Když se z umění stává „divoká antropologie”

V brněnské Galerii TIC probíhá do konce února výstava Anny Tesařové pod tajuplným názvem A wee bit of Heritage. Autorka často pracuje s výrazným osobním nasazením či sebezpřítomněním. Jinak tomu není ani na této výstavě, jež je reflexí několikaměsíčního pobytu umělkyně v lokální komunitě na severní výspě Skotska a o které píše v dnešní recenzi teoretik umění a etnolog Miroslav Maixner.

Když se z umění stává „divoká antropologie“

Expozice se nachází v poměrně malém prostoru Galerie mladých spadajícím pod Galerii TIC. Prostorová uměřenost nicméně dobře koresponduje se záměrem evokovat provinciální atmosféru venkovského muzea ve skotském Wicku, kde umělkyně strávila čtyři měsíce na přelomu let 2019 a 2020. Hned od vstupu tak máme možnost de facto jedním pohledem nahlédnout celou výstavu: vitrínu s drobnými exponáty a informačními brožurami, improvizované auditorium tvořené skládacími židlemi, stojanem s projekčním plátnem; po straně další dvě horizontální vitríny, nad kterými visí vlajky Skotska a hrabství Caithness.

V úvodu doprovodného textu kurátorka Ivana Hrončeková vysvětluje, že „slovo wee je skotským synonymem anglického slova little“, přičemž záměrem expozice je snaha o alespoň malé nahlédnutí do kulturního dědictví severoskotského městečka Wick. Zdání však může klamat. Výstava A wee bit of Heritage není záležitostí na deset minut. Nejde o pouhý „reenactment“ prostoru, kde umělkyně trávila čas coby spolupracovnice muzea. Celý projekt míří, sice nenápadně, ale jistě, mnohem hlouběji. Překročením prahu se totiž ocitáme v určitém archeologickém labyrintu zkušenosti, v rámci něhož nás umělkyně zve na cestu pestrými vrstvami ekosystému krajiny, lokální paměti a komunity.

Muzeum jako vzpomínka na zašlou slávu města

Přístavní městečko Wick je správním centrem hrabství Caithness, které tvoří nejzazší severovýchodní cíp Skotska. Na Orkneje je to odtud zhruba třicet kilometrů, a ačkoli je region součástí správního celku Highland, okolní krajinu tvoří jen rovinaté pustiny s rašeliništi a skalnatým pobřežím. V devatenáctém století byl Wick důležitým centrem sleďařského průmyslu. V průběhu dvacátého století ale došlo k útlumu rybolovu a v návaznosti také k propadu místní ekonomiky. Dodnes tak funguje již pouze palírna sladové whisky známé pod označením Old Pulteney. Náhlý útlum měl za následek postupnou depopulaci, kdy z téměř dvaceti tisíc obyvatel v třicátých letech dvacátého století klesl jejich počet na necelých sedm tisíc. Z dob největší slávy tak zůstaly jen vzpomínky uchované v archivu a v artefaktech místního muzea. Ale minulost sahající až do prehistorických časů k lidem stále promlouvá prostřednictvím lokálního folkloru nebo fyzických stop v krajině plné zřícenin hradů, starých majáků či pravěkých mohyl – památek na místní gaelské kmeny.

Wick Heritage Centre je navzdory upadajícímu významu města poměrně velkým muzeem, které vzniklo teprve v roce 1981 na popud místních obyvatel. Ti založili spolek The Wick Society, jehož prostřednictvím získávají většinu exponátů formou soukromých zápůjček a darů od lokální komunity. Okolo muzea se navíc koncentruje řada dobrovolnických aktivit. Jeho význam dnes přerostl v důležité centrum lokální identity a kolektivní paměti celého hrabství. Pod centrum spadá též fotografický archiv skleněných negativů nebo sekce mapující orální historii regionu. Spravuje také několik objektů v přístavu včetně zrekonstruované rybářské lodě. Oproti většině podobných institucí u nás, není muzeum ve Wicku typicky organizováno z expertní pozice v rámci státního systému, ale pomyslně „zdola“ coby sublimace potřeb lokální identity. I díky tomu nepředstavuje mrtvou instituci zaměřenou na konzervaci minulosti, ale prostupuje celým městem a přináší s sebou nové impulzy do života komunity. Je nutné poznamenat, že většina jeho zaměstnanců a dobrovolníků centra jsou spíše starší lidé, mnohdy důchodového věku. Bez jejich nadšení a vytrvalosti by pravděpodobně nikdy nic podobného nevzniklo. Právě tomuto jevu dává Anna Tesařová ve své výstavě podstatný prostor, a to i prostřednictvím volně položeného alba s okomentovanými fotografiemi krajiny, města, a především lidí z místní komunity.

Intuitivní antropologie jako součást budování historie

Asi nejvýraznějším prvkem výstavy je projekce s eponymním názvem A wee bit of Heritage. Samotné video, které má něco přes sedm minut, je pojato formou juxtapozice záběrů z ruční kamery kombinovaných se zvukovou stopou zachycující úryvky výpovědí místních obyvatel, dobrovolníků z muzea nebo štamgastů. Jedná se vždy o starší lidi vyprávějící o svém životě, historii regionu, whisky nebo o muzejních sbírkách. Do uší bijící je přitom jejich jen těžko srozumitelná skotská angličtina. Video je proto opatřeno titulky v angličtině, které vytvořila sama umělkyně, přičemž i ona někdy přiznaně tápe ohledně významu toho, co který mluvčí zrovna říká. Důležitý je přitom fakt, že jejich výpovědi nebyly zaznamenány ve spojení se záběry videa. S těmi je dodatečně propojila až Anna Tesařová, a někdy záměrně bez jasné primární souvislosti, což místy vyznívá docela vtipně. Celek ovšem nepůsobí nutně experimentálním dojmem a například disproporce mezi zvukem a obrazem si divák nemusí na první pohled všimnout. Co se týče obrazu, jde jednak o detailní záběry různých zákoutí z muzea zaplněného exponáty velmi různorodé povahy od figurín přes modely lodí, maket sušených sleďů až po skleněné negativy fotografií. Tyto záběry se střídají s úryvky archivních filmových záznamů zachycujících dobu zašlé slávy místního rybolovu. Do celkové montáže umělkyně vsouvá také své vlastní záběry rozbouřeného moře, pobřeží s tuleni nebo větrných elektráren.

Skrze autorčiny vzpomínky zmrazené a znovu oživené prostřednictvím filmových záběrů, zvuků, hmatatelných předmětů, a dokonce i autentických vůní osvěžovačů vzduchu stejné značky jako v muzeu se ocitáme v epicentru lidského hledání vzájemných vztahů s místem, s krajinou, její historií či prehistorií zažívanou stejně jako dnes již generacemi předků. Při bližším pohledu v nás musí nutně vzrůstat pocit, že vystavené předměty tvoří jen jakýsi rámec analogický archeologickým vrstvám, ve kterých vždy nacházíme odkazy ke zkušenosti, již se nám umělkyně snaží zprostředkovat. Někdy se jedná o vyloženě drobné náznaky. Ne každý asi rozpozná v hromádce mušlí drobnou ulitu typu kauri, kterou místní nazývají Groatie Buckie a je tu považovaná za jeden z nejmocnějších talismanů štěstí. Štěstí ovšem přináší pouze, pokud je nalezena v přírodě, jak se to podařilo Anně Tesařové. Z vitríny už její magické účinky nepůsobí.

Na bočních pultech vidíme stránky z Caithness Courier informující o působení Anny Tesařové v místním muzeu. Na několika stylizovaných fotografiích poznáváme také jejího partnera, umělce Markétu Wagnerovou, jak s ní pózuje v dobových kostýmech. Novinový článek pár fotografiemi připomíná Annin projekt The Wind Witch – sérii akcí ve volné přírodě, kterými tematizovala lokální folklor o větrné čarodějnici. Projekt je jinak ve výstavě připomenut již jen bílými papučemi a krajkovým kostýmem větrné čarodějnice, ve kterém umělkyně vystupovala při rituálech na pobřeží nebo v rašelinách u větrných elektráren.

Další vitrína je věnována určitému kvazi etnografickému souboru předmětů, fotografií a dopisů odkazujícímu k lidem, se kterými Tesařová navázala blízký vztah během svého pobytu. Stává se tak zřejmým, že záměrem celé instalace není ve skutečnosti nahlédnutí do skotské historie, ale pokus o inspiraci přenosem subjektivní zkušenosti s podstatou fenoménu v angličtině označovaného jako local nebo rural. Český překlad lokálnost zní bohužel stále poněkud banálně až pejorativně. Pro Annu Tesařovou se místem této zkušenosti stala „grassrootová“ komunita okolo muzea, fungujícího coby epicentrum lokální identity a paměti marginalizovaného rurálního regionu.

Divoká antropologie

Na závěr bych rád v návaznosti zmínil některé analogické přístupy, které nacházím například ve tvorbě skupiny Czechia, respektive u Lucie Králíkové; nebo u Sonyi Darrow, která dlouhodobě spolupracuje s česko-slovenským muzeem v Cedar Rapids v USA; případně u česko-britské umělkyně Terezy Buškové působící v Birminghamu. Konkrétně Sonya Darrow dělá pro muzeum etnografické výzkumy a sběry orální historie, které průběžně integruje do své umělecké praxe. Podstatný je také respekt, který si získala u komunity, na níž zaměřuje své výzkumy a projekty. Každopádně všechny zmíněné umělkyně uplatňují principy kombinující uměleckou praxi s některými přístupy typickými pro etnografickou, respektive antropologickou terénní metodologii. Osobně tento přístup již delší dobu nazývám termínem rogue anthropology – divoká antropologie, neboť ze strany profesionálů v českém prostředí se některé z umělkyň dočkaly i nepochopení nebo odsouzení, především kvůli neortodoxní metodologii či absenci relevantního teoretického východiska a pro značně intuitivní přístup. Nicméně ze strany komunit a laických zájmových institucí, se kterými pracují, se naopak dočkaly nebývalého ohlasu, který se profesionálům většinou nedostává.

Současná sociální věda nemá již z principu vědeckého diskurzu dostatečně vyvinuté nástroje pro integraci podobných „neprofesionálních“ aktivit, které navíc míří jinam než většina odborných výzkumů. Tedy spíše k vnitřní emotivní stránce a intuitivní aktivizační práci s kolektivními identitami či pamětí, což je doména, se kterou naopak pracuje více současné umění. Je ovšem pravdou, že na rozdíl od nás jsou principy divoké antropologie více přijímány v zahraničí některými odbornými kruhy (viz aktivity inuitské komunity Isuma; Karrabing Film Collective; nebo některé projekty Aleca Sotha; částečně se tematice věnují též texty v publikaci The Rural, Documents of Contemporary Art editované kolektivem umělkyň Myvillages).

Minulost se dnes stále častěji stává přítomností i budoucností, nepatří už jen muzeu coby autoritativní instituci, protože intuitivním muzeem se mnohdy stáváme my sami. My sami tak můžeme vstoupit do folkloru a mýtů, které jsou najednou stejně reálné jako ramena větrných elektráren nad bouří bičovaným pobřežím Skotska.

Anna Tesařová / A wee bit of Heritage / kurátorka: Ivana Hrončeková / Galerie TIC / Brno / 13. 1. – 26. 2. 2022

Foto: Eva Rybářová