Pulzující výstavní eskapismus

Výstava The Club as a Shelter (Light Underground III) v Domě U Kamenného zvonu sice podle Františka Feketeho prezentuje poutavý výtvarný pohled na hudební klubovou kulturu a umně propojuje „ambient s emocionálním chaosem“, nenabízí však žádnou hlubší kontextualizaci tématu ani komplexní představu toho, jakým způsobem rave a kolektivní zážitek s ním spojený může nabídnout kýžený únik z každodenního provozu.

Pulzující výstavní eskapismus

Středověké komnaty pulzující elektronickými vzruchy, světlem a zvukem, jež odkazují k současné klubové kultuře a možnostem jejího eskapismu. Tak by se dala ve zkratce popsat výstava The Club as a Shelter (Light Underground III), jež se pro nás otevírá ve sklepení Domu U Kamenného zvonu Galerie hlavního města Prahy. Stěžejními aspekty expozice jsou práce se zvukovou a světelnou dramaturgií, které v zešeřelém prostoru vedou naše kroky několika místnostmi s vůní zatuchlého kamene a gotických oblouků.

Procházíme prostorem a vstupujeme dovnitř minimalistických objektů Teres Bartůňkové a Pavly Beranové se soundtrackem Katarzie, Jana Buriana a Aid Kida. Tyto objekty jsou skrýše pro ztracené duše a zároveň upomínají na zakuklená těla metamorfujících bytostí, které se spíše než na okolní svět dívají do vlastní vnitřní krajiny. Je to symbolické a meditativní zobrazení klubu jako úkrytu a těch, kteří se v něm schovávají. V další místnosti nacházíme miniaturní model fantaskního klubu z dílny kolektivu BCAA system, jenž v posledních letech kolektivně formuje jedinečnou estetiku na výtvarném i hudebním poli, přičemž jejich hlavní devízou je přirozený pohyb mezi materiálem a digitálním prostorem. Chapadlovitá instalace Radka Brousila a Olivera Torra odkazuje na nevyhnutelnou, avšak doufejme jen částečnou komodifikaci klubové kultury. Ambientní a algoritmicky generovaný zvuk odletů a příletů letadel potom ilustruje už proslavený citát Marka Fishera, že je snazší představit si konec světa než konec kapitalismu.

Na konci pouti se setkáváme s hudebním videoklipem opět z dílny BCAA system. Digitální alter ego rapera a producenta Bílýho kluka se v něm zmítá třaskavým pohybem a rapuje v animovaném environmentu, jenž je zobrazením jakési kaple, ovšem s industriálními prvky postapokalyptického hudebního klubu. Zajímavé na něm je, jak spojuje snad nostalgický odkaz na středověk spolu s úzkostnou opuštěnou budoucností. Odkaz na středověk ve vztahu ke klubové kultuře ale není náhodný. To, co se odehrává v ravových klubech, je totiž často variací na fyzicky prožívaný kolektivní rituál, který má pro některé i spirituální konotace, nebo spíš návratem k němu. Bílej kluk tak ve smyčce svého osamělého tance ukazuje rave jako niternou meditaci vyvolanou repetitivním zvukem, tancem a změněným vědomím. Ten v stroboskopickém jasu animovaných částic umožňuje zvědomovat euforii, ale také emocionální chaos, traumata či zasuté vzpomínky, nebo na ně naopak zapomínat a ponořit se tmy, na jejímž konci je světlo rozbřesku.

Rave navíc jako by často odporoval současnému požadavku technokratického pokroku, když je v jistých případech omezen na velice intenzivně a vnitřně prožívanou tělesnost a jednoduchou repetitivní hudbu. Není od věci zmínit, že klubová kultura je přece jenom také součástí biopolitického režimu kontroly, a to zejména jejím spojením s uměle navozenými stavy vědomí, které v nás naopak můžou otupit kritické myšlení vůči společenské toxicitě a poskytnout zdánlivě nekončící zřetězení smyslové euforie. Ale přesto, pro mnoho raverů (včetně mě) je klub místem úniku z každodenní efektivity a self-managmentu.

Zastávám názor, že rave v současnosti spíše než za politický nástroj můžeme považovat za umělecké médium, jež ve své různorodosti přitahuje lidi nejrůznějších politických názorů, sociálního postavení i kulturních privilegií. Stejně tak se klubová kultura zároveň vyprazdňuje v komercializované zábavě plné toxického chování, jako se naplňuje ve vytváření inkluzivních safe spaces, kde nejrůznější queer identity a těla vytvářejí kolektivní formy subjektivních emancipací. Právě kvůli tomuto složitému kulturnímu pozadí a zároveň osobnímu vztahu k současné klubové kultuře se dívám na pokusy uchopit jí v galerijním provozu s potěšením, avšak také i s jistými kritickými pochybnostmi.

The Club as a Shelter jako výstavní celek si tuto kritickou pochybnost žádá zejména svým kurátorským uchopením v takovém typu instituce, jako je GHMP, která se svým programem soustředí především na etablovaná a zavedená jména umělecké scény. Proto je na místě podezření, že výstava je v rámci jejího celkového výstavního programu schematickým kalkulem, kdy je tradiční ražení podobné instituce vyvažováno progresivní výstavou mladých umělců a umělkyň s cool tématem. S tímto podezřením zároveň přichází kritika, že toto téma neuchopuje způsobem a hloubkou, kterou by si zasloužilo. I když je výstavní projekt The Club as a Shelter vcelku podařenou komorní audiovizuální přehlídkou velice zdařilých uměleckých děl, nenabízí podrobnější rozvinutí témat, o kterých je řeč výše. Samotný kurátorský text se mi zdá příliš popisný a bez hlubší kontextualizace. Abych použil příměr z mnohokrát citovaného aspektu klubové kultury, výstava je jistou formou eskapismu od dalších, bolestnějších problémů klubové kultury. Zahaluje se do světelného a zvukového hávu, jenž se rozhodně nedá považovat za prvoplánově spektakulární, ale zároveň otupuje možnost kritického čtení tématu.

Výstava jako celek by zkrátka mohla být komplexnější úvahou. I když to nemuselo být jejím primárním účelem, je trochu škoda, že se soustředí zejména na vytvoření atmosféry, i když skvělým způsobem spojuje ambient s emocionálním chaosem a jednotlivost umně propojuje s celkovou prostorovou dramaturgií. Přesto se mi ale zdá, že jako celek nepromlouvá dostatečně silným komentářem a jako klub je pořád příliš svázán omezeními galerijního provozu.

Radek Brousil & Oliver Torr, BCAA system, Pavla Beranová & Teres Bartůňková / The Club as a Shelter (Light Underground III) / kurátorka: Sandra Baborovská / Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu / 26. 10. 2021 – 16. 1. 2022

Foto: Radek Brousil / We Give You Good