TZ: Divided Spaces / Ve spolupráci s Pragovka Gallery a Notgalerie

Lucie Nováčková a Martin Vlček / Divided Spaces-Part I, Part II / kurátor: Reinhold Zisser / Projekt vznikl ve spolupráci s Pragovka Gallery a Notgalerie / Vídeň

Part I – Traces / LLLLLL, artist run space / 6.8.-20.9.2021

LLLLLL artist run space - Seidlgasse 14, 1030 Wien - www.LLLLLL.at

Part II – Visions / Notgalerie - DREAM ESTATE / 8.8.-31.10. 2021

Notgalerie - DREAM ESTATE - Urbanes Feld bei U2 Aspern Nord, 1220 Wien - www.dreamestate.at

Pragovka Gallery je autonomní galerijní projekt v Praze, který se věnuje širokému spektru aktivit. Vznikl jako reakce na možnosti využití starého továrního objektu k realizaci nejen výstavních akcí.

V návaznosti na komunikaci loňského roku se trojice Zisser, Nováčková a Vlček pokusila zohlednit vlastní teoretické i praktické zkušenosti a nalezli mnoho příbuzností jak v samotném zrodu, tak i strategiích, cílech, obavách či problémech, jimiž PRAGOVKA a NOTGALERIE během let svého působení prošly.

Klíčovým momentem pro projekt ve Vídni se pak stala skutečnost, že se oba zástupci Pragovky věnují nejen galerijní a kurátorské činnosti, ale i vlastní umělecké tvorbě. Pohled umělců zevnitř  uměleckého sektoru se zároveň odráží v touze a silné potřebě vytvářet a naplňovat vizi autonomního kulturního prostředí. Lucie Nováčková a Martin Vlček představují vlastní uměleckou tvorbu ve dvou vídeňských lokalitách Notgalerie a vytváří komplexní Simulacrum.

Odhodlání, které se odráží v jejich institucionální praxi vyrostlo z osobního uměleckého přístupu, dostatečně silného, ​​aby upozornilo na provázanost obou zkušeností a umožnilo krátký okamžik ticha. Lucie a Martin svými jemnými instalacemi reagují na dvě odlišná umělecká prostředí ve Vídni, která spravuje Reinhold Zisser (autor projektu Notgalerie).

Lucie Nováčková, umělkyně a umělecká ředitelka Pragovka Gallery vytváří instalace, v nichž se odráží jak její kulturní činnost, tak  i vlastní osobní pocity a citlivost. V jejím záměru vedení Pragovka Gallery lze spatřit Foucaltovu definici Heterotopií.

„Skutečná místa, efektivní místa vtažená do instituce společnosti, protiklady nebo takříkajíc abutmenty, ve skutečnosti realizované utopie, ve kterých jsou skutečná místa v kultuře současně zastoupena, zpochybňována a obrácena, jako by byla místy mimo všechna místa, ale ve skutečnosti je lze lokalizovat“.

Michel Foucault: Heterotopie/Der utopische Körper, volný překlad do češtiny

Vlastní autorská tovrba Lucie Nováčkové vychází z jiných základů: Textilní materiál, se kterým pracuje ve svých instalacích  v sobě zrcadlí dva naprosto odlišné momenty. Na jednu stranu symbolizují klasické řemeslné odvětví typické pro ženy, a zároveň na spirituální význam  materiálu a pozici přadlen ve společnostech nomádských kultur. V kontextu naší západní kultury se pak stal symbolem narušení, při kterém byl systém rozebrán až do posledních částí. Prostřednictvím technologie otevřené osnovy, kterou Nováčková používá jako základ pro své instalace, konfrontuje diváka s pocitem prázdnoty, ztráty a neopakujících se situací. Pro instalaci je charakteristický proces repetitivnosti (předení nití), názvy děl se odkazují nejen k poškození a znehodnocování materiálu, který používá, ale i k odkrývání původně skrytých částí či skutečností.

Martin Vlček se ve své umělecké tvorbě zaměřuje na mizející veřejná a osobní místa. Fascinace jejich kouzlem ho vedla k tomu mít na Pragovce nejen ateliér, ale pracovat v Pragovka Gallery jako asistent.  Pro své instalace ve Vídni přivezl objekty, které představují jeho dlouhodobou, a zároveň utopistickou,  potřebu přenášet atmosféru a potenciál  ztracených míst do nového kontextu ve snaze vytvořit menší environmenty. Staré kryty vyřazených zářivek, které sesbíral v budově Velké E v areálu Pragovky, budově, v níž lze nalézt jak ateliéry místních umělců, galerie, tak i kavárnu. Ve své instalaci se odkazuje k budově v těsné blízkosti (bývalé Hale číslo 9, která byla v loňském roce srovnána se zemí). Jako protiváha k těmto dovezeným nalezeným objektům (z nichž vytváří instalace v areálu, kde dříve stála Notgalerie), v rámci LLLLLL pracuje se sádrou jako materiálem, který vytváří kopie, odlitky skutečnosti. Otisk minulosti. V drátěných konstrukcích (králičím pletivu s jeho charakteristickou strukturou oček) pak spatřuje analogii k 3D modelům, virtualitě, (ne)existující realitě.

První část výstavy (Divied Spaces-Traces) představuje díla Lucie Nováčkové a Martina Vlčka v prostoru LLLLLL (www.LLLLLL.at).

Určujícími pro instalace obou umělců se stala nepřítomnost ošetřovaného objektu. Martin Vlček ve své práci The hands of Tiba never stop working prostřednictvím videoinstalace dokumentuje své pokusy reaktivovat již zašlou historii zapsanou v místě opuštěné textilní továrny. Instalace evokující kameru a totální stanici je jakýmsi památníkem nebo paměťovým blackboxem již zbořeného místa. Návštěvníci výstavy mají možnost shlédnout performanci natočenou v Tibě a zároveň se odrážejí spolu s prostorem v čočce (stávají se součástí vzpomínky).

Instalace Lucie Nováčkové No matter how hard you try it would never be the same as before

představuje okamžik defragmentace, upozorňuje na krásu, která ve stejném okamžiku s sebou nese proces ztráty původní čistoty materiálu a odkrývání něčeho, co je obyčejně skryté. Pro svou site specific instalaci použila fragment své starší realizace Černá latence, která byla součástí skupinové výstavy na Pragovce v roce 2020. Odkrývá skryté části původní instalace a svou novou realizací určenou prostorám LLLLLL. Přetváří dílo v novou instalaci, jejíž nitě osnovy byly na Pragovce procesuálně namáčeny do akvária s černou barvou.

Druhá část Divided Spaces – Visions představuje další instalace umělců tenotrkát v kontextu prostoru bývalé Notgalertie ve čtvrti Seestadt, na okraji Vídně. (www.dreamestate.at)

Výstava navazuje na první část uskutečněnou v prostorách LLLLLL a rozvíjí dále moment absence. Martinovy instalace světel se znovu rozsvěcují v novém kontextu. Nikoli za účelem osvětlení pracovního prostředí při výrobě průmyslových objektů v tovární hale. Instalace vytváří prostor pro setkání a představuje tělesnost absence, v okamžiku, kdy se minulost stává pouze informací o něčem, co zmizelo, ale může být pomocí paměti sdíleno s ostatními na základě výpovědi jednotlivců.

Lucie i v případě své venkovní instalace I could have been with you, but I am leaving používá jako základní materiál nitě, tentokrát v počtu 8.000 kusů! Vytváří opuštěnou místnost, do níž mohou návštěvníci vstoupit.