TZ: Marek Meduna v Galerii Vyšehrad

Marek Meduna / Random Shuffle Mess / kurátor: Petr Vaňous / Galerie Vyšehrad / Praha / 8. 10. – 28. 11. 2021

Marek Meduna ve své práci sdružuje věci, odkazy a směry, které se vzájemně vylučují, přemazávají a pohlcují. Volba média je racionální a účelová i intuitivní či náhodná. Záleží na konstelaci hvězd, o nichž nepřemýšlíme, protože o nich nic podstatného ve skutečnosti nevíme. To, co rozhoduje a co jedná, je médium autora. Ono prostupuje lhostejnost světa v jeho opakujícím se konstitučním pohybu, v němž Většina usiluje o to získat pro své jméno také tvar. Marek Meduna obrazně řečeno záměrně rozstřihává svůj rodný list, aby postavil „princip reality“ na hlavu. Otevírá si tím schopnost odosobnění, kterou lze ale realizovat a naplňovat pouze koncepčně, avšak o to důsledněji. Nástroj koncepčního jednání tu mívá zcela nekoncepční základy. Pohyblivé písky, z nichž se vyhrabávají přespaní štíři symbolů a znaků, jak to známe třeba z jazykové imaginace lingvisty Michala Ajvaze. Tam příliš jungovsky, zde „medunovsky“, což v podstatě neznamená vůbec nic, i když to zní zajímavě. Svět forem je natolik pestrý, nakolik je lhostejný k tomu, kdo se jich chápe, aby si je přivlastnil. Cílem tu není obraz jako rozpoznatelná identita, nýbrž jako stopa čehosi, co se neustále, jako záhyb, přeskládává, co někde prostě v jednu chvíli je a co se náhodně ocitá na horizontu vnímání či polo-vnímání. Jsou to často nepředpokládatelná setkání, jindy banální otisky, vrstvy barevných hmot, zbytky zorných polí, ústřižky nepozorností, rozptylující či iritující hříčky, které se „skoro samy“ nafigurovaly a nyní nikdo neví, co s nimi. Umění ve své finalitě jako by tu bylo zbytečné, ale tvorba ve smyslu procesu jako by tu byla nepostradatelná.

Marek Meduna je iluzionista paradoxu, který prostě chce pouze konstatovat pravdu o vztazích a významech. To je však patrně nemožné. Čím více se jí snaží někomu (komu?) přiblížit, tím více odkazů ji rozloží do nových podob chaosu a nepořádku. I tak je ale nutné neustále uklízet, i když je to zbytečné. Paradox opakování totiž konečně cosi rozkrývá. Obrysy světa, který je jazykově nedostupný, ale který všichni velmi dobře a důvěrně známe. Možná nám ho přiblíží právě formát konkrétní výstavy.

Petr Vaňous, kurátor

Jordan B. Peterson tvrdí, že už i humři usilují o ta nejlepší loviště. Vojtěch Cepl se podílel na koncepci české ústavy se zodpovědností, která vyvažovala společenskou a profesní odpovědnost. A to s ohledem na jejich podmíněnost, ale současně nepřevoditelnost. Michel de Montaigne se zabývá sám sebou, jeho vlastní já je mu nejdražším a nejvlastnějším materiálem. Jiří Přibáň v poslední knize hovorů s Karlem Hvížďalou zmiňuje pojem funkcionální diferenciace, který je spojen se systémovou teorií Niklase Luhmanna. V jejím světlem jsou společenské cíle avantgard tím, čím vlastně byly vždy - fantaziemi. Bez ohledu na akademicko-teoretické omílání tezí o jejich selhání byly vítězstvím lidského ducha.

Marek Meduna čte, ale pamatuje si jen nemnohé. Marek Meduna scrolluje bludištěm publikovaných výstav a jen nečetná jména utkví v jeho čím dál děravější hlavě, zbytek je kompostován za horizontem jeho vědomí. Marek Meduna uspořádává kompost do ledabylých ohrádek rozkročen mezi narcistní abstrakcí, zvědavou groteskností, domýšlivým post-konceptualismem a infantilním Zeitgestem. Marek Meduna opakuje zvolené motivy i své jméno a souběžně pěstuje střih mezi paralelními formami zastoupenými na konkrétní výstavě. Poslední pravidlo Marka Meduny zní: Potkáte-li vlídný či rozezlený, mléčný či vytržený zub, vyfoťte se s ním.

Anonym M. M.