Artalk.cz

Intimita jako nástroj emancipace

Tématem letošního Move festivalu, který pátým rokem organizuje Centre Pompidou a jehož část letos hostí pražská Národní galerie, je intimita a její politický potenciál. Výstupem spolupráce je výstava Intimita jako vzdor, již připravila Caroline Ferreira společně s Michalem Novotným. Nad tím, co je vlastně intimita, a nad rozdílem mezi sebeodhalováním a sebevystavováním se v recenzi zamýšlí Kristina Láníková.

Intimita jako nástroj emancipace

Intimita bývá vymezována jako typ sociálních interakcí spojených se sdělováním nejvnitřnějších obsahů a zakládá se na sebeodhalování – tedy na sdělování o sobě samém jiné osobě, na odkrývání vlastní zranitelnosti. Podle psychologických výzkumů patří mezi znaky vytyčující základní charakteristiku intimity důvěrné rozhovory, spolu s důvěrou, blízkostí, sdílením a city, a protože intimita bývá vždy vázána na vztah, je jejím důležitým rysem vzájemnost. Místním specifikem je navíc skutečnost, že je intimita spojovaná se soukromím, tedy s uzavřeným světem jedince. Linii výstav vztahujících se k pojmu intimity je v Česku možné sledovat od devadesátých let. Zacházeli s ním kurátoři Milena Slavická, Vít Havránek, Denisa Bytelová, Vladimír Birgus, Jiří Ptáček a Michal Novotný. [1] Ve výstavách je patrný posun od oddělování osobního a společenského, soukromého a veřejného, k vzájemnému prolínání těchto sfér.

Aktuální výstava představuje osm zahraničních jmen: Julie Béna, Julien Creuzet, Mélanie Matranga, Marijke De Roover, Rory Pilgrim, Hannah Quinlan, Rosie Hastings a Mona Varichon. V průvodním textu je uvedeno, že hlavním tématem je „intimita a způsob jejího vystavování“, což odvádí pozornost k vystavování, respektive sebevystavování. To ovšem znamená něco docela jiného než sebeodhalování. Rozdíl mezi sebeodhalováním a sebevystavováním nejlépe dokládají právě umělecká díla. Jejich horizontem totiž není vystavování intimity či sebevystavování, jak uvádí doprovodný text, nýbrž kolektivní emancipace. Vizuální umění se zde proměňuje v osobní, ne naopak. Díla kritizují individualismus, jsou reakcemi na společenskou situaci, a namísto k safe space směrují pozornost právě k emancipaci. Její polohy pak vycházejí ze zkušeností jednotlivých sociálních skupin (ženy, LGBTQ+) s ohledem k jejich historickému i současnému útlaku. Pracují s dynamikou vyvolaných emocí a přibližují tak tematické okruhy, mezi něž patří vedle intimity také potřeba sdružování, péče a důležitost komunit. Jsou komentáři útlaku, se kterým nesouhlasí. Intimitu přitom tematizují pomocí kritiky mocenských a ekonomických vazeb.

Tak například v hororové klauniádě Julie Bény Strakati vystupují „lidé, se kterými se špatně zachází“ a kteří „jsou unavení“. Na jejím konci se autorka utápí v piafovské nostalgii, která však nehojí, pouze konejší. Představuje zde svou rodinu – matku, dceru a manžela, který zároveň, jakožto spolupracující kurátor výstavy, prezentuje dílo vlastní ženy. To vede k otázce, jestli se zde jedná o sebeodhalování, nebo jde o střet zájmů. Kde je hranice vyznačující rozdíl mezi prolínáním osobního a společenského a situací, kdy se v tomto prolínání odráží spíš jejich konflikt?

S principem odhalování pracuje také video That does not give us pleasure Hannah Quinlan a Rosie Hastings, složené ze záběrů stažených z YouTube, na nichž v domácím prostředí tancují lidé z LGBTQ+ komunit. Společným tancem se buduje komunita v sérii videí Mony Varichon, a tančí se i v hudebním filmu Rory Pilgrim, jenž zakládá své sdělení na textu písně, refrénovitosti a choreografii skupinových pohybů. V jiném filmu, inspirovaném žánrem opery, Marijke De Roover úsečně komentuje mocenské vlivy, spojené s konceptem romantické heterosexuální lásky, tedy jednoho ze základů patriarchálního uspořádání západní společnosti. Fragmentovaná výstavní architektura Tomáše Džadoně přitom zvýrazňuje křehkost, a hlavně komplementárnost sledovaných témat. Díla v prostoru velké dvorany působí menší a při pohybu mezi nimi se posiluje dojem spojení v koláži, jejíž základ tvoří kovové objekty Juliana Creuzeta, a posilují jej i voiceovery jednotlivých videí. Vždy jich totiž slyšíme více zároveň a jejich propojení je jednou z výrazných předností výstavy. Představená videa Marijke De Roover, Roryho Pilgrima, Hannah Quinlan, Rosie Hastings a Mony Varichon jsou také kolážemi, využívající často záběry nalezené na internetu, jež upomínají k virtuálnímu kolektivu, který je nyní, po zkušenostech s lockdowny, pro mnohé blízký, nebo aspoň lépe představitelný. K lidské potřebě vzájemnosti, vyztužené digitální anonymitou a prohloubené omezeními spojenými s pandemií, tak těsně přiléhají také nejasné hranice nemoci a zdraví.

V realitě ale vztahy narážejí na mechanismy trhu práce a na institucionální zázemí postindustriální společnosti, jež je navíc založená na nerovném postavení mužů a žen. Vzniklý rozpor mezi požadavky partnerství a požadavky trhu dnes ještě umocňují sílící konzervativní tendence, spojené s antigenderovými, antipotratovými a protiemigrantskými hnutími, která veřejnosti předkládají obrazy hrozeb. V zúženém území kultury seberozvoje tak mobilizují dystopie, ve kterých individualizovaný člověk ztrácí svůj „osobní“ prostor. V takové situaci je téma intimity obzvlášť zajímavé, její tematizací se totiž otevírá politický prostor, provázaný s otázkou společenské funkce umění. V souvislosti s intimitou je na místě upozornit na dílo americké teoretičky Lauren Berlant, která neodděluje sféru veřejného a soukromého, staví se proti privatizaci intimity a tvrdí, že soukromé a veřejné se prolínají – a že právě intimita je tím, co je propojuje. Přerámování intimity podle Berlant znamená právě zrušení polarity veřejného a soukromého.

Norbert Elias ostatně už na konci 30. let ve své knize O procesu civilizace uvádí teorii vývoje osobnostních struktur člověka západní Evropy a způsobů jeho chování a vedle toho také poukazuje na vývoj struktur nerovnosti a moci při utváření států. Tvrdí, že tyto procesy jsou na sobě závislé a pojem civilizace přitom interpretuje jako sebepojetí a sebevědomí, kterými se Západ vymezuje vůči ostatním společnostem. Podle Eliase se formujícími koncepty tohoto procesu staly zisk peněz a druh povolání, což souviselo s novým dělením lidského života na oblast práce a na oblast soukromí. Elias píše: „Odříkání, neklid a pracovní zátěž – vytváří stejně silné strachy jako bezprostřední ohrožení života. (…) Právě strachy tohoto druhu, obavy ze ztráty odlišující, zděděné nebo dědičné prestiže, mají – jak se ukázalo výše – dodnes zásadní podíl na utváření převládajícího kodexu chování. Právě ony mají navíc mimořádnou tendenci ke zniternění.“[2]

Název výstavy ovšem upomíná také na vzdor, jeden z rysů emancipace. Je proto zajímavé sledovat, co se děje, jestliže se výstava odehrává právě v Národní galerii implikující širší publikum. Průvodní text k výstavě se vedle intimity obrací také k pojmu extimity, jež označuje vystavování sebe sama spojované s exhibicí na sociálních sítích. Vlivem technologií je sdílení a sdělování snadné a pro mnoho lidí i samozřejmé. Tendence ke sdílení vlastní emocionality však může být motivovaná spíše snahou prezentovat, identifikovat a ukotvit sebe sama než snahou sdílet. Zároveň sdělování ani sdílení nemusí souviset s intimitou. Zdá se ovšem, že touha po vyjádření se a porozumění naráží na skutečnost, že veřejný prostor byl privatizován a někde i docela zmizel. Je tedy třeba zdůraznit, že způsob vystavování intimity a politický potenciál intimity jsou dvě různé věci. Intimita tak v naznačených omezeních, a to navzdory jejímu mainstreamovému obrazu, nesouvisí se sebevystavováním.

Vzájemnost a emancipace by totiž měla souviset s pohybem od léčení k uzdravování, s momentem, kdy rezistence přechází v regeneraci. Domnívám se, že výstava Intimita jako vzdor svědčí spíše o emancipovaných gestech než o emancipačních postojích: Hledám-li tu postoje, nacházím gesta, dojímám se – a zůstávám na povrchu. V textu k výstavě mi chybí informace o tom, jakým způsobem mohou být díla politická, a výstava, i přes nesporné přednosti, politické aspekty neakcentuje. Jako by umělecký provoz, jehož jsou zastoupené umělkyně a umělci součástí, zahladil možná ostří. Přitom to, čím je argumentována a artikulována důležitost umění, leží většinou mimo jazyk vizuálního umění, a proto by byla menší obecnost v představení výstavy vhodná.

Otázka, co znamená emancipace v kontextu současných sociálních proměn, je dnes jednou z těch nejdůležitějších, jenže to je zde prezentováno téměř bez souvislostí. Namísto hledání způsobů, jak vystavovat intimitu, si představuji přiznání, že sledovaná témata jsou historicky spojena s levicovou orientací. Pro naši politickou sebereflexi jsou totiž určující chybějící zkušenosti s kritickou a feministickou politizací osobního. Výstavu Intimita jako vzdor tak vnímám jako působivé obecné gesto.


[1] Jednalo o výstavy: Nová intimita (Milena Slavická, 1991, ÚLUV), Slepená intimita (Vít Havránek, 2001, Jelení), Intimbum (Denisa Bytelová, 2008, Nitranská galéria), Vnitřní okruh v současné české fotografii / The Intimate Circle in Contemporary Czech Photography (Vladimír Birgus, 2013, GHMP), Pozdní intimita (Jiří Ptáček, 2021, GMU), Digitální blízkost / Post-digital intimacy (Michal Novotný, 2021, NGP) a nyní Move: Intimita jako vzdor (Caroline Ferreira, Michal Novotný, 2022, NGP).

[2] Norbert ELIAS, O procesu civilizace II., Sociogenetické a psychogenetické studie. Proměny společnosti. Nástin teorie civilizace, Praha: Argo 2006, s. 317–318.


Julie Béna, Julien Creuzet, Mélanie Matranga, Marijke De Roover, Rory Pilgrim, Hannah Quinlan, Rosie Hastings, Mona Varichon / Intimita jako vzdor / kurátoři: Caroline Ferreira, Michal Novotný / Veletržní palác, Národní galerie Praha / 10. 6. – 9. 10. 2022

Foto: Dagmar Husárová, Národní galerie Praha

Komentáře

    • Tomáš Fassati

    Tento text patří díky své filosofické úrovni k těm společensky více zodpovědným. Aby však byl jeho potenciál i potenciál samotné výstavy důsledně využit, je nezbytná stejně kvalitní činnost edukátorů. Pokud se tímto směrem komplexně nezaměří koncepce galerií, stejně jako hodnocení galerijní činnosti, nemůže být přirozený potenciál umění dostatečně využit. To je mnohem zásadnější přístup k hospodárnosti (a udržitelnosti), než kontrola spotřeby materiálů a energií při přípravě výstav.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *