Artalk.cz

Ptej se pšenic, vzpomenou si

Aktuální výstava Anny Hulačové v její domovské galerii Hunt Kastner představuje asi nejsilnější polohu autorky. Ačkoliv lépe působí její díla ve větším prostoru, ani zde nechybí hra s měřítkem, antropomorfizace a téma ekologické (ne)udržitelnosti, s nimiž Hulačová pracuje již dlouho a zdařile, píše v recenzi Anežka Bartlová.

Ptej se pšenic, vzpomenou si

Figurativní sochy se v posledních letech do současného umění vracejí s velkými ovacemi. U nás je nejvýraznější představitelkou tohoto trendu Anna Hulačová, která našla svůj aktuální výrazový rejstřík před pěti šesti lety. V její tvorbě převládají figury inspirované civilistní tvorbou autorů jako Otto Gutfreund anebo Jan Štursa, doplněné o imaginativní rostlinné i živočišné prvky a jejich konglomeráty, připomínající některé polohy japonské anime estetiky – zejména rostlinnými motivy, ale obecně též oživováním nelidských aktérů. Tu více líbivé, jindy trochu děsivé potvůrky na hranici mezi zvířaty, lidmi a rostlinami, jsou většinou zaujaté nějakou konkrétní aktivitou, jež je součástí širšího instalačního celku, bez výrazné hierarchie. Předobrazem světa obydleného sochami je pro Hulačovou mraveniště anebo ještě spíše úl. Včely začala zapojovat do tvorby děl už při přípravě prezentace pro Cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 2016, i dnes pak najdeme na některých „postavách“ rozsáhlých sousoší znaky včelích tělíček. Fascinace mimolidskou „civilizací“ je pak patrná i na aktuální výstavě.

Na ní najdeme nadživotní „postavy“ bodláku (pan Nezkrotný), narcisu (pan Krásný) a pšenice (pan Jedlý). Jména z názvu výstavy zároveň vtipně poukazují na extrémní genderovou rigidnost češtiny, která někdy nedovoluje nezvolit jednu z variant. Zároveň tak Hulačová upozorňuje na to, že podobně máme tendenci přisuzovat některým entitám kategorii „kultury“ a jiné řadit k „přírodě“, ačkoliv je dávno jasné, že toto dělení je velmi nedokonalý historický konstrukt. Autorka sama se před časem odstěhovala na venkov, a tak krajinu, život v ní i otázku zakořenění vnímá osobně a nablízko. Sama ostatně také včelaří.

Mezi třímetrovými rostlinami s betonovým tělem a dřevěnými hlavicemi pak najdeme podstatně menší, přesto rozměrná (taktéž betonová) torza strojů zapomenutých na kraji pole, obrostlých plazivými bylinami a obydlených rodinami myší, hmyzu a dalších původních obyvatel mezí. Čím déle mezi nimi v prostorách žižkovské galerie procházím, tím víc se mi zdá, že ode mě něco čekají: Pozdrav, podnět k dialogu nebo možná spíš omluvu za všechny další tvory a organismy, kterým dlouhodobá roundupová genocida nedovolila dorůst. Možná, že bodláci z pangejtu u cesty nakonec pšenice varovaly, ale k čemu to bylo? Hulačová obilí (stejně jako jeho dvěma kumpánům) nechala narůst nohy a ruce, snad aby mohli lépe vyjádřit, co nám přišli říct. Může si vůbec narcis užívat svou vlastní krásu, když jej trápí loňské přesazení cibule? A jak se vlastně vyrovná s tím, že vedle stojí bodlák, kterému umělkyně vytvořila nádherně vyřezávanou dřevěnou „hlavu“, komplikovanou a bohatou, jako by měl být králem celé trojice? Scénu pak v galerii zalévá měkké narůžovělé světlo, které dodává celé scéně atmosféru pohádkovosti.

Ačkoliv se Hulačová vyjadřuje až pohádkovým výrazem, vypráví poměrně děsivý příběh. Ne snad, že by nebyl přístupné dětem – jde jen o to, jak jej budeme rámovat a jak moc otevřený konec necháme. Její díla jsou primárně o hledání místa pro sebe sama. Paměť totiž funguje i na úrovni těla, trauma se ukládá do některé jeho části a může způsobit druhotné problémy, takže je vlastně možné skrze figurální sochy pracovat se vzpomínkami generací obilovin.

Síla aktuální instalace spočívá v jednoduchosti až naivitě, s níž Hulačová navrhuje zpracovat nekomplikované, ale naléhavé sdělení zalité v betonu (doplněného keramickými a dřevěnými detaily): Poslouchejme, co krajina a její rostliny a hmyz chtějí, vnímejme, co se děje na okrajích (polí). Propojuje se tu téma, jež se objevuje hlavně v obrazech včel: Spolupráce (a to i ve smyslu práce) na udržitelném světě není už otázkou volby, ale nutnosti. Narcisy mohou být vhodným doplňkem jídelníčku včel na jaře, rozkvetlé bodláky v pozdním létě. Naddimenzovaná postava pšenice pak upomíná na problém ještě konkrétnější: Potravinová soběstačnost je v aktuálním nastavení jen zbožným přáním. Tím jsme zpět u hmyzu (včel, ale i dalších), který je pro zajištění fungování výroby potravin naprosto zásadní a s jeho ubýváním kvůli hubení postřiky, monokulturám nevhodných rostlin anebo rozšíření parazitů, jež urychluje oteplování a sucho (o dalších sociálně podmíněných krizích ani nemluvě) se brzy může stát pěstování potravy urgentním problémem. A tohle všechno jako by nám chtěli pánové Jedlý, Krásný a Nezkrotný připomenout, protože se to týká i jich samých.

Hulačová nám sice už předem říká, že tu je někdo krásný (Krásný) a jiný užitečný (Jedlý), kdo je v opozici (Nezkrotný) a kdo nikoliv, ale je důležité, že neurčuje pevně, kdo je kdo. V umění je potřeba vždy znovu hledat prostor pro nejasnost, která by mohla potvrdit hybriditě její transformační moc. Tady ji zprostředkovává kombinace formální inspirace z modernistické estetizace strojů a animování rostlin. Protiklady přírody a kultury, oddělující užitečné a nezkrotné tu ale nefungují, sdělení je totiž právě opačné: Budoucnost je nejistá a záchranou (například včel, a tedy řetězově i nás všech) může být bodláčí na okraji cesty. Také torza kombajnů jsou částečně již adaptovaná na hmyzí domečky, což je v tomto případě součástí řešení nového uspořádání. Keramické komůrky po stranách soch jsou roztomilé předvoje hybridního osidlování modernistického snu o dokonalosti funkčního stroje, které je podmíněno jeho odstavením, stagnací.

Tak jako v umění i v tématu hledání nového módu fungování našeho světa je nicméně všechno daleko složitější, než se může z pozorování včelína zdát. Lidská společnost není organizována jen pomocí feromonů. Pohyby mezi lidmi se dějí zejména skrze moc, peníze a často drsné manipulace využívající kombinaci obojího. Traumata pak zůstávají a vepisují se do nás, ale i do krajiny kolem.

Zároveň ke každému léčení patří kompromisy, hybridita je nutností i hybnou silou. V notoricky známém eseji Nikdy jsme nebyli moderní chápe Bruno Latour právě hybriditu a nečistotu jako základní mód naší moderní společnosti, jež tak nikdy nebyla čistě racionální nebo pouze funkcionalistická. Zatímco se modernismus stal dnes až fetišisticky uctívaným vizuálním kódem pro řád založený na osobní zodpovědnosti jedince, současné umění častěji pracuje spíše s mnohostí, překryvy, překlady a hybriditou, nebinaritou a nedokonalostí. Anna Hulačová se odmítla vzdát modernistických forem, byť zde jsou jen v roli odstavených a zarostlých strojů. Důraz na hybridnost se jí daří udržet zejména proto, že nezachází hlouběji než k jednoduchému obrazu postupného znovu-zabydlení modernity přírodou. Samy sochy-rostliny ale vědí, že tak jednoduché to ale v reálu nebude, a že i nelidští spolubydlící mají svou paměť, jejíž obsah by nás mohl nemile překvapit.


Anna Hulačová / Jedlý, Krásný, Nezkrotný / Hunt Kastner / Praha / 23. 4. – 4. 6. 2022

Foto: Michal Czanderle

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *