Artalk.cz

TZ: Festival Kukačka podeváté

Kukačka 9: Toto není umění / Ostrava – veřejný prostor města / 6. 10. – 7. 11. 2021 / 6. 10. od 17 hodin – komentovaná prohlídka a koncert v Klubu Brno)

Festival umění Kukačka se v roce 2021 odehrává již podeváté a obyvatelé a návštěvníci Ostravy se s ním opět budou moci setkat na různých místech ve veřejném prostoru města. Letošní téma kurátoři zastřešili výrokem Toto není umění a v otevřené výzvě oslovili umělce, aby na tento výrok svými projekty reagovali. Přes dvacet vybraných umělců a uměleckých dvojic z Česka, Polska, Nizozemska, Běloruska nebo Spojených států vytvoří svá umělecká díla a projekty přímo pro konkrétní místa v ulicích, parcích, na náměstích nebo třeba na billboardech u cest. Festival bude zahájen 6. října v 17 hodin komentovanou prohlídkou a v 19 hodin proběhne vernisáž s koncertem v Klubu Brno. V průběhu konání nabídne festival další doprovodné programy. Více informací na www.kukacka.org.

Vystavující umělci:

Claudine Arendt (NL), Karolina Balcer (PL), William „Bilwa“ Costa (US), Tereza Bonaventurová, Robert Buček, Vladimír Havlík, Kalerie s čupr uměním Saigon, Štěpán Kus, Dominik Lang, Lukáš Lebeda, Matěj Liška, Markéta Magidová, Michal Mitro & Eva Jašková (SK/CZ), Jan Mesany, Rafani, Helmut Smits (NL), Adam Tenora, Petr Valer, Vlady (IT), Robert Vlasák, Aloïs Yang & Aliaksandra Yakubouskaya (TW/BLR), Šárka Zahálková

Program zahájení:

17:00 komentovaná prohlídka + performance (sraz u OC Nová Karolina)

19:00 zahájení

19:05 – 19:45 performance Lukáše Lebedy – Kuchyňský inukšuk

19:45 – 22:00 koncert – Rafani, 3:33:08 (US/CN), Lebanon, Tomáš Knoflíček

Kukačka je ostravská platforma negalerijní prezentace současného umění, inspirující se hnízdním parazitismem kukačky obecné. Jejím cílem je především definovat a v dílčích uměleckých intervencích uplatňovat sociálně a kulturně inovativní postupy a strategie. Kukačka se intenzivně zaobírá otázkou společenské role umění, jeho ambicemi i schopnostmi navázat vzájemný dialog mimo „klauzuru“ bílé galerijní kostky. V širším kontextu pak tematizuje i současný rozpor mezi schopností umělců říkat a ochotou publika je chápat.

Výrok „Toto není umění“, kterým tematicky rámujeme 9. ročník festivalu, pro nás nepředstavuje jen sémantickou hru s významy. Magrittovské téma Zrady obrazu, na který poukazuje, totiž vnímáme spíše jako odrazový můstek k obecným úvahám o roli umění v současné společnosti. Otázku proto primárně nesměřujeme k tomu, v jakém vztahu je obraz a skutečnost, nýbrž k tomu, do jaké míry, případně jakým způsobem, na skutečnosti participuje samo umění. Zadání pro autory tak může implikovat přinejmenším dva významové syžety.

Ten první exponuje motiv (domnělé) zrady, které se mělo umění dopustit vůči společnosti tím, že se pro její významnou část stalo nesrozumitelným a vyprázdněným. A je tak vlastně hozenou rukavicí všem autorům, kteří mají odvahu vstoupit do veřejného prostoru a zároveň s ním odmítají pracovat jen jako s laciným alibi či rádoby vstřícným gestem ochoty opustit bezpečnou rezervaci některé z galerijních institucí, aniž by se jakkoli přizpůsobovali pozměněnému paradigmatu.

Přinejmenším stejně významný je ale i druhý vystávající syžet, jímž je, lapidárně řečeno, schopnost umění konat. Podle Maurice Blanchota „umění jedná špatně a jedná málo (…). Poletuje kolem pravdy s rozhodným záměrem nepopálit se o ní.“ Znamená to tedy, že umění musí splynout s životem, aby dosáhlo změn, po nichž volá? Musí rezignovat na svůj statut? A jestliže tak učiní, co vyplní jeho místo? Kdyby prý šel Marx cestou snů svého mládí a napsal ty nejkrásnější romány na světě, okouzlil by nejspíš svět, ale zřejmě by jím neotřásl. Je tedy třeba napsat Kapitál, a ne Vojnu a mír? Není možné Césarova vraha „jen“ malovat, je třeba být Brutem?

Pokud se dnes nad značnou částí umělecké produkce vznáší odsudek ve smyslu našeho motta, neznamená to bohužel, že by tato díla nutně překročila vytýčenou mez mezi uměním a aktivním životem – a tím i nabyla na akceschopnosti. Důvody jsou naneštěstí jiné a značí spíše komunikační selhání. Ať už se tedy participující autoři k mottu letošního ročníku festivalu postaví jakkoli (jeho obsah pojmou doslovně nebo s ním budou pracovat jako s metaforou), cíl mise, třebaže naivní a vzdálený, je zřejmý – tzn. dosáhnout alespoň zárodek katarze, jíž lze považovat za nezbytný předpoklad k znovuobnovení vztahu mezi (uměleckým) dílem a jeho recipientem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *