Artalk.cz

Zemřel Dan Graham

Minulou sobotu zemřel ve věku nedožitých osmdesáti let Dan Graham (1942, Urbana, Illinois USA), známý americký umělec a teoretik. Martin Vaněk se ohlíží za Garahamovou kariérou.

Dan Graham: Double Exposure, Museu de Arte Contemporânea de Serralves, Portugalsko. Foto: Wikimedia

Graham začínal v polovině 60. let jako kurátor v newyorské Galerii Johna Danielse, kterou založil a v níž prezentoval umělce jako Dan Flavin, Donald Judd, Sol LeWitt nebo Robert Smithson. Ačkoliv neměl žádné umělecké vzdělání, začal sám během své kurátorské kariéry tvořit a nakonec se, po roce fungování galerie, věnoval už pouze své tvorbě. V posledním půlstoletí tak tvořil díla pohrávající si s vnímáním diváků, ale působil i na poli literatury, filmu, architektury nebo fotografie. Je též považován za pionýra performance a videoartu, často je ale spojován i s minimalistickými tendencemi a konceptuálním uměním.

Graham nikdy nepatřil do žádné umělecké skupiny a sám tyto snahy o různé zařazení a škatulkování popíral provokativními prohlášeními, že jeho největší vášní je spíš turistika a rokenrol. Systematicky se tak zříkal statusu umělce, nicméně se zároveň soustavně věnoval vlastní introspekci, přičemž reflektoval svou tvorbu. Graham jednoduše nezůstával dlouho v jedné oblasti, vždy ke svému vyjádření volil prostředky a média, která mu zrovna v tu chvíli byla vhod. Myšlenkově mu byli blízcí například Claude Lévi-Strauss, Jean-Paul Sartre, Margaret Mead či Walter Benjamin, v případě filmu pak Jean-Luc Godard. Jeho umělecká dráha se zpočátku stáčela ke statickému obrazu a textu. Tvořil zdánlivě neumělé černobílé fotografie, které publikoval v různých časopisech. Jeho záměrem bylo dostat tuto tvorbu k co nejširšímu publiku. Mezi ikonické práce tak patří série snímků z urbánního prostoru Homes for America (1966–1967) anebo na první pohled odborný lékařský text popisující proces ústupu sexuálního vzrušení v mužském pohlavním údu (Detumescence, 1966). Schema (1966) je pak založené na detailním technickém popisu typografie časopisu, v němž je Grahamova práce publikována.

Od roku 1970 se začal orientovat na pohyblivý obraz a práci s divákem. Video, a vůbec možnost soukromě pořídit pohyblivý obraz, znamenalo obrovský pokrok ve vizuálním umění. Graham se této oblasti začal intenzivně věnovat i jako pedagog na kanadské Nova Scotia College of Art and Design, která působila jako magnet na lidi podobného zaměření. V té době vytvořil video Roll (1970), které bylo založené na dvojité projekci – jednou umělce kutálejícího se z kopce s kamerou v ruce a podruhé záběrů z oné kamery. V polovině 70. let se jeho poznávacím znamením stává zrcadlo, které používal v různých významech a konstelacích. Vytvářel tak prostorová díla, labyrinty nebo monolitické monumenty odrážející, nebo spíše reflektující své okolí a hlavně pozorující diváky i samotného autora, právě jimi se proslavil a tvořil je pro různá veřejná prostranství. Jedno bylo dokonce umístěno i za polárním kruhem v Norsku. Mezi další velice známá díla Dana Grahama patří video-koláž Rock my religion (1983–1984, 55:27 min.), která dává do souvztažnosti punk-rockovou scénu a alternativní náboženské proudy a v níž se objevují světové hvězdy jako Elvis Presley nebo Patti Smith.

Dan Graham vystavoval na mnohých světových uměleckých přehlídkách, jako je Benátské bienále, documenta, nemohl chybět ani na Skulptur Projekte Münster. Jeho retrospektiva s názvem Beyond proběhla v roce 2009 ve Whitney Museu v New Yorku a byla reprízována v Los Angeles a Minneapolis. V posledních letech v New Yorku působil jako nájemný konzultant a vypravěč-pamětník pro zájemce z řad newyorské umělecké scény. Podle serveru Artnews měl velké potěšení z brakové četby a sledování pokleslých komedií. Zastával totiž názor, že umění má být hlavně pro zábavu. České publikum se s jeho prací nemohlo uvnitř našich hranic příliš setkávat. V roce 2012 jej diváctvo mohlo osobně spatřit a slyšet na jeho přednášce v Moravské galerii v Brně, na Slovensku najdeme jednu jeho realizaci Pavilonu (2013) v sochařském parku v Košicích.

Komentáře

    • Marek Pokorný

    Jó, to byly časy…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *