Artalk.cz

Ikarův komplex

Výstava Aviatika v české vizuální kultuře 1783–1957 se zabývá tématem zobrazování létání v různých historických epochách. Anežka Bartlová se v recenzi zamýšlí nad tím, co létání znamená dnes a jak výstava s takovou výzvou pracuje. 

 

Anonym, Společenský dům a kino Baťa, 30. léta 20. století

 

Ikarův komplex

Na konci prosince 2019 rozčeřil bilančně naladěné vody globálního současného umění článek Kyleho Chayka v magazínu Frieze s provokativní otázkou, zda se svět umění dokáže zbavit své závislosti na létání. Vyčíslil v něm, že jeden let z Evropy na západní pobřeží USA a zpět připíše na světový klimatický účet takové množství emisí CO2, jež vede k roztátí přibližně plochy o velikosti 3 m2 ledu Arktidy. To je docela představitelná a zároveň děsivá bilance. Zmíněné srovnání je užitečné proto, že pomáhá překonat myšlenky typu „co já můžu vůbec udělat“ a „stejně je to jen kapka v moři“… Jenže tomu tak není: létání má na svědomí daleko větší dopady. Mezinárodní iniciativa Gallery climate coalition na svém webu neúnavně ukazuje, že je to právě transport (lidí, instalací i děl), co činí naprostou většinu z emisního účtu světového artworldu.

Jinými slovy: létání se počítá a záleží na tom, jak moc se rozhodneme jej omezit, ačkoliv kompletní problém klimatické krize to samozřejmě nevyřeší. Popularita zmíněného článku z Frieze ukazuje, že létání je neuralgický bod současného uměleckého provozu, a tedy téma, které umí tnout do živého masa představy o vlastní zodpovědnosti vůči světu a společnosti i řečem o budoucnosti. I proto jsem zajásala, když jsem zjistila, že Západočeská galerie v Plzni má ve výstavním plánu nachystanou výstavu s názvem Aviatika v české vizuální kultuře 1783–1957. I výběr Plzně mi dával smysl: je to přece město, které zažilo jak výrobu leteckých součástek, tak i bombardování týchž továren. Kritické uchopení se samo nabízí a mohlo by mít relativně velký dopad v oblíbené regionální galerii.

V Masných krámech na mě ale čekalo zklamání, jež postupně vystřídal pocit bezmoci. Výstavu Aviatika připravila kurátorsky Eva Bendová, instalaci navrhl Tomáš Svoboda, na doprovodné publikaci spolupracoval s Bendovou Ondřej Váša (kniha je však samostatným výstupem grantu a věnuje se jinak vymezenému období, jak podrobněji rozvádí v Art+Antiques Tomáš Dvořák). Výrazné barevné členění expozice na jednotlivé kapitoly, jež jsou definovány ikonograficky, doplňují krátké texty, které jsou netypicky (a nutno dodat i neprakticky) vyčleněny do úvodní chodby. Takové instalační řešení vede k posílení významové vyprázdněnosti výstavy, respektive tématu: jako by nebyl záměr výběru vystavených děl natolik podstatný, aby jej divačka či divák vnímali spolu s díly, ale byl jen jakýmsi prologem. K nadpisům členícím výstavu pak jsou přiřazeny pouze citáty slavných osobností vytržené z původních kontextů. Hlavním klíčovým slovem jsou tu samozřejmě letadla, balóny, stíhačky a vlastně vše, co létá či létalo, včetně nepilotované družice Sputnik.

Kamil Lhoták, Balon „Ressel“, 1941, Galerie výtvarného umění v Chebu

Názvy jednotlivých kapitol výstavy dávají tušit, jak dané úseky vypadají: „Krajina z nadhledu“, „Létání mytické, snové a duchovní“, jež zahrnuje především variace Ikarova pádu, anebo „Rychlost, let a pád – avantgardní alegorie“, která představuje plakáty na „Aeromiting“ firmy Baťa vedle futuristické oslavy rychlosti a techniky jakožto znaků modernity. Negativní stránku létání pak ukazuje několik padlých pilotů a smutných scenérií havárie. Na protější stěně najdeme díla věnovaná nostalgii letů horkovzdušnými balóny (v podstatě chybí vzducholodě, jež měly v historii vlastní a podstatně kontroverznější roli). Pokračuje oddíl věnovaný letcům „hrdinům“ (o hrdinkách, jakou byla například zcela bezpochyby Božena Laglerová, mimochodem pilotka též s uměleckými ambicemi, se výstava vůbec nezmiňuje) a „dobrodružnému objevování“, kde najdeme například úryvek z filmu Vynález zkázy. Zřejmě tedy jeden z mála kritických momentů výstavy, trvající však asi tři minuty (a tedy v podstatě nepostřehnutelný) a to v rámci smyčky několika sekvencí různých filmů s motivem létání. Pak už následuje sekce „Strach, monstra, nálety a formace“, která vedle sebe bez komentáře anebo prostoru pro reflexi vystavuje scénu Náletu (1949) Bohumíra Matala – tedy poměrně pozdní zpracování válečného traumatu – vedle propagačních plakátů RAF a propagandistických (proč je tu najednou užito jiného pojmu než v případě britské reklamy?) náborových plakátů nacistické Luftwaffe. Emoce, jež obrazy a sochy probouzí, jsou střídány v rychlém sledu a bez jakékoliv vysledovatelné dramaturgie. Jedinou opakující se emocí je tu melancholie z fascinací z létání – dojímání se nad vlastním dojetím.

Bohužel se nám zde nenabízí prostor pro reflexi a pouhá komparace vizuální podoby například zmíněných plakátů nedokáže říci dnes nic podstatného: na obou vidíme letící letadla a nápis zvoucí k účasti v boji výměnou za pocit hrdosti z obrany vlasti. Prohlubuje takové porovnání naše chápání světa, nabízí něco jiného než zájem o formální porovnání dvou obrázků odlišných typů letadel, dvou podobných koláží?

Podobně je tomu u vystavených návrhů na pomník Milana Rastislava Štefánika. Jistě se najde mnoho (troufla bych si odhadnout i většina) návštěvnic a návštěvníků, kteří netuší, kdo Štefánik byl a čím si zasloužil pomník… Jakou roli v konstrukci mýtu o obětavém a čestném politikovi, který se zasloužil o vznik Československa, hrál fakt, že byl letcem? A jak moc znamenalo létání pro Tomáše Baťu a jeho podnikání, jež je dnes oslavováno?

Výstava pak končí oddílem věnovaným letům do vesmíru: zde se míchají fantaskní zobrazení „hlubin vesmíru“ s modelem Sputniku a záběry experimentů s létacími stroji amatérské výroby. Aviatika tak končí s padesátými lety, tedy přesně v době, kdy kritika na technologiích založené civilizace a neustálého pokroku postupně nabírá na síle. Proč výstava končí právě v tomto bodě, však není jasné. Nebyl snad let člověka na Měsíc podstatným vítězstvím v rovině překonání gravitace? V logice ikonograficky uspořádané přehlídky zřejmě Bendová vybrala taková díla (motivy), nad nimiž se lze dojímat a vzpomínat na dávnou minulost, kdy letadlo bylo fascinujícím strojem, překonávajícím fyzikální zákony. Smrt, již přinášely válečné bombardéry, je tu tak dána na roveň s melancholií vyvolanou představou letu balónem, let do vesmíru (dnes dostupný stále více lidem s miliardami na účtech) s osudovým pádem Ikara, pohled z výšky (dnes dostupný virtuálně na dvě kliknutí) vyrovnává hrdinství válečných pilotů. Záminkou je neškodné dojímání se nad možnostmi, jež si lidstvo vlastní pílí vyvinulo a jež dnes už nikoho nedojímají. Důsledkem je pak zobrazení smrti jako problému (několika málo) jedinců, nikoliv systémový důsledek militárního průmyslu, který je mimochodem ekologicky jedním z největších znečišťovatelů.

Letadlo je tu symbolem pokroku od snění o létání až po skutečný let do vesmíru. Prázdnota vzdušného prostoru se odráží v prázdnotě koncepce a fascinace z odlepení pat od Země se zrcadlí ve fascinující odvaze ignorovat okolní svět a zdroje jeho současných (i budoucích) problémů. Propast, která vznikla mezi současnou situací a nostalgicky laděnou výstavou, mají za úkol překlenout díla současných tvůrců. Přesněji řečeno jedná se o tři díla Milana Saláka a po jednom od Jana Gemrota a Pavly Scerankové. Jejich výběr nemá o nic komplikovanější klíč, než je tomu u těch historických: v názvu nebo formě se vyskytuje něco, co letí či letělo.

V umění si lze – jak známo – dovolit poměrně hodně provokovat, kritizovat – ačkoliv to samozřejmě nemá přímý dopad na politiku, přesto je problematizování všednodenní skutečnosti důležitou funkcí umění ve společnosti. A jistě, nemusí být tématem každé výstavy řešit nejpalčivější otázky dneška (společenské nerovnosti, ekologická krize), když už si ale kurátorka vybere takto diskutované téma, je očekávání namístě. A je zřejmé, že čím více financí z veřejných rozpočtů na danou akci jde, tím více máme tendenci přikládat váhu otázce, jakou „message“ výstava dává. Jistě by bylo možné postavit přehlídku k tématu fascinace létáním tak, že by vystavila totožná díla, ale kontextualizovala je a doplnila by je o kritické hlasy a dobově formulované problémy, jedním slovem: o kontext. Ikonograficky konstruované výstavy, jakou je Aviatika v české vizuální kultuře 1783–1957 (jiným příkladem byla loňská výstava Dělník je smrtelný – práce je věčná v Galerii výtvarného umění v Ostravě), nejen že kontext aktivně nevytváří, ale cíleně se jej snaží zbavit, čímž má být zřejmě hájena ona mytická kunsthistorická apolitičnost.

O kontext se však postará svět kolem sám, návštěvník či návštěvnice nejsou od okolí odtrženi, naopak z něj přichází a brzy se do něj zase vrátí – galerie tak nevyužila příležitost vstoupit do diskuse a přispět k jejímu pokračování a nasměrování. Ani svět umění si totiž nemůže dovolit přehlížet, že se nám svět rozpadá pod rukama kvůli klimatickému rozvratu způsobenému člověkem, na němž má svůj podíl právě i létání a technooptimismus obecně.


Aviatika v české vizuální kultuře 1783–1957 / kurátorka: Eva Bendová / Západočeská galerie v Plzni – Masné krámy / Plzeň / 16. 7. 2021 – 16. 1. 2022

Foto: Západočeská galerie v Plzni

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *