Artalk.cz

Devadesátky na dotek

Galerie hlavního města Prahy vystavuje v Domě U Kamenného zvonu pod názvem Heroin Crystal přehlídku českého umění devadesátých let. Matěj Forejt se ve své recenzi ptá, zda jde jen o marketingový tah, nebo se galerie, která se v devadesátých letech současnému českému umění ve svém programu intenzivně věnovala, snaží o komplexnější pohled na tuto éru.

Devadesátky na dotek

Aktuální vlnu devadesátkové nostalgie zažíváme přesně dvě desetiletí poté, co na přelomu tisíciletí kulminovala vlna ostalgie, idealizovaného vzpomínání na státní socialismus a jeho každodennost. Její epicentrum sice představovala kulturní exploatace symbolů zaniklého východního Německa mediálním a kulturním trhem u našich západních sousedů, obdobně motivovaná nostalgická nálada, jež zasáhla nejen kinematografii, ale i masovou televizní zábavu, se objevila také u nás. Několik let po ikonických Hřebejkových Pelíšcích (1999) tak vzpomínání na minulost v českých domácnostech stimulovala třeba dnes už nejspíš zapomenutá série zábavných show televize Nova s názvem Tenkrát na východě. S obligátním zpožděním se pak ostalgie stala také impulzem i předmětem zájmu odborné reflexe a výzkumných projektů. Naproti tomu nostalgie po devadesátých letech – jakkoli se ještě nedávno mohla zdát být pomalu za svým zenitem – je aktuálně stále v horké fázi divácké přitažlivosti, jak nedávno dokázal obrovský divácký úspěch seriálu České televize Devadesátky, na jehož popularitě se následně svezla celá řada dalších médií.

Proto když Galerie hlavního města Prahy (GHMP) zařadila pro letošní jaro a léto do svého výstavního programu přehlídku věnovanou českému umění devadesátých let, dala se za tímto rozhodnutím hledat snaha využít aktuální nostalgickou vlnu ve prospěch vyššího diváckého zájmu. Ani takový záměr přitom není třeba chápat jen v negativním smyslu – naopak, není vůbec k zahození, pokud veřejné kulturní instituce dokáží dostatečně rychle reagovat na témata, kterými žije veřejný prostor.

Ve druhém plánu pak bylo možné očekávat, že městská galerie přistoupí k tématu výstavy s kritickým odstupem a nebude jen replikovat aktuální trendy – a že tak pomůže posunout sdílenou nostalgickou náladu směrem k vážnějšímu zájmu o minulost. V tomto ohledu může být slibná už výchozí perspektiva, kterou si zvolila kurátorka Olga Malá. Ta totiž nesleduje v první řadě logiku témat nebo autorských jmen, ale ohlíží se za výstavami, které v průběhu devadesátých let uspořádala nebo spoluorganizovala právě GHMP. Na tyto výstavy vzpomíná nejen prostřednictvím výtvarných děl, která se na jednotlivých výstavách představila a která galerie získala do svých sbírek, ale přibližuje je také prostřednictvím dobových fotografií a recenzí.

Zpracování konkrétní kapitoly z dějin umění prostřednictvím dobového výstavního života je v posledních letech osvědčenou strategií, která dobře zafungovala třeba v případě aktuální stálé expozice v Národní galerii První republika, nebo v roce 2019 na výstavě Zukunftsräume v drážďanském Albertinu. Obě tyto výstavy dokázaly reflektovat působení sítě galerijních institucí a sledovat jejich vliv na etablování jednotlivých tvůrců na umělecké scéně. K tomu, aby i aktuální výstava v GHMP dosáhla stejně přesvědčivého efektu, je ovšem překážkou už samotné omezení pouze na vlastní výstavní a akviziční činnost. Jakkoli totiž mezi řádky také ona nabízí přesvědčivý obraz důležitosti výstavních projektů GHMP z devadesátých let pro etablování nové umělecké generace, je třeba nezapomínat, že tu ve svých výstavních sálech tato instituce vzpomíná na vlastní minulost a že takové vzpomínání se vždy vyznačuje přirozenou tendencí ke zdůraznění především toho pozitivního. Navíc i sama kurátorka Olga Malá byla v devadesátých letech (ještě společně s Karlem Srpem) organizátorkou významné části vzpomínaných výstav. V důsledku je proto celou výstavu třeba chápat tentokrát hlavně jako ohlédnutí významné instituce tuzemské galerijní scény za úspěšnou a formativní etapou své vlastní minulosti, což je ostatně typické celkově pro současnou českou nostalgii po neopakovatelných devadesátých letech, kdy bylo všechno možné.

I s vědomím, že zde GHMP bilancuje své vlastní úspěchy z poslední dekády minulého století, je však možné aktuální výstavu považovat za zdařilou rekapitulaci dobového dění, která je srozumitelná i pro ty, kdo tehdejší éru nepamatují. A přestože ji nelze považovat za obecně platný kánon nováčků umělecké scény devadesátých let (také zde se totiž propisuje dobový výstavní program jedné konkrétní instituce), funguje i tak výstava zároveň jako přehlídka rané tvorby umělců a umělkyň, narozených v drtivé většině v rozmezí šedesátých let, jejichž tvorba je zásadní pro podobu českého umění po roce 2000. A to navíc v době, kdy v obou pražských státních galeriích probíhají velké sólové výstavy hned dvou z těch, kteří v devadesátých letech v GHMP také vystavovali – Jiřího Příhody v Galerii Rudolfinum a Markéty Othové v Národní galerii.

Ohlížení za minulostí GHMP i za svým vlastním působením dokázala Olga Malá na výstavě Heroin Crystal velmi dobře zužitkovat nejen v důsledném doplňování vystavených děl informacemi o datech získání do sbírky GHMP i o výstavách a přehlídkách, jichž byla součástí, ale ve spolupráci s architektem výstavy Dominikem Langem se provázanost institucionální minulosti s přítomností podařilo na několika místech promítnout i do samotného hmotného řešení výstavy. Výstava Veroniky Bromové Na hraně obzoru z roku 1997 je tak na výstavě připomenuta nejen vystavenými díly nebo archivními fotografiemi, ale její dobové řešení autoři výstavy replikují v jednom z výstavních sálů v měřítku 1:1, a to včetně devadesátým letům poplatného, nevzhledného zátěžového koberce.

Na dalších místech jdou ale ještě dál a někdejší instalace obnovují na konkrétních původních místech a stěnách a vytvářejí až fetišistické momenty doteku s minulostí. Konkrétně jde o instalaci Scéna raně gotické kaple Jiřího Příhody opětovně umístěnou do prostor gotické kaple v prvním poschodí domu U Kamenného zvonu a o instalaci Nekonečný pupečník Michaely Thelenové. Tato instalace se sice také navrátila na stejné stěny jako v roce 1996, ty jsou ale v současnosti již překryté novější trvalou paneláží. Na části instalace proto publikum nahlíží skrze otvory vyřezané do sádrokartonových desek a – podobně jako ještě na několika místech – může objevovat netušené meziprostory, jež některé výstavní sály skrytě obklopují.

Zdaleka ne celá výstava ale evokuje pouze vzpomínání. Lidé zachycení na fotografiích Štěpánky Šimlové nebo Martina Poláka a Lukáše Jasanského sice svými outfity pochopitelně připomenou módní trendy devadesátých let, stejně jako video Michala Pěchoučka evokuje vzpomínky na vizualitu šedivého bezčasí na pomezí staré a nové éry, ale drtivá většina vystavených děl onu dnes tak žádanou esenci devadesátek publiku nenabízí. Naopak, celá řada z nich je až překvapivě aktuální – ať už jde o tematizaci tělesnosti a přijetí vlastního těla u Veroniky Bromové nebo Pavla Humhala, performance s environmentálním podtextem Jiřího Černického, nebo Modřinové květy stejného autora upozorňující na traumata domácího násilí. Přestože tedy výstava láká na chytlavě dráždivý Heroin Crystal (což je ve skutečnosti titul dalšího vystaveného díla Jiřího Černického, který zde pomůcky narkomanů pojal v luxusním provedení z broušeného skla), krystalicky čistá devadesátková retronostalgie se zde naštěstí neservíruje.

Poslední dekáda 20. století se zde představuje jako doba, kdy aktéři a aktérky mladé umělecké scény chtěli možná šokovat, zároveň ale hledali (a nalézali) nová témata, která měla zjevně zůstat platná hned pro několik dalších dekád. A v neposlední řadě balancovali kdesi na pomezí minulosti a budoucnosti – podobně jako Milena Dopitová ve svém projektu Sixtysomething, jednom z nejmladších vystavených děl, které vzniklo až po roce 2000, když společně se svou sestrou v převleku za stárnoucí ženy patřící svou vizáží kamsi do doby pozdní normalizace tančí na rozpadajících se pozůstatcích betonové výstavby z doby před sametovou revolucí.


Veronika Bromová, Jiří Černický, Federico Díaz, Milena Dopitová, Pavel Humhal, Lukáš Jasanský – Martin Polák, Kamera Skura, Krištof Kintera, Markéta Othová, Michal Pěchouček, Jiří Příhoda, Petr Svárovský, Štěpánka Šimlová, Michaela Thelenová, Kateřina Vincourová / Heroin Crystal. Generace devadesátých let v GHMP / kurátorka: Olga Malá / Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu / 

Foto: Tomáš Souček (Náhledové foto: Štěpánka Šimlová, Kino, 1995, fotografie). Fotoreport celé výstavy naleznete ZDE.