Intimita jako nástroj emancipace

Tématem letošního Move festivalu, který pátým rokem organizuje Centre Pompidou a jehož část letos hostí pražská Národní galerie, je intimita a její politický potenciál. Výstupem spolupráce je výstava Intimita jako vzdor, již připravila Caroline Ferreira společně s Michalem Novotným. Nad tím, co je vlastně intimita, a nad rozdílem mezi sebeodhalováním a sebevystavováním se v recenzi zamýšlí Kristina Láníková.

Intimita jako nástroj emancipace

Intimita bývá vymezována jako typ sociálních interakcí spojených se sdělováním nejvnitřnějších obsahů a zakládá se na sebeodhalování – tedy na sdělování o sobě samém jiné osobě, na odkrývání vlastní zranitelnosti. Podle psychologických výzkumů patří mezi znaky vytyčující základní charakteristiku intimity důvěrné rozhovory, spolu s důvěrou, blízkostí, sdílením a city, a protože intimita bývá vždy vázána na vztah, je jejím důležitým rysem vzájemnost. Místním specifikem je navíc skutečnost, že je intimita spojovaná se soukromím, tedy s uzavřeným světem jedince. Linii výstav vztahujících se k pojmu intimity je v Česku možné sledovat od devadesátých let. Zacházeli s ním kurátoři Milena Slavická, Vít Havránek, Denisa Bytelová, Vladimír Birgus, Jiří Ptáček a Michal Novotný. [1] Ve výstavách je patrný posun od oddělování osobního a společenského, soukromého a veřejného, k vzájemnému prolínání těchto sfér.

Aktuální výstava představuje osm zahraničních jmen: Julie Béna, Julien Creuzet, Mélanie Matranga, Marijke De Roover, Rory Pilgrim, Hannah Quinlan, Rosie Hastings a Mona Varichon. V průvodním textu je uvedeno, že hlavním tématem je „intimita a způsob jejího vystavování“, což odvádí pozornost k vystavování, respektive sebevystavování. To ovšem znamená něco docela jiného než sebeodhalování. Rozdíl mezi sebeodhalováním a sebevystavováním nejlépe dokládají právě umělecká díla. Jejich horizontem totiž není vystavování intimity či sebevystavování, jak uvádí doprovodný text, nýbrž kolektivní emancipace. Vizuální umění se zde proměňuje v osobní, ne naopak. Díla kritizují individualismus, jsou reakcemi na společenskou situaci, a namísto k safe space směrují pozornost právě k emancipaci. Její polohy pak vycházejí ze zkušeností jednotlivých sociálních skupin (ženy, LGBTQ+) s ohledem k jejich historickému i současnému útlaku. Pracují s dynamikou vyvolaných emocí a přibližují tak tematické okruhy, mezi něž patří vedle intimity také potřeba sdružování, péče a důležitost komunit. Jsou komentáři útlaku, se kterým nesouhlasí. Intimitu přitom tematizují pomocí kritiky mocenských a ekonomických vazeb.

Tak například v hororové klauniádě Julie Bény Strakati vystupují „lidé, se kterými se špatně zachází“ a kteří „jsou unavení“. Na jejím konci se autorka utápí v piafovské nostalgii, která však nehojí, pouze konejší. Představuje zde svou rodinu – matku, dceru a manžela, který zároveň, jakožto spolupracující kurátor výstavy, prezentuje dílo vlastní ženy. To vede k otázce, jestli se zde jedná o sebeodhalování, nebo jde o střet zájmů. Kde je hranice vyznačující rozdíl mezi prolínáním osobního a společenského a situací, kdy se v tomto prolínání odráží spíš jejich konflikt?

S principem odhalování pracuje také video That does not give us pleasure Hannah Quinlan a Rosie Hastings, složené ze záběrů stažených z YouTube, na nichž v domácím prostředí tancují lidé z LGBTQ+ komunit. Společným tancem se buduje komunita v sérii videí Mony Varichon, a tančí se i v hudebním filmu Rory Pilgrim, jenž zakládá své sdělení na textu písně, refrénovitosti a choreografii skupinových pohybů. V jiném filmu, inspirovaném žánrem opery, Marijke De Roover úsečně komentuje mocenské vlivy, spojené s konceptem romantické heterosexuální lásky, tedy jednoho ze základů patriarchálního uspořádání západní společnosti. Fragmentovaná výstavní architektura Tomáše Džadoně přitom zvýrazňuje křehkost, a hlavně komplementárnost sledovaných témat. Díla v prostoru velké dvorany působí menší a při pohybu mezi nimi se posiluje dojem spojení v koláži, jejíž základ tvoří kovové objekty Juliana Creuzeta, a posilují jej i voiceovery jednotlivých videí. Vždy jich totiž slyšíme více zároveň a jejich propojení je jednou z výrazných předností výstavy. Představená videa Marijke De Roover, Roryho Pilgrima, Hannah Quinlan, Rosie Hastings a Mony Varichon jsou také kolážemi, využívající často záběry nalezené na internetu, jež upomínají k virtuálnímu kolektivu, který je nyní, po zkušenostech s lockdowny, pro mnohé blízký, nebo aspoň lépe představitelný. K lidské potřebě vzájemnosti, vyztužené digitální anonymitou a prohloubené omezeními spojenými s pandemií, tak těsně přiléhají také nejasné hranice nemoci a zdraví.

V realitě ale vztahy narážejí na mechanismy trhu práce a na institucionální zázemí postindustriální společnosti, jež je navíc založená na nerovném postavení mužů a žen. Vzniklý rozpor mezi požadavky partnerství a požadavky trhu dnes ještě umocňují sílící konzervativní tendence, spojené s antigenderovými, antipotratovými a protiemigrantskými hnutími, která veřejnosti předkládají obrazy hrozeb. V zúženém území kultury seberozvoje tak mobilizují dystopie, ve kterých individualizovaný člověk ztrácí svůj „osobní“ prostor. V takové situaci je téma intimity obzvlášť zajímavé, její tematizací se totiž otevírá politický prostor, provázaný s otázkou společenské funkce umění. V souvislosti s intimitou je na místě upozornit na dílo americké teoretičky Lauren Berlant, která neodděluje sféru veřejného a soukromého, staví se proti privatizaci intimity a tvrdí, že soukromé a veřejné se prolínají – a že právě intimita je tím, co je propojuje. Přerámování intimity podle Berlant znamená právě zrušení polarity veřejného a soukromého.

Norbert Elias ostatně už na konci 30. let ve své knize O procesu civilizace uvádí teorii vývoje osobnostních struktur člověka západní Evropy a způsobů jeho chování a vedle toho také poukazuje na vývoj struktur nerovnosti a moci při utváření států. Tvrdí, že tyto procesy jsou na sobě závislé a pojem civilizace přitom interpretuje jako sebepojetí a sebevědomí, kterými se Západ vymezuje vůči ostatním společnostem. Podle Eliase se formujícími koncepty tohoto procesu staly zisk peněz a druh povolání, což souviselo s novým dělením lidského života na oblast práce a na oblast soukromí. Elias píše: „Odříkání, neklid a pracovní zátěž – vytváří stejně silné strachy jako bezprostřední ohrožení života. (…) Právě strachy tohoto druhu, obavy ze ztráty odlišující, zděděné nebo dědičné prestiže, mají – jak se ukázalo výše – dodnes zásadní podíl na utváření převládajícího kodexu chování. Právě ony mají navíc mimořádnou tendenci ke zniternění.“[2]

Název výstavy ovšem upomíná také na vzdor, jeden z rysů emancipace. Je proto zajímavé sledovat, co se děje, jestliže se výstava odehrává právě v Národní galerii implikující širší publikum. Průvodní text k výstavě se vedle intimity obrací také k pojmu extimity, jež označuje vystavování sebe sama spojované s exhibicí na sociálních sítích. Vlivem technologií je sdílení a sdělování snadné a pro mnoho lidí i samozřejmé. Tendence ke sdílení vlastní emocionality však může být motivovaná spíše snahou prezentovat, identifikovat a ukotvit sebe sama než snahou sdílet. Zároveň sdělování ani sdílení nemusí souviset s intimitou. Zdá se ovšem, že touha po vyjádření se a porozumění naráží na skutečnost, že veřejný prostor byl privatizován a někde i docela zmizel. Je tedy třeba zdůraznit, že způsob vystavování intimity a politický potenciál intimity jsou dvě různé věci. Intimita tak v naznačených omezeních, a to navzdory jejímu mainstreamovému obrazu, nesouvisí se sebevystavováním.

Vzájemnost a emancipace by totiž měla souviset s pohybem od léčení k uzdravování, s momentem, kdy rezistence přechází v regeneraci. Domnívám se, že výstava Intimita jako vzdor svědčí spíše o emancipovaných gestech než o emancipačních postojích: Hledám-li tu postoje, nacházím gesta, dojímám se – a zůstávám na povrchu. V textu k výstavě mi chybí informace o tom, jakým způsobem mohou být díla politická, a výstava, i přes nesporné přednosti, politické aspekty neakcentuje. Jako by umělecký provoz, jehož jsou zastoupené umělkyně a umělci součástí, zahladil možná ostří. Přitom to, čím je argumentována a artikulována důležitost umění, leží většinou mimo jazyk vizuálního umění, a proto by byla menší obecnost v představení výstavy vhodná.

Otázka, co znamená emancipace v kontextu současných sociálních proměn, je dnes jednou z těch nejdůležitějších, jenže to je zde prezentováno téměř bez souvislostí. Namísto hledání způsobů, jak vystavovat intimitu, si představuji přiznání, že sledovaná témata jsou historicky spojena s levicovou orientací. Pro naši politickou sebereflexi jsou totiž určující chybějící zkušenosti s kritickou a feministickou politizací osobního. Výstavu Intimita jako vzdor tak vnímám jako působivé obecné gesto.


[1] Jednalo o výstavy: Nová intimita (Milena Slavická, 1991, ÚLUV), Slepená intimita (Vít Havránek, 2001, Jelení), Intimbum (Denisa Bytelová, 2008, Nitranská galéria), Vnitřní okruh v současné české fotografii / The Intimate Circle in Contemporary Czech Photography (Vladimír Birgus, 2013, GHMP), Pozdní intimita (Jiří Ptáček, 2021, GMU), Digitální blízkost / Post-digital intimacy (Michal Novotný, 2021, NGP) a nyní Move: Intimita jako vzdor (Caroline Ferreira, Michal Novotný, 2022, NGP).

[2] Norbert ELIAS, O procesu civilizace II., Sociogenetické a psychogenetické studie. Proměny společnosti. Nástin teorie civilizace, Praha: Argo 2006, s. 317–318.


Julie Béna, Julien Creuzet, Mélanie Matranga, Marijke De Roover, Rory Pilgrim, Hannah Quinlan, Rosie Hastings, Mona Varichon / Intimita jako vzdor / kurátoři: Caroline Ferreira, Michal Novotný / Veletržní palác, Národní galerie Praha / 10. 6. – 9. 10. 2022

Foto: Dagmar Husárová, Národní galerie Praha

Kristina Láníková | Kristina Láníková (*1988) se věnuje literární tvorbě a vizuálnímu umění s důrazem na text. Jejími tématy jsou intimita, léčení, tělesnost, fragment a láska. Na AVU absolvovala v Ateliéru nových médií I Tomáše Svobody, v současnosti studuje v doktorandském programu na AVU v Ateliéru intermediální tvorby II u Pavly Scerankové. Zaměřuje se na pojem intimity v prostředí českého polistopadového vizuálního umění, intimitu přitom chápe jako odvislou od mocenských a ekonomických vztahů. Deficit jakožto ekonomie tvorby spolu s otázkou, jak nakládat s omezením, jsou v její práci často výraznými činiteli. Knižně vydala sbírky básní Pomlčka v těle (Fra 2015), Krátké dějiny zraňování (Sam83 2017) a Úvahy nad zájmeny (Fra 2020).