TS: Michaela Spružinová v Galérii Nova

Michaela Spružinová: Příběh, ještě jeden příběh a potom další... / Kurátor: Palo Macho / Galéria NOVA, Bratislava / 25. 4. – 28. 5. 2022

Michaela Spružinová

Příběh, ještě jeden příběh a potom další...

Galéria NOVA, Baštová 2, Bratislava

Termín trvania: 25. apríl – 28. máj 2022

Kurátor výstavy: Palo Macho

Dizajn výstavy: Marcel Benčík

Do horního výklenku mám gorilí ruku, jak krade zmrzlinu.

Příběh má obyčejně rozpoznatelný začátek, střed i konec. Podíváme-li se na osnovu příběhů Michaely Spružinové, objekty mohou být začátkem, středem nebo koncem toho samého příběhu. Příběhu fiktivního nebo konkrétního, obecného i osobního. Přiřadíme- li k objektům jejich názvy, které se víc podobají komentáři než názvu, ocitneme se společně s objekty ve světě symbolů, pro které hledáme definici. Podle Petra Brookse je člověk tvorem, který má zažité požívání symbolů. Podstatnou vlastností homo significants je vytváření fikcí. Brooks tvrdí, že slovo fikce v sobě nese význam něčeho „vymyšleného“, ale zároveň něčeho „předstíraného“. Ve fikci si přeorganizováváme nebo uspořadáváme získané zkušenosti. Dáváme zkušenostem formu a význam. 

Na zem dělám bílýho králika, který bude mít rozmačkanou hlavu činkou.

Ve světě umění je možné uvažovat třeba o králikovi v alternativních předpokladech, nebo s nimi experimentovat. Ve skutečném světě mají tyto pokusy tragické následky. Vizualizovaná tragédie prostřednictvím umění Michaely Spružinové nás zbavuje nežádoucích pocitů lítosti a strachu tím, že je v nás vyvolává jako prevenci. Tato hra je stejně tak pravdivá jako skutečnost. My jsme ti, kteří do hry vstupujeme. Za nás zvířátka nastavují svoje záda i své životy. 

Takový dva mraky veliký jako prsa. Propojeny řetězy duhy. Z těch bradavek by šly kapky.

Dnes ráno jsem vybrala z pece labuť, jen ji ujela bradavka.  

Volba tabuizovaného příběhu zaujímá v lidské kultuře zvláštní místo. Boří nebo porušuje binární dělení mezi přirozenými a kulturou danými znaky lidského života. 

V příbězích Spružinové souběžně oscilují sexuální konotace kolem všudypřítomné smrti. Smrt se může prorokovat třeba z děje některého z objektů, domyslíme- li si jeho završení. Jde vlastně o nadsázku, což můžeme chápat jako součást vtipu. Vtipu, kterému se ale nezasmějeme.

Dole v tom výklenku takovej „Paradise Island“ s potápěčem, kterýmu trčí ze zadku palma.

Vysoké a nízké není řečeno jen obrazně. Je to kvalitativně „vysoký a nízký“ materiál, který společně s „vysokou a nízkou“ myšlenkou kráčejí vedle sebe k jednomu cíli. Zjišťovat, který materiál je hodnotnější je nesmysl. Samotnému umění je to jedno. Pozoruhodné je, že toto umění zasahuje svým intelektem a svojí otevřeností někdy i vulgárností „vysoké i nízké“ publikum zároveň. Z toho vyplývá, že objekty mají dvojakou přitažlivost. Mohli bychom si myslet, že jde o dehonestaci média, kdybychom ignorovali autorčin nadhled. Nabízí se mi parafrázovat Panofského větu, ve které definuje co hrozí komerčnímu a nekomerčnímu umění: „Jako reálně hrozí vulgárnímu umění, že může nakonec skončit jako prostitutka, stejně tak reálně hrozí konceptuálnímu umění, že může nakonec skončit jako stará panna.“ V případě vystavených objektů by se dalo říct, že Prostitutka, jako osoba samodruhá nese v sobě Starou Pannu. Nebo i obráceně. 

Chtěla jsem to dát do hlubokého rámu pod sklo, ono je to ultra fragile.

Hra na tvrdost je stejně tak křehká, jako samotné objekty. Je to ojedinělý přístup v umění ve skle, který vyžaduje nejenom zdlouhavý filigránský proces přípravy a tavby, ale i následnou subtilní manipulaci s těmito křehkými objekty. Objekty vznikají náročně, jakoby neuměle. Technologii je nutné zvládnout i když to vypadá, že se rodí v procesu.  Tvorba v materiálu je dohoda závislá na ústupcích a využití toho, co materiál nabízí. Křehkost prostorových kreseb, jak bychom mohli na objekty nahlížet, určuje způsob adjustace, která není pro autorku vynucenou. Je to další způsob výpovědi.  

Vidění světa prostřednictvím objektů a instalací Michaely Spružinové a jeho interpretace zachovává podstatu umění i svobodu myšlení v plné míře. Vytváří nové schéma, polemizuje s věčností a hodnotou materiálu versus hodnotou umění. Souhlasit s objekty nemusíme, ale o souhlas nás toto suverénní dílo ani nežádá.