Zemřel Antonín Málek

V pátek, 29. října, zemřel ve věku osmdesáti čtyř let Antonín Málek, jeden z posledních žijících tvůrců českého informelu. Ohlédnutí se za tvorbou a životem tohoto malíře, scénografa a fotografa přináší Martin Vaněk.

Antonín Málek. Foto: Martin Vaněk

Málek se sice narodil v roce 1937 v Plzni, avšak až do studia střední Výtvarné školy na Hollarově náměstí žil v Jindřichově Hradci. Od roku 1956 do 1964, kdy absolvoval čestný rok, studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, a to v ateliérech Vlastimila Rady a Karla Součka. V rámci akademického vzdělání se vycvičil zejména v precizní kresbě a realistické malbě, avšak tak jako celé jeho generaci, i jemu byla v té době bližší spíše malba abstraktní, v níž našel, společně se svými přáteli Janem Koblasou, Mikulášem Medkem, Vladimírem Boudníkem nebo Zdeňkem Beranem, Zbyškem Sionem, Antonínem Tomalíkem či Jiřím Valentou a Alešem Veselým, svůj vlastní výraz v podobě specifické české verze strukturální abstrakce.

Již během jeho studia na AVU proběhly v ateliérech posledně jmenovaných legendární neoficiální přehlídky Konfrontace I a II, na něž navázala Konfrontace III v roce 1966. Se všemi zmiňovanými přáteli udržoval intenzivní přátelský kontakt nejen v Praze, ale s některými i později v zahraničí. V roce 1968 totiž emigroval společně se svou ženou Marií do Švédska. Usadil se v městečku Alingsås nedaleko Göteborgu. Právě rok 1968 znamenal výrazný zlom nejen v jeho životě, ale i v tvorbě. Těsně před emigrací se totiž začíná objevovat v jeho pracích člověk, respektive části lidského těla (hlava, nohy, ruce) a jedním z nejreprezentativnějších obrazů, jenž propojuje informel a tento nový Málkův směr, je monumentální portrét Samuela Becketta. Od té doby lze říci, že v jeho díle převažuje právě zaměření na člověka, kterého Málek vrhá do sítě různých vazeb – mezilidských, vesmírných, vazeb mezi člověkem a předměty, člověkem a krajinou. Mnohdy je hlavní postava obrazu pronásledována svým vlastním stínem, respektive svědomím. Málkovo švédské období se uzavírá jeho přesídlením do Kolína nad Rýnem, jehož mezičlánkem byla zastávka v Kielu, kde se intenzivně potkával s Janem Koblasou, tehdy již profesorem na tamní Muthesius Hochschule, a kde také našel svou druhou manželku, Koblasovu žačku, sochařku a keramičku Ulrike Lohmeyer.

V průběhu osmdesátých let začal Málek nejen hojně vystavovat v Německu, ale také cestovat, a to zejména do USA. Později, společně s týmem německých restaurátorů, kteří se podíleli na projektu záchrany kambodžského chrámového komplexu Angkor-Wat, objevil Asii, zejména země na úpatí Himálaje. Procestoval tak, často i s fotografem Jaroslavem Poncarem, nejen Kambodžu, ale i Tibet, Nepál a Ladákh. V kontextu evropské malby tak Málek patří k několika málo umělcům soustavně se věnujícím asijské krajině, kterou mnohdy zachytil těsně před jejím zničením. Zajímavostí také je, že v Kolíně Málek spolupracoval s Milanem Sládkem, pro jehož divadlo působil jako scénograf. Ilustroval též básnické sbírky Karla Kryla (např. Zbraně pro Erató, 1987).

Po roce 1989 se Málek konečně směl vrátit do České republiky, kde stále žila jeho rodina, s níž nadále udržoval intenzivní kontakt. Zároveň si pořídil druhý ateliér v Jindřichově Hradci, kam se vracel prakticky až do nedávné doby. Jeho tvorbu před emigrací vystavila v roce 2003 Galerie Zlatá Husa a Galerie Ztichlá klika, roku 2005 a 2006 proběhla velká monografická výstava v Galerii Brno doprovázená rozsáhlým katalogem. Poslední větší výstavu Antonína Málka uspořádala Alšova jihočeská galerie (2007) a Muzeum Jindřichohradecka (2012). Jeho práce jsou zastoupené ve veřejných i soukromých sbírkách v České republice, Německu, Švédsku nebo Spojených státech.