Linie Aleny Šrámkové

Minulý týden zemřela Alena Šrámková. Za její tvorbou a zásadami práce se ohlíží historička a kurátorka architektury Helena Huber-Doudová. 

Alena Šrámková. Foto: Dagmar Hochová, archiv Ehl & Koumar Architekti

Alena Šrámková (1929–2022) patří k architektkám, které není snadné jednoduše přijmout. Její architektura se staví proti jednoduché líbivosti. Je přímočará a bezokrasná, někomu by se chtělo říci tvrdá. Je esencí české přísnosti v době, kdy je autorům k dispozici nekonečné množství tvarů, barev a materiálů. Chce vychovávat, upozorňuje na nejjednodušší elementy a východiska, „obyčejné“ materiály a techniky.

Má vlastní cesta k Aleně Šrámkové vedla přes její archiv uložený v Národní galerii Praha – přes dva tisíce výkresů, skic, plánů. S úžasem jsem procházela její nekonečné varianty průčelí domu ČKD na Václavském náměstí, domu SIA (dnes hotel President), nebo administrativního a obchodního centra Myslbek v Praze. Její skici, překvapivě barevné a formálně uvolněné pastely, mnohdy neúplné, neuskutečněné varianty návrhu, které ani po čtyřiceti letech neztratily nic ze své aktuálnosti. Některé návrhy vznikaly dlouhá léta a autorka se k zadáním opakovaně vracela (jako např. u vize obchodního domu Tuzex a později Skandinávského centra na Karlově náměstí). Tyto skici odhalovaly jinou Alenu Šrámkovou. Architektku, která s návrhem bojuje, urputně hledá výraz domu, připouští nepravidelnosti, aby je mohla popřít a vrátit se k pravidelnosti rastru nebo pravoúhlé sítě. Základní geometrické tvary jsou základní osnovou, přes kterou na pauzovacím papíru vrství své pochybnosti.

Zvláštním aspektem díla Aleny Šrámkové je úloha, kterou hrála fasáda domu. Nikde u ní nenalezneme pochybnosti o tom, jak by dům měl vypadat v půdorysu, jak by měl být funkčně rozvržený. To nebyl problém. Obraz domu byl asi největší výzvou. K tomuto směřuje i Rostislav Švácha ve své interpretaci díla Šrámkové jako „domu s okny“, poprvé uplatněném ve velmi abstraktní rovině u administrativního domu ČKD na Můstku. Teoretik architektury Jiří Ševčík jej označil jako první stavbu postmodernismu v Československu, ve smyslu posunu paradigmatu a revize doktrín modernismu. Jakou tváří se k nám dům staví? Jak vystupuje v obrazu města? Domy („baráky“, jak je sama nazývala), které Šrámková navrhovala do města, byly velmi ukázněné, rastr podélných dlouhých oken často navazoval téměř na funkcionalistické vzory. Najdeme je například u funkcionalistického paláce Merkur v Revoluční ulici, Šrámkové profesora na Akademii výtvarných umění Jaroslava Fragnera. V geometrickém minimalismu nabývaly o to většího významu opakující se motivy, jako například věže, valbové střechy, pasáže, které dům postavily „na nohy“ a dávaly mu subtilní výraz. Návrhům soukromých domů od 90. let dominoval až figurativní charakter zdůrazňující terasy či zubatice, jako například u studie vily ve Vonoklasech, anebo lidské proporce jako u obytné věže pro vědeckého pracovníka v Košíku u Prahy.

Nejvýznamnější realizací Šrámkové je nová budova Fakulty architektury ČVUT v pražských Dejvicích. Budova je navržena velkoryse okolo tří rozsáhlých atrií, plášť budovy je cihlový, pouze ve „vykousnutém“ nástupním čtverci se odhaluje betonová konstrukce. Využitím atrií se autorce podařilo téma fasády přenést i do vnitřku budovy, do velkorysého prostoru atrií z osmi podlaží studenti hledí skrze pravidelný rastr podélných oken. Formální experiment Šrámková připouští u přístaveb tří poslucháren: jejich sešikmení a výrazná barevnost posouvají „přísnou“ architekturu do současné doby a připouští hravost. Alena Šrámková chtěla studující vychovávat k úspornosti v materiálovém a formálním výrazu, k respektu k vlastnímu okolí, k velkorysosti prostoru a nadhledu.

Alena Šrámková byla schopná se prosadit jako žena v tvrdé konkurenci svých mužských kolegů a jistě proto udělala řadu kompromisů v osobním životě. Bohužel, řada jejích skvělých staveb zůstala na papíře (například nerealizovaný hotel na Pankráci, Tuzex / Skandinávské centrum na Karlově náměstí a další) – Šrámková to sama přičítala nedůvěře investorů v ženy v architektuře, i když ona sama podle vlastních slov spíše „patřila k těm klukům“. A s Alenou Šrámkovou tak odešla jedna z nejvýznamnějších postav české architektury.