RE: David Korecký kritizuje vedení Galerie Rudolfinum

Martina Pachmanová se rozhodla doplnit zprávu o problematickém vedení Galerie Rudolfinum jejím dlouholetým ředitelem Petrem Nedomou o pohled zaměřený na genderovou slepotu. Tento termín označuje právě odmítání uznat, že ženy a muži mají ve společnosti jiné výchozí pozice. Pachmanová přitom odkazuje na svůj text, který si můžete přečíst pod odkazem. 

RE: David Korecký kritizuje vedení Galerie Rudolfinum

Když jsem před téměř patnácti lety vedla rozhovor s Charlottou Kotik pro knihu Artemis a dr. Faust: Ženy v českých a slovenských dějinách umění (Milena Bartlová – Martina Pachmanová, eds., Academia 2008), ptala jsem se, jak z pozice kurátorky s českou i severoamerickou zkušeností vnímá přehlížení českých umělkyň v tuzemských výstavních institucích, jmenovitě pak v Galerii Rudolfinum, kde sama v roce 1995 kurátorovala výstavu Louise Bourgeois, odvětila: „Pohlaví samozřejmě není zárukou kvality. Přesto se ale domnívám, že je důležité, aby galerie a muzea dbaly na rovnější zastoupení žen a mužů na výstavách a ve sbírkách. Kvóty jsou nebezpečná záležitost, když se jejich naplňování bere příliš vážně a rigorózně (…). Jsou však zároveň důležitou připomínkou toho, že stav některých věcí ve společnosti a v kultuře není zcela uspokojivý, a podnětem k novému pohledu na svět kolem a k otevírání otázek, které bychom jinak opomíjeli (…). Myslím, že každá instituce by se měla snažit svůj program koncipovat co možná nejotevřeněji, nejpluralitněji a nejvyváženěji.“ (s. 228)

Jak bylo připomenuto v článku Anežky Bartlové, Petr Nedoma byl za genderově nevyváženou výstavní dramaturgii několikrát kritizován. Otevřená debata na toto téma se však na širší kulturní platformě nikdy nekonala. Nedošlo k ní i přesto, že – co se týká monografických výstav, které logicky nejvíce posvěcují tvůrčí, ale i finanční hodnotu umělecké práce – GR vede ve srovnání s dalšími státem zřizovanými muzei a galeriemi jednoznačně nejvíce diskriminační politiku. Za 28 let své existence uspořádala GR více než třicet monografických výstav českých umělců a jedinou monografickou výstavu české umělkyni: Jednalo se o výstavu Adrieny Šimotové Vyjevování v přízemní malé galerii, dnešním Artparku. (Aktuálně je z nepochopitelných důvodů archiv výstav GR z období 1994–2010 veřejně nepřístupný, resp. vyžaduje heslo, které uděluje samotná instituce.) Takový nepoměr nemá v jiných příspěvkových organizacích věnujících se výtvarnému umění obdoby. (Opírám se o statistiku, kterou jsem si z výzkumných důvodů dělala v roce 2019 a v níž figuruje 8 veřejných sbírkových i nesbírkových institucí.)

Téma genderové slepoty Galerie Rudolfinum otevírá i můj text „From Within, From Without: Configurations of Feminism, Gender and Art in Post-Wall Europe“ publikovaný v mezinárodní antologii A Companion to Feminist Art (Hilary Robinson – Maria Elena Buszek, eds., Wiley Blackwell 2019). Tento text byl důvodem, proč byl následně vedením GR můj postoj přirovnán ke kádrování normalizačních výborů, které výstavy schvalovaly (anebo zakazovaly) dle míry ideové nezávadnosti. Od té doby nejsem v GR vítaná. Jako „soudružce“, jak jsem byla rovněž nazvaná, mi přestaly chodit pozvánky na vernisáže a má přítomnost byla shledána nežádoucí rovněž na nedávné preview výstavy, kam mě chtěl pozvat vystavující umělec. Uvádím to nikoli proto, že bych se cítila zhrzená, nýbrž proto, že takovou reakci považuji za doklad neochoty ředitele GR vést debatu, která by mohla narušit deklarovanou galerijní „apolitičnost a neideologičnost“, jak Petr Nedoma označil svou výstavní dramaturgii, a ustoupit ze svých mocenských pozic.