Znovu narušená rovnováha

Ústecký dům umění otevřel novou budovu první velkou výstavou, která se symbolicky vrací do počátků aktivit umělecké scény, jež se vyprofilovala jako „ústecký okruh“ kolem Michala Kolečka. Aktuální výstavu Narušená rovnováha: Revisited recenzuje Marcel Fišer, jehož zajímá zejména proces ustanovování umělecké scény v regionu.

Znovu narušená rovnováha

Fenomén ústecké scény už byl dávno zapojen do výkladu českého umění po roce 1989. A platí to také o výstavě Narušená rovnováha z roku 1993, jejím prvním výrazném skupinovém vystoupení. V nedávné době jí byl věnován prostor například v publikaci Výstava jako médium. Dagmar Svatošová v medailonku výstavy načrtla plastický obraz obou jejích zastávek, jež se navzájem značně odlišovaly vystavenými díly i charakterem prostorů. První se odehrála v efemérní pražské Galerii Citadela, sídlící v krásných, tehdy však poněkud syrových výstavních sálech Obecního domu, které čekaly na rekonstrukci. Druhá proběhla v domovské Galerii Emila Filly. Aktuálně ji můžeme připomenout „naživo“: Dům umění Ústí nad Labem si jako téma své premiérové výstavy v nové budově zvolil právě výstavu Narušená rovnováha. K původnímu názvu však přibylo „Revisited“ naznačující, že nejde o zavedený žánr muzeální rekonstrukce.

Kurátor Michal Koleček zde propojil – a to koncepčně, i přímo fyzicky v instalaci – dvě vrstvy. Tu první tvoří připomínka původně vystavených děl, neboť velká část z nich se dodnes zachovala. Zcela to neplatí pro nejvýraznější postavu tohoto okruhu Jiřího Černického, jehož Fontána na odlévání ran z červánků je přítomna alespoň dokumentací a jedna z jeho nejvýznamnějších prací vůbec – monumentální akce Slzy pro Etiopii – je zde zastoupena zdařilým remakem v podobě slideshow s autorským komentářem. Druhou část výstavy tvoří práce mladších autorů, kteří v posledních letech prošli ústeckou Fakultou umění a designu. Základní teze výstavy spočívá v tom, že někdejší téma Narušené rovnováhy – sociální a ekologické problémy, vystupující v tomto místě a regionu mnohem silněji než ve zbytku republiky a ovlivňující fyzické i mentální zdraví zdejších obyvatel – se nyní znovu vrátilo s plnou silou. Ve vystavených pracích je tento pocit většinou sofistikovaně skryt, a abychom jim porozuměli, musíme si vypomoci texty v katalogu. Je však pravdou, že obecné nastavení jejich tvorby bylo ústeckým školením ovlivněno: Ve zdejším uměleckém prostředí se tato témata objevovala permanentně v nejrůznějších výstavních projektech a sledovali je i jejich pedagogové, mezi něž patří velká část těch, kteří se na začátku 90. let objevili na Narušené rovnováze. S profilem ústeckých absolventů – a těch, kteří se prosadili, je za těch téměř třicet let už celá řada – si tak spojujeme tento specifický zájem a citlivost. A také určité formální kvality: Především různé typy (post)konceptuálních přístupů, které se objevily už u autorů starší generace Narušené rovnováhy, takže výstava i přes značný generační rozptyl působí vlastně velmi jednotným a sevřeným dojmem.

V recenzi této výstavy se nelze nedotknout i samotné budovy a instituce, která ji pořádá, a vlastně i celého ústeckého okruhu, neboť právě těchto témat se někdy skrytě, jindy otevřeně sama výstava dotýká. Třicet let, které uplynuly od okamžiku, kdy se „ústecký okruh“ zformoval z kulturního podhoubí studentů zdejšího „peďáku“, bylo ve znamení systematické a velmi šikovné politiky, za kterou stojí zejména Michal Koleček. A to jak na lokální, tak i celostátní úrovni, ve sféře kultury i školství. Fakulta umění a designu UJEP v Ústí prakticky od svého založení v roce 2000 suplovala chybějící galerii, kterou zřizovala v různých, často ne zcela ideálních prostorách; ostatně v provizoriu před svou rekonstrukcí fungoval i současný Dům umění. Abychom pochopili širší kontext, je třeba si připomenout, že Ústí nad Labem jako jediné krajské město nemělo muzeum umění; krajská Severočeská galerie vznikla v 50. letech v historickém centru v Litoměřicích, disponujících výjimečným fondem církevního umění. Průmyslové Ústí se tak muselo spokojit s výstavní síní zřízenou Českým fondem výtvarného umění. Právě „fondová“ Galerie Emila Filly stála na počátku zdejšího příběhu, když tu skupinka zdejších výtvarníků v čele s Michalem Kolečkem na začátku 90. let začala pořádat jednotlivé výstavy a nakonec ji celou převzala. Situace, kdy výtvarná škola, výstavní instituce, a dokonce i prakticky celá zdejší scéna, která je v Ústí na školu těsně napojena, jsou v podstatě spojeny v rámci jednoho okruhu, je v českém prostředí zcela ojedinělá. Má své problémy, vnitřní logiku i opodstatnění. Podobně jako v Ostravě i v Ústí vznikla výtvarná fakulta díky iniciativě „zdola“ a později sehrála roli stabilizačního centra, díky němuž se zdejší scéna nerozprchla a našla trvalou sociální bázi. A co víc, dokonce se stala svého druhu jejím promotérem: ústecké umělce včetně těch nejslavnějších nenajdeme ve stájích soukromých galerií, přesto je o nich ve výtvarném světě slyšet, často právě díky projektům organizovanými Kolečkem a dalšími kurátory, kteří odtud vzešli.

Něco podobného platí o roli galerie: Jestliže v jiných městech podobného charakteru vznikly po revoluci instituce typu „městské kunsthalle“, ať už to jsou České Budějovice, Plzeň, či poději i Ostrava nebo Pardubice, v Ústí roli města převzala právě Pedagogická fakulta (a později FUD) UJEP. I proto se výstavní prostory, které za ta léta zřizovala, podstatně odlišovaly od „školních galerií“, jak je známe odjinud, ambicióznějším programem s mezinárodními přesahy i vlastními kurátorskými počiny, do nichž se jejich autoři vždy snažili nenásilně zapracovat práce vlastních pedagogů a studentů. Toto úsilí se po letech, kdy se zničehonic objevil vhodný objekt, přetavilo ve vznik nové regulérní instituce, která nyní razantně vstoupila do české výtvarné krajiny – Domu umění Ústí nad Labem (DUÚL). Zdařilá rekonstrukce studia Mjölk vyloupla z bývalé sídlištní menzy funkcionalisticky působící architekturu, která má pro daný účel ideální měřítko: Není nikterak megalomansky rozměrná, zároveň ovšem umožňuje konání větších projektů, za kterými se už stojí do Ústí vypravit i z větší dálky. Nabízí čisté a zároveň variabilní prostory, které by v budoucnosti měly být vyhrazeny vždy dvěma výstavám souběžně, dále multifunkční sál pro nejrůznější filmové či performativní akce, a dokonce i ateliér hostujícího pedagoga – současná výstava je však obsadila všechny. Po čase tak u nás vznikla budova, která působí, jako by od počátku byla určena umění, utilitární a bez nějaké architektonické exhibice, přesto s vlastním silným výrazem. Je vidět, že objednavatel i architekti přesně věděli, k jakému účelu má sloužit – vše zde působí nanejvýš profesionálním dojmem, což platí i o první výstavě: Čistá, decentní typografie koresponduje s charakterem budovy, jako katalog zcela postačují černobílé noviny (kurátor o nich píše jako o „zinu“), kde návštěvník najde vše podstatné, promyšlený doprovodný program nabízí řadu akcí, překračujících sféru čistě výtvarného umění, což je opět pro zdejší projekty typické. Otázky sice může vyvolávat lokace budovy umístěné na periferii města, navíc poněkud ukryté mezi zástavbou, ale i ta má své opodstatnění a opět se vztahuje k historickým souřadnicím, v nichž vznikla. Ústecký Dům umění není institucí cílící na turisty, kterých tu ostatně příliš není. V duchu tradice se obrací na publikum generované univerzitou (sídlí nedaleko výtvarné fakulty, v těsném sousedství se navíc nacházejí koleje), na místní komunitu studujících, které předkládá lokálně orientovaná témata, a na znalé příznivce umění odjinud, kteří nemají problém si galerii najít i na sídlišti.

Vraťme se ale ještě k současné výstavě Narušená rovnováha Revisited. Je vlastně skvělé, že si člověk může připomenout nejen výstavy klasické moderny nebo 60. let (tedy ne že by se u nás rekonstrukce výstav objevovaly nějak často…), ale i počiny, které jsou právě na hranici, kdy to už má smysl. Z odstupu času se původní výstava vůbec nejeví jako nějaké sebevědomé programové vystoupení, což je na ní ale vlastně sympatické. Jako by zde ještě vše bylo poněkud nejisté a ve stadiu zrodu. Mnoho prací má také velmi subtilní charakter, ostatně podstatnou část výstavy tvoří práce na papíru – kresby vlasy Jitky Géringové, tisky zvířecí krví Zdeny Prchlíkové, později Kolečkové, industriálem volně inspirované kresby Michaely Thelenové nebo frotáž slunečních hodin z jednoho ze zdejších zdevastovaných zámečků Daniela Hanzlíka. Ale zároveň je zde přítomno mnoho z toho, co se pak v práci jednotlivých umělců rozvinulo do svébytné tvorby. A zrovna práce Hanzlíkovy, ale také Pavla Kopřivy a zejména Jiřího Černického už patří k prvním důležitým položkám jejich tvorby. Ze současných prací mě nejvíc zaujalo video Antonína Jiráta naplněně skrytou i explicitní úzkostí, korespondující s tématem výstavy. A také vynikající videoinstalace autora, který pod nickem Aid Kid je hvězdou současné elektronické scény, před několika lety však jako Ondřej Mikula studoval v ateliéru Time-based media u Pavla Mrkuse a Daniela Hanzlíka. Na motivu dozvuků tematizuje samotnou budovu jak v jejím fyzickém rozměru, tak v její historii. Tedy ve vztahu ke starší generaci zastoupené na výstavě, která budovu Domu umění využívala ještě v jejím původní určení vysokoškolské menzy. Právě tato práce jako by nejlépe vystihovala smysl celé výstavy, kterou lze číst jako stvrzení pozice ústeckého okruhu v rámci české umělecké scény. Obrací se k jejím počátkům, symbolizuje dobrou kondici, v níž se dnes nachází, a ukazuje do budoucnosti: Jakkoliv temná a neutěšená se nám perspektivou výstavy může jevit.

Jiří Černický, Aid Kid, Jitka Géringová, Daniela & Linda Dostálkovy, Daniel Hanzlík, Antonín Jirát, Zdena Kolečková, Stanislava Karbušická, Pavel Kopřiva, Marija Mandić, Lucie Nepasická, Richard Nikl, Michaela Thelenová, Ivana Zochová / Narušená rovnováha Revisited / kurátor: Michal Koleček / Dům umění / Ústí nad Labem / 2. 12. 2021 – 13. 2. 2022

Foto: Archiv Domu umění Ústí nad Labem