David Korecký kritizuje vedení Galerie Rudolfinum

Na počátku července kurátor pražské Galerie Rudolfinum David Korecký rozeslal e-mailem osobní dopis, v němž oznámil spolupracovníkům, že se po deseti letech rozhodl odejít z galerie. Důvodem jsou spory uvnitř instituce, zejména s ředitelem Petrem Nedomou, který podle Koreckého slov jím připravenou a s umělcem konzultovanou výstavu nedlouho před vernisáží sám kurátorsky podepsal.

Annelies Štrba, Rudolfinum, Wikimedia Commons

Korecký se v dopise vymezuje vůči řediteli Nedomovi, který měl převzít již skoro hotovou výstavu Jiřího Příhody, respektive její kurátorský koncept. Korecký píše: „Aktuálně probíhá v galerii výstava Jiřího Příhody, pod níž je jako kurátor podepsaný Petr Nedoma. Skutečnost je ale jiná. Jedná se o výstavu autorskou, tzn. hlavní část koncepčního uchopení a řešení je dílem autora samotného. Petr Nedoma se na takovém pojetí s Jiřím Příhodou dohodl v roce 2018. Koncem roku 2019, kdy se mělo přistoupit k vytvoření konkrétních prostorových a materiálových řešení, Petr Nedoma vyzval mě, abych byl kurátorem výstavy a s Jiřím ji připravil. S Jiřím Příhodou jsme na finální prostorové koncepci pracovali rok a půl, Jiří jako autor, já jako kurátor. (…) Když byl v květnu 2021 projekt výstavy hotový, Petr Nedoma mi bez uvedení důvodu roli kurátora odebral a převedl ji na sebe. Protestoval jsem, ale marně. Spolkl jsem hořkou pilulku, aby se výstava dotáhla, a dál jsem na ní pracoval s Jiřím jako produkční. Koncepčně se na výstavě od té doby v podstatě nic nezměnilo.“

Jiří Příhoda na dotaz Artalku reagoval s tím, že výstava je skutečně jeho autorským dílem a Korecký měl být pouze v roli produkčního. Prostorová koncepce byla, podle umělce, „rozhodnuta z velké většiny před předáním ‚kurátorování‘ výstavy ze strany P. Nedomy Davidovi [Koreckému] v lednu 2020.“ Stejně tak na konkrétní připomínky Koreckého ohledně podoby děl „Těžební věže, Rig (místnost č. 2)“ a „Archy (místnost č. 4)“, která podle Koreckého měla vznikat ve společné diskuzi, reagoval umělec s tím, že byla jeho vlastním dílem, vymyšleným převážně během pandemického lockdownu, který trávil ve svém sídle v texaském Austinu.

Ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma pak v e-mailové odpovědi na výzvu k vyjádření odpověděl, že souhlasí s verzí Jiřího Příhody a dále dodává: „Pan Korecký se nestal kurátorem výstavy Void v koncepčním slova smyslu, neboť se jedná v plném slova smyslu o výstavu autorskou, pouze na určitou dobu byl pověřen vedením technické realizace výstavy, což je zcela v souladu s jeho pracovní náplní. Jako jeho nadřízený jsem měl právo ho v rozsahu jeho pracovní náplně pověřovat úkoly, ale zároveň mu i pověření odebírat. Finanční odpovědnost za celý projekt je vždy na mé straně. Navíc prací pana Koreckého, ale ani mou prací, nevzniklo dílo ve smyslu autorského zákona, a tudíž nelze mluvit o zcizení.“

Balancování na hraně definice autorského díla je jedním ze závažných sporných momentů v celém problému. Sám Korecký doplňuje, že po poradě s právníky se specializací na autorské právo a problematiku etických kodexů lze konstatovat „důvodné podezření na porušení autorského práva neuvedením spoluautorství kurátorské činnosti na výstavě. Ohledně převzetí výstavy konstatují právní nevymahatelnost etických norem, zároveň upozorňují, že etické normy stojí nad tvrdými normami, protože jsou vytvářeny na základě hodnot, ke kterým se společnost rozhodla a zavázala směřovat“. Z korespondence, kterou má redakce Artalku k dispozici (nelze ji však zveřejňovat) vyplývá, že celá situace je složitější, než jak ji ředitel a vystavující umělec popisují. Další řešení konkrétní situace odchodu Davida Koreckého z Galerie Rudolfinum je tedy otázkou zejména právní, nicméně podstatná je tu i zmíněná etická profesní rovina.

S ní souvisí i mnohaletá kritika programové náplně Galerie Rudolfinum. Obvinění Petra Nedomy z přivlastňování si galerie, která je příspěvkovou organizací ministerstva kultury (jakožto podsložka České filharmonie), přichází jako další bod v dlouhé řadě výtek vůči dlouholetému řediteli a jeho způsobu vedení jedné z největších galerií u nás. Kritika týkající se náplně programu galerie přitom zaznívá již víc než deset let.

Letos jedenasedmdesátiletý Petr Nedoma vede Galerii Rudolfinum od jejího založení v roce 1994, tedy neuvěřitelných 28 let. Jeho přímým nadřízeným je ředitel České filharmonie David Mareček, který sám svěřenou instituci vede od roku 2011, tedy víc než deset let. Jedním z často skloňovaných bodů kritiky je, že by zkrátka mělo být vypsáno výběrové řízení, protože nikomu neprospívá, je-li instituce vedena příliš dlouho jednou výraznou osobností. Ostatně exministr kultury Lubomír Zaorálek se zároveň snažil prosadit, že výběrová řízení na ředitele příspěvkových organizací (tehdy šlo o Národní galerii) se budou opakovat po šesti letech. To ale v současnosti neplatí pro většinu ředitelek a ředitelů – kupř. Národního muzea (Michal Lukeš jej vede od roku 2002) či Národního památkového ústavu (Naděžda Goryczková vede instituci od roku 2008).

Druhá linie kritiky je vedena s ohledem na program. Jestliže se v sálech Galerie Rudolfinum objevují různé významné osobnosti globálního umění (Louise Bourgeois, 1995; Jake & Dinos Chapmanové, 2014; Ana Mendieta, 2015; Taryn Simon, 2016; Arthur Jafa, 2019; ad.), pak z domácích tvůrců jsou to pouze muži (z nedávných: Krištof Kintera, 2017; Petr Písařík, 2018; Jiří Černický, 2016; Jan Hísek, 2012). Nedoma byl za nesmyslnou výstavní politiku již mnohokrát kritizován, právě s ohledem na to, že jako veřejná (příspěvková) instituce nemá právo ignorovat podstatnou část tuzemské výtvarné scény a galerii si privatizovat. Nedomova odpověď se skrývá v textech k výstavám zahraničních umělkyň, jak poukázala na příkladu přehlídky Flaesh (2016) Zuzana Štefková v časopise Gender, rovné příležitosti a výzkum. Feminismus chápe Nedoma jako ohrožující ideologii, která pomáhá „prosazování se domněle slabších“; v rozhovoru pro Art Antiques pak znovu zopakoval svou tezi, že pro umělce není jednoduché v prostorách Rudolfina obstát, což prostě některé tvůrce z programu vyřazuje. Implikuje to, že jsou to právě v česku tvořící ženy-umělkyně, které na rozdíl od svých mužských kolegů, nemohou obstát, proto nejsou do programu zařazovány. Taková programová politika je však, podle mnohých dotázaných, v roce 2022 u veřejné příspěvkové instituce neobhajitelná.

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016) a autorkou publikace Podmínky a předpoklady (AVU, 2023). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art&Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.