují na rozdílné typy jinakostí a na to, jak se jejich v rámci jeví vnímání podnětů. Většina umělců*kyň se k tématu vztahuje z pozic bílých Evropanů a Evropanek. Ať zaslechnu tvé stopy by se v místním prostředí patrně dala nejblíže přirovnat k výstavě s doprovodným programem Postiženi normalitou (2013).

Tereza Jindrová a Eva B. Riebová v tiskové zprávě zmiňují, že se výstava pokouší zobrazit „odlišnou zkušenost“ umělců*kyň „s různým typem tělesného, smyslového či mentálního znevýhodnění“ s ambicí do této zkušenosti druhých, alespoň částečně, vstupovat a – jak píší v kurátorském textu – prezentovat „prožívání světa z pozice různých lidí“ v jeho specifičnosti i univerzalitě.

Jindrová s Riebovou v doprovodném textu uvádí, že se účelově vyhýbají kategoriím „vyplývajícím z označení ‚normální‘ (ve smyslu ‚zdravý‘ nebo ‚zdatný‘ – anglicky ‚abled‘) a ‚jiný‘. V češtině vžitý výraz ‚postižení‘ nahrazujeme termínem ‚znevýhodnění‘, který poukazuje na sociální povahu ableismu“. Problémům terminologie a překladu pojmů se, v rámci oboru disability studies, v našem kontextu věnuje Kateřina Kolářová, například v antologii textů Jinakost – postižení – kritika: Společenské konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu (2013).

Jestliže se Jindrová s Riebovou volbou slov v kurátorském textu vymezují vůči chápání „postižení“ jako biologicky determinovaného faktu, výběrem prací se k němu – až na dvě práce – zase vrací. Výjimkami jsou videoinstalace La Passion de Jeanne d’Arc (Nemocnice Rozelle, Sydney) (2004) od Javiera Telléze, kritizující patologizaci i další diskriminační přístupy, a zvuková instalace Our Space od Alžběty Bačíkové, Michaely Blažkové a Ráchel Skleničkové. Ta je vzhledem k silnému zatemnění a nepříjemným zvukům znejišťujícím terénem, který dílo znepřístupňuje, a to především návštěvníkům*icím, kteří*ré preferují zrakové poznání okolí anebo se necítí v prostředí galerie zcela sebejistě. Instalaci tak lze číst i jako kritiku nepřístupnosti, která naznačuje, jak snadno se „nepostižený*á“ stane „postiženým*ou“.

Výběr ostatních prací se neřídí tematizací sociálních ani dalších podmínek znevýhodňujících sociálně znevýhodněné („postižené“), ale volbou děl a umělců*kyň reprezentujících a ve svých dílech esteticky zpracovávajících jinakost. Právě jinakost samotná se tak, pod výrazem „specifičnost“, stává hlavním pojícím bodem výstavy.

Nešťastné romantizující rámování výstavy v tiskové zprávě „postihuje“ a aktivně se tak podílí na tom, co se pokouší kritizovat: „Výstava chce jejich žitou zkušenost přiblížit širokému spektru publika, ukázat její specifika i unikátní krásu a moudrost v ní obsaženou, a zároveň tak poukázat na předsudky ableistické společnosti, které jsou hlavním zdrojem znevýhodnění, jež tito lidé zažívají.“

Dalším momentem, který chce výstava akcentovat, je v kurátorském textu proklamovaná snaha o „celkovou přístupnost“. Není ale jasné, o jakou přístupnost se kurátorky pokouší, ani co znamená, že je „celková“. Čí přístupnost, pro co, kdy, kam a jak – přístupnost je přece vždy přístupností jen pro někoho a pouze někam, v něčem… Kontext dalších vět naznačuje, že jde pravděpodobně o blíže neurčenou fyzickou přístupnost pro navštěvující. Kurátorky několika gesty (ve výstavě nacházíme práce, které můžeme pociťovat hmatem, poslouchat nebo vidět; architektura výstavy je minimalistická; popisky děl jsou vytištěny větším písmem; obrazy jsou upevněny níže) však spíše naznačily své estetické úvahy o přístupnosti, než že by instituci dotlačily k nějakému konkrétnímu znatelnějšímu účelovému pohybu směrem ke zlepšení podmínek a prostředí pro navštěvující a pracující. Nejvýraznějším krokem se zdá být aktualizace informací pro návštěvníky*ice na stránkách MeetFactory a dostupnost komentované prohlídky na sociálních sítích. Bohužel se nedozvíme, jaké podmínky měli*y vystavující či kurátoři*rky, ani v čem nebo jak byla práce lépe přístupná třeba pro přepisovače*ku a překladatele*ku videí.

Okolo úsilí směřujícího k přístupnosti vyvstává mnoho nejasností. Práce na přístupnosti pro návštěvníky*ice, která občas působí nedotaženě, se nečitelně prolíná se strukturálními podmínkami. Informace pro návštěvníky*ice jsou sice aktualizované, ale celkový vizuální styl propagující akci jasně preferuje estetiku, v Galerii Kostka není dýchatelno, na výstavě najdeme několik delších videí, ale žádnou židli s područkami atd.

Pokud z různých důvodů není možné upravit prostor pro takový přístup, který má být zrovna cílem, je vhodné alespoň se pokusit co nejúplněji a nejvěcněji popsat, co všechno v prostoru (a v nejbližším okolí) dělat nelze, co materiálně chybí – v čem, jak, čím a pro koho konkrétně je galerie ne/přístupná: např. bezbariérový přístup do Galerie MeetFactory ano, ale bezbariérový přístup přes chodník od tramvajové zastávky Lihovar ne. (O přístupnosti v malých galerijních prostorách píše podrobněji např. Carolyn Lazard.)

Navzdory všem výše zmíněným a přehnaně kritickým výtkám je skvělé, že typ výstav zaměřujících se na přístupnost nebo podmínky znevýhodněných (společensky postižených) a s tím i možnost pohybu podmínek Jindrová s Riebovou znovu otvírají. Samy přitom v průvodním textu sebereflexivně komentují výstavu jako ukazatel mnohých úskalí „naší vlastní praxe i materiálních reálií, s nimiž pracujeme. Znamená tak pro nás výzvu i do budoucna usilovat o zvyšování různých rovin přístupnosti našich výstav“. Snad se podaří diskuzi dál posouvat a spolu s tím především zlepšovat sociální i materiální podmínky.

---

Michaela Blažková a Ráchel Skleničková a Alžběta Bačíková a Synth Library, David Escalona, Elfa Björk Jónsdóttir, Guðjón Gísli Kristinsson, Aaron McPeake, Joanna Pawlik, Javier Téllez / Ať zaslechnu tvé stopy / kurátorky: Tereza Jindrová, Eva B. Riebová / Galerie MeetFactory / Praha / 22. 6. – 11. 9. 2022

Foto: Studio Flusser, MeetFactory

[1] Eli Clare, Jak zdolat horu, in: Kateřina Kolářová (ed.), Jinakost – postižení – kritika: Společenské konstrukty nezpůsobilosti a hendikepu: Antologie textů z oboru disability studies. Praha: SLON 2013, s. 216–228.