Melancholie v komerční situaci

Katarína Poliačiková na výstavě v Jiri Svestka Gallery představuje syntézu postkonceptualismu, poezie a formální čistoty v prostředí soukromé komerční galerie. Kristina Láníková se ptá, zda se při zobecňování intimních snímků a momentů přece jen něco neztrácí.

Melancholie v komerční situaci

Výstavu tvoří sada fotografií a krátkých textů zastupujících linii osobních vzpomínek umělkyně, betonové objekty připomínající miniatury kosmických těles (Všechny věci, které jsme neřekli nahlas), video The Melancholy Mad Tenant, přemítající o melancholii v lidských životech, a fotokoláže zobrazující planetu Saturn, jež bývá s melancholií tradičně spojována – a text k výstavě na toto propojení ilustrativně upomíná. Text ostatně uvádí také charakteristiku celé výstavy, která „osciluje kolem vesmírného tělesa, které je v naší planetární soustavě jedno z nejvzdálenějších a astronomicky i kulturně se s ním pojí řada záhad a rozporů“. Jde také o výstižný popis obecnosti, s níž Poliačiková zřejmě záměrně zachází. Dočteme se také, že „práce, které navazují na dosavadní praxi slovenské umělkyně, spojují osobní a planetární perspektivu prostřednictvím souvztažnosti intimních životních příběhů s narativy NASA o průzkumu vesmíru“.

Co tvoří tento intimní životní příběh a onu osobní perspektivu? Neměli bychom hledat nic konkrétního. Naopak, díla Poliačikové navzájem spojuje právě velká míra zobecnění. Toto zobecnění se týká vystavených momentek z cest, záběrů z newyorského metra, snímků dopitého šálku kávy, domácích zátiší, palubní desky taxíku i textů, které zaznamenávají každodenní situace. Osobní se v nich proměnilo v ornament a intimita v sebepéči. Při pozorování subtilních artefaktů si uvědomuji, že je v tu samou chvíli vnímám jako definitivní produkty.

Jakou melancholii tato výstava zprostředkovává? Zdá se, že melancholii spojenou s přesuny, cestováním, volnočasovými aktivitami a záznamy sebepéče. Poliačiková své vyprávění skládá z fotografií založených na posunu významu. Organizovány jsou jako jakési fragmenty z Instagramu, výseky sdílení, přičemž osobní je v nich zprůměrované a zobecněné. Původně jde přitom o snímky, které se na sociálních sítích běžně opakují v miliardách profilů. Posunem významu se z klišé stává symbol, tato proměna však není zajímavá. Zajímavé je, že obsah není konkrétní. S velice obecnou vesmírnou perspektivou je tedy spojeno toto osobní – vyprázdněné a také velmi obecné, zprostředkované například pomocí několika selfie s pleťovou maskou. Plný šálek kávy si vyfotí skoro každý a snímek potom sdílí na svém profilu. Newyorské metro si také natočí skoro každý, tedy ten, kdo má příležitost nebo prostředky, aby se do New Yorku podíval. Vyprázdněnost by tak mohla být strohým komentářem okolí. Osobní a „planetární“ přitom výstava nestaví proti sobě, nýbrž prezentuje je jako paralely. Text k výstavě působí typizovaně a uvádí obligátní odkazy na Burtona a Benjamina, které však tvorbu Poliačikové příliš nepřibližují.

Naznačená strategie opustit cokoliv konkrétního se projevuje také v básni esejistky, filozofky a básnířky Juliany Sokolové Oplakávání Cassiniho, začleněné do výstavy v podobě kopií vytištěných na papíře, jež se nachází u vstupu spolu s doprovodným textem. Cassini byla americká planetární sonda, která se jako první ocitla na oběžné dráze Saturnu za účelem průzkumu jeho prstenců a měsíců a v jeho blízkosti obíhala dvacet let až do roku 2017. Pobyt této sondy mezi prstenci je v básni Sokolové vylíčený jako „sebevražedná, melancholická výprava k patronovi téhož rozpoložení“; dále je báseň jakousi elegií nad odchodem – shořením sondy. Sympatické je, že báseň není vložena do kazetového rámu, jako je tomu v případě autorských textů Kataríny Poliačikové umístěných v sadě společně s identicky zarámovanými fotografiemi. Tyto mírně filozofující texty v angličtině jsou vystavené úhledným způsobem. Vložení autorských textů do kazetových rámů považuji za nešťastné, a to kvůli situaci, kdy se z psaného textu, který běžně nevytváří ekonomickou bariéru, stane artefakt – tedy produkt zpeněžitelný za desítky tisíc korun. Vzhledem k tomu, že podmínky vzniku díla vnímám jako důležitou součást jeho významu, fungují Poliačikové zarámované texty pouze jako formální doplněk fotografií a také bohužel jako smutné připomínky nedávno proběhlé komodifikace.

Obecnost sdělení jde ruku v ruce s kontextem díla. Výstava The Melancholy Mad Tenant je velmi obecné oplakávání. A také ukázka toho, jak být výřečný, a nic přitom neříct. Výstava osciluje, provádí krouživý pohyb kolem prázdného místa. Konkrétní je tak jen zdůrazněný příběh o cestě za Dürerovou kresbou Melencolia I (1514) do depozitáře Moravské galerie, zdokumentovaný dvěma fotografiemi. Téma deprese, zvýznamněné v doprovodném textu, je na výstavě v podstatě vynecháno, jako by stačilo jen zmínit ta správná slova.

Jednotlivé detaily jsou poeticky zkombinovány, slovo „poeticky“ je přitom synonymem slov půvabně, vzletně a snivě. V posledních letech do autorčiny praxe vstoupilo psaní. Jako návštěvníci výstavy si můžeme opatřit také dvě publikace s autorskými texty v angličtině. Formální stránka výstavy, tedy adjustace v bílých kazetových rámech, zřejmě odráží její smysl – díla působí jako přímo připravená k prodeji. Když procházím třemi výstavními místnostmi, v jinak pětipokojovém bytě na nábřeží Vltavy, nemohu se ubránit nahořklým dojmům. Takový byt by si člověk s běžným příjmem nejspíš nemohl pronajmout (natož koupit) a je otázka, jestli by si mohl pořídit alespoň jednu z autorčiných fotografií nebo jeden ze zarámovaných textů. Výhled na řeku a ozvěna v jinak prázdném bytě mi tyto dojmy jen umocňují.


Katarína Poliačiková / The Melancholy Mad Tenant / Jiri Svestka Gallery / Praha / 3. 3. – 23. 4. 2022

Foto: Radek Brousil

Kristina Láníková | Kristina Láníková (*1988) se věnuje literární tvorbě a vizuálnímu umění s důrazem na text. Jejími tématy jsou intimita, léčení, tělesnost, fragment a láska. Na AVU absolvovala v Ateliéru nových médií I Tomáše Svobody, v současnosti studuje v doktorandském programu na AVU v Ateliéru intermediální tvorby II u Pavly Scerankové. Zaměřuje se na pojem intimity v prostředí českého polistopadového vizuálního umění, intimitu přitom chápe jako odvislou od mocenských a ekonomických vztahů. Deficit jakožto ekonomie tvorby spolu s otázkou, jak nakládat s omezením, jsou v její práci často výraznými činiteli. Knižně vydala sbírky básní Pomlčka v těle (Fra 2015), Krátké dějiny zraňování (Sam83 2017) a Úvahy nad zájmeny (Fra 2020).