Když tvrdím, že nic netvrdím

Výstavou Když tvrdím, že jsem anarchista se galerie PLATO Ostrava loučí s prostorem bývalého hobbymarketu Bauhaus a postupně se stěhuje do zrekonstruovaných bývalých jatek stojících hned vedle. Instalace děl od mezinárodních umělců a umělkyň a série performancí, odkazující k tvorbě amerického umělce Christophera D’Arcangela, se však stala nenaplněnou příležitostí k institucionální sebereflexi.

Když tvrdím, že nic netvrdím

Performer přechází místnost, je silně rozrušen, kouří. Občas se opře o zeď, diváci uhýbají, když si jimi klestí cestu. Pomalá elektrická kytara sleduje jeho kroky, pak se ale ozve siréna a performer mění roli, další scénář ho tentokrát vede, aby udělal několik dlouhých kroků a vyslovil mnohokrát za sebou „Doma je doma“. Performer Štěpán Tuček má skvělý přednes, když nahlas čte z papíru, opanuje prostor, jinak působí zvláštně křečovitě. Lavíruje na hraně mezi vážností a groteskností, ale když postupně odhodí všechny vrstvy oděvu a na zádech mu zůstane nápis „chicken or egg“, přehoupne se celá performance spíše do trapnosti. Snad mají banální části v závěru vyvážit jakousi politickou naléhavost, která se podprahově prolíná všemi dějstvími, ale nakonec nás přihlížející nechává v rozpacích. Postupně se rozcházíme.

V polovině dubna stojím v instalaci výstavy Když tvrdím, že jsem anarchista v galerii PLATO, je odpoledne, chce se mi trochu spát a sleduji performera, jak postupně odehrává sedm dějství podle sedmi scénářů, které napsali umělci a umělkyně zastoupení na výstavě. Jednotlivé části performance připomínají sedm akcí, které uskutečnil americký umělec Christopher D’Arcangelo v rozmezí let 1975 až 1978 ve velkých světových muzejních institucích.

Na sedm částí je rozdělena i výstava, pro níž umělkyně Iris Touliatou navrhla architektonický rámec v podobě strohého „bytu“ tvořeného předsíní, dvěma průchozími pokoji a poslední velkou uzavřenou místností, kde nejsou nainstalována žádná díla a v níž se odehrává performance nazvaná Tragédie v sedmi dějstvích, jejímž choreografem je jeden z vystavujících umělců Mark Ther.

Performance má jednoduchou scénu: místnost je zaplněná především diváky a hudbou – Nina Canal, členka legendární americké kapely Ut zformované v roce 1978 v New Yorku, improvizuje sólo na elektrickou kytaru. Spíše pomalá kytarová nálada v žánru no wave nás přenáší do Ameriky sedmdesátých let, kdy byl D’Arcangelo aktivní, a postupně se před námi odkrývají jednotlivé, chronologicky seřazené akce.

Začíná se scénářem, který sepsal umělec a filmař Shikeith a který (velmi vzdáleně) upomíná na D’Arcangelův debut: řetězem se přivázal ke klice vstupních dveří do Whitney Museum of American Art. Zády se posadil směrem do ulice, aby si mohli kolemjdoucí přečíst nápis vyvedený černým fixem na jeho holém těle: „Když prohlašuji, že jsem anarchista, musím také prohlásit, že nejsem anarchista, aby to odpovídalo […] smyslu anarchismu. Ať žije anarchismus!“

V New Yorku pak D’Arcangelo uskutečnil ještě tři další akce: v Museum of Modern Art, Solomon R. Guggenheim Museum a v Metropolitan Museum of Art. Záměrně cílil na největší umělecké instituce a upozorňoval na jejich mechanismy kontroly a moci, ať už tím, že provokoval svým chováním ochranku muzea, nebo tím, že vysloveně žádal po vedení instituce, aby umožnili každému, kdo by si přál cokoliv vystavit, přinést na sedm dní do muzea své předměty. V rámci této akce v Metropolitan Museum of Art (23. 7. 1975) prezentoval ideu tzv. „otevřeného muzea“, kdy požadoval po kurátorech, aby se vzdali svých pravomocí, protože tím, že provádí výběr sbírkových předmětů, určují „hodnotu předmětů a činností v našem každodenním životě“ (z kurátorského textu k performance).

Další dvě D’Arcangelovy akce proběhly v Norton Simon Museum v Los Angeles a v Louvru v Paříži, kde sundal ze stěny obraz Rozhovor v parku od Thomase Gainsborougha z roku 1745 a opřel jej na podlaze o zeď. Na místo, kde bylo předtím plátno, zavěsil své prohlášení a dvě otázky: „Když se díváte na nějaký obraz, kam se na něj díváte? Jaký je rozdíl mezi obrazem na stěně a obrazem na podlaze?“

Intervence D’Arcangela nebyly za jeho života nikdy institucionalizovány a většinou se setkaly s velkým nepochopením vedení muzeí a policie. Konfrontace s institucionální mocí totiž byla přímou součástí akcí, nejen jejím důsledkem. D’Arcangelo se tak zařadil po bok Daniela Burena, Hanse Haackeho nebo Michaela Ashera (a později i Andrey Fraser a dalších), kteří ve stejné době v amerických velkých muzeích i menších galeriích upozorňovali svými uměleckými díly na ekonomické a politické pozadí těchto institucí. Zviditelňovali tak administrativní zázemí (Asher), módy percepce umění (Buren) nebo vztah uměleckého světa a kapitalismu (Haacke).

Vznikl tak samostatný umělecký proud, kterému dnes říkáme institucionální kritika a do kterého bychom mohli zařadit také Christophera D’Arcangela, ačkoliv jeho sedm neoficiálních akcí doprovázel i odkaz na radikální politický směr, který na konci 60. let zažíval svůj celosvětový comeback (v Československu až o dvě dekády později). O anarchismu je však výstava v PLATO jen minimálně. Těžištěm celého projektu je postava samotného umělce a velmi volné asociace mezi současnou mezinárodní institucionální scénou a jeho akcemi. Na výstavě tak najdeme snímky performance amerického umělce Pope.L, který rozdával před bankomatem v New Yorku peníze lidem, a tím upozorňoval na nový diskriminující zákon zakazující žebrat lidem v okolí bankomatů (ATM Piece, 1997), nebo systém popisek přehlídky documenta 14 od grafického studia Vier5, dokumentární film umělce Shikeith o psychologických dopadech rasismu a tlaku na maskulinitu (#Blackmendream, 2014) či dva originální rámy z děl Any Mendiety odcizené v roce 2006 (dílo Rám jako fetiš [potěšení a funkce] umělkyně Iris Touliatou, 2022).

Tematická šíře jednotlivých prací je matoucí. Navíc popisky na výstavě odkazují primárně k D’Arcangelovým akcím a neposkytují téměř žádný kontext k vybraným dílům, a tak musí diváci a divačky vynaložit až detektivní úsilí k tomu, aby se v množství témat a odkazů úplně neztratili. A to je možná její největší úskalí – výběr umělců a umělkyň působí nahodile, kurátorská nejasnost komplikuje čtení akcí, na něž odkazuje. Na jednu stranu by snad mohlo být sympatické, že nedochází k institucionalizaci D’Arcangelova anarchisticko-uměleckého odkazu, na druhou stranu je ale pro návštěvníky a návštěvnice přístup k jeho tvorbě znemožněn hutným intelektuálním zamlžením.

Dokonce ani komentovaná prohlídka s kurátorem celého projektu Pierrem Bal-Blancem, který se dílem D’Arcangela dlouhodobě zabývá, mi nepomohla jeho záměr více osvětlit. Proč je na výstavě například instalace (večerní šaty na figuríně a fotografie) od Marka Thera věnovaná gay ikoně Marii Callas? Jak to souvisí s dalšími díly nebo idejemi D’Arcangela? A jak spolu komunikují vystavená díla a série performancí? Z výstavy odcházím se spoustou otázek, které mě ale spíše matou, než aby posouvaly úvahy o umělci dál. Říkám si, že je nakonec škoda, že se galerie PLATO, která v Bauhausu rozvinula velmi originální strategii institucionální sebereflexe, neloučí s tímto prostorem více promyšleným projektem. Ve chvíli, kdy se hned vedle dokončuje rekonstrukce jatek, jež by měly být zpřístupněny veřejnosti v polovině května, a PLATO se tak proměňuje ve standardní výstavní síň následující postindustriální transformaci Ostravy, by tak menší „anarchistické“ rýpnutí přišlo vhod.


Sammy Baloji, Eva Barto, Nina Canal, Dean Inkster, Trajal Harell, Pope.L, Paul Maheke, Marianne Marić, Jimmy Robert, Shikeith, Štěpán Tuček, Mark Ther, Iris Touliatou, Rick Lowe / Maria Papadimitriou, Vier5 / Když tvrdím, že jsem anarchista / kurátor: Pierre Bal-Blanc / PLATO Ostrava / Ostrava / 17. 3. – 22. 5. 2022

Foto výstavy: Martin Polák, PLATO; foto performance: Marianne Marić

Anna Remešová | Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. V letech 2019 - 2022 působila jako šéfredaktorka Artalku, do roku 2023 jako jeho redaktorka. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.