Artalk.cz

Kubánská nezávislá kultura v krizi

Na konci června byl v Havaně zatčen Hamlet Lavastida (* 1983), jeden z mezinárodně nejvýraznějších kubánských umělců současnosti a zároveň jeden z nejhlasitějších kritiků totalitního režimu v zemi. Jeho situace není ojedinělá – perzekuce i zatýkání nepohodlných umělců jsou na Kubě zejména v posledních měsících na denním pořádku. Darina Zavadilová v komentáři poukazuje na to, že represe reprezentují, mimo jiné v souvislosti se sérií nedávných masových protivládních protestů, nebezpečný obrat státu ve vztahu k nezávislým umělcům, intelektuálům a dalším odpůrcům režimu.

Hamlet Lavastida, Foto: Facebook – Peter Rosemann

Kubánská nezávislá kultura v krizi

Hamlet Lavastida se vracel na Kubu po téměř dvou letech, které strávil v Evropě, poslední rok jako rezident berlínské galerie Künstlerhaus Bethanien pod záštitou programu KFW Stiftung. Po dokončení povinné pětidenní karantény nařízené v rámci protipandemických opatření byl 26. června přímo v izolačním středisku zatčen agentem kubánské státní bezpečnosti a převezen do sídla instituce, známého pod názvem Villa Marista jako věznice pro politické případy. Dodnes je tam držen a čelí obvinění ve vykonstruovaném procesu: Původní obvinění znělo „podněcování k trestnému činu“, což kubánská oficiální média odůvodnila mimo jiné tím, že měl prostřednictvím sociálních sítí opakovaně vyzývat k akcím občanské neposlušnosti a nabádat k vytvoření politické organizace, která by měla za cíl svrhnout vládu. Měl se přitom inspirovat akcemi provokativního charakteru, jaké probíhaly v osmdesátých letech ve východní Evropě.

Podle kubánské básnířky a Lavastidovy přítelkyně Katherine Bisquet, která celý případ zblízka sleduje a publikuje jeho detaily v nezávislém online magazínu Hypermedia, státní bezpečnost nejprve uvedla jako důkaz soukromou zprávu, v níž umělec vyjádřil nápad na realizaci projektu po vzoru polské Solidarity, konkrétně označování kubánských bankovek emblémy dvou na Kubě nejvýraznějších aktivistických hnutí 27N a Movimiento San Isidro (MSI), sdružujících nezávislé umělce a novináře. Projekt nakonec zrealizován nebyl, k informaci o něm se navíc státní bezpečnost dostala ilegálně. Podle Bisquet tak záležitost sama o sobě nemá trestní povahu. Poukázala navíc na konkrétní formální rozpory legislativního postupu v Lavastidově procesu, které jednoznačně dokazují nezákonný průběh.

Stejný názor potvrdil také mezinárodně známý kubánský historik umění a kurátor Gerardo Mosquera v debatě narychlo svolané za účelem vyjádření solidarity s kubánským umělcem v rámci diskusního panelu vídeňské nadace Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21) na veletrhu současného umění Arco Madrid. Podle něj a desítek dalších zásadních osobností z oblasti latinskoamerického umění, které se podepsaly pod otevřený dopis adresovaný kubánskému prezidentovi Migueli Díaz-Canelovi (kromě Mosquery také například kurátorka Mari Carmen Ramírez či historik umění Rafael Rojas), by Lavastidův případ mohl sloužit jako exemplární za účelem zastrašení dalších Kubánců, kteří veřejně vyjadřují protirežimní kritiku, včetně těch, kteří žijí mimo Kubu.

Mosquerovy obavy se bohužel aktuálně naplňují: Krátce po masových protivládních protestech, největších za poslední desítky let, které proběhly po celé zemi v neděli 11. července, byl jeho případ přehodnocen. Nově byl obviněn z podněcování ke vzpouře, což v kubánském právu náleží k závažnějším trestným činům s nejvyššími sankcemi. Podle Bisquet byl Lavastida během jednoho z výslechů dokonce přímo nařčen z organizace červencových demonstrací a označen za teroristu. Termín jeho soudu je zatím v nedohlednu.

Hamlet Lavastida, Cultura profiláctica, 2021, Künstlerhaus Bethanien, Berlin, Foto: Künstlerhaus Bethanien – David Brandt

Investigativní umělec

Hamlet Lavastida inklinoval k alternativní kubánské umělecké scéně již od dob svého studia na Vysoké škole umění (ISA) v Havaně. Kubánská kurátorka a umělkyně Coco Fusco žijící v New Yorku jej v přelomové publikaci Dangerous Moves: Performance and Politics in Cuba (Londýn, 2015) zahrnula mezi zásadní autory reflektující afektivní změny u nejmladší generace Kubánců, kteří dozráli teprve během ‚post-komunistické‘ éry nenaplněných utopických ideálů a reforem trhu. Absolvoval alternativní umělecký program Cátedra Arte de Conducta kubánské umělkyně a aktivistky Tanii Bruguery, s níž v současnosti rovněž spolupracuje v rámci Institutu artivismu Hannah Arendt (INSTAR). V květnu 2018 stál společně se členy hnutí MSI u organizace alternativního havanského bienále 00, které ihned po zahájení uzavřela policie, a když na Kubě došlo v červenci téhož roku k přijetí Dekretu 349 (vstoupil v platnost v listopadu 2018), legitimizujícího kontrolu totalitního režimu nad veškerými veřejnými výstupy v kulturní sféře, byl součástí iniciativy namířené proti němu. V době, kdy se loni v listopadu během bezprecedentní manifestace stovek umělců a umělkyň různých oborů před kubánským Ministerstvem kultury zformovalo zásadní hnutí 27N, byl již Lavastida na rezidenčním pobytu v Berlíně. To mu však nezabránilo v tom stát se i na dálku jeho aktivním členem.

Ve své tvorbě Hamlet Lavastida využívá různá média. Vytváří velkoformátové, ručně prořezávané grafiky, sprejované muraly jako intervence ve veřejném prostoru, koláže, stop-motion videa, zabývá se performance, ale i kresbou. Společným jmenovatelem všech jeho děl je však vždy historie a historiografie Kuby zejména v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, specificky kulturně-politický diskurz kubánského revolučního hnutí a jeho rekontextualizace: Připomíná současnému publiku konkrétní politické kauzy perzekvovaných umělců i další, po dlouhá léta tabuizovaná témata a kritizuje nedostatečnou práci s kolektivní pamětí v sociálním systému současné Kuby. Za tímto účelem Lavastida dlouhodobě buduje vlastní osobní archiv textových i vizuálních dokumentů, jenž Coco Fusco nazývá „živou archeologií represí kubánské revoluce“. Konkrétní ideologické texty, slogany a symboly revoluční ikonografie zcela obnažuje, demytizuje a utváří z nich nové, ironické narativy, ostře kontrastující s jejich původním heroicky laděným záměrem. Zdůrazňuje však, že pracuje výhradně s existujícími a veřejně publikovanými materiály, nevytváří nic vlastního a svou tvorbu nepovažuje za politické umění. S odvoláním na slova argentinského spisovatele a investigativního novináře Rodolfa Walshe dle svých slov pouze „podává svědectví o složité době“.

Prevence závadné kultury

 Ve svých dvou posledních projektech, virtuální performanci Padilla’s Shadow v režii Coco Fusco, kterou v dubnu letošního roku společně zorganizovala hnutí 27N a MSI, a sólové výstavě Cultura profiláctica, jíž zakončil svou berlínskou rezidenci, Lavastida připomněl sebekritický text, který byl v roce 1971 přinucen sepsat a veřejně přednést kubánský básník Heberto Padilla pod vlivem psychologického nátlaku během věznění právě ve Villa Marista. V začátcích šedesátých let ještě prominentní autor s mezinárodním věhlasem se režimu znelíbil svými kritickými postoji po návratu z několikaletého působení ve východní Evropě (včetně Prahy) a Sovětském svazu. Obsahem i formulacemi nepřirozeně nadsazené doznání, v němž se zřekl veškeré své dosavadní tvorby a označil za kontrarevolucionáře sebe, svou manželku i několik svých přátel z řad kubánských intelektuálů, předznamenalo kritické období kubánské kultury, během kterého byly desítky kubánských umělců a spisovatelů vypovězeny z veřejného života.

Jeden ze zásadních momentů kubánské kulturní historie ve věci svobody uměleckého vyjádření, známý jako „Případ Padilla“, je v současnosti do značné míry zapomenutý, ačkoliv se básníka v sedmdesátých letech zastala řada osobností světové literatury a levicových myšlenkových směrů jako Jean Paul Sartre, Simone Bovoir či Susan Sontag, kteří v něm viděli kubánskou verzi stalinistických procesů. (V českém prostředí byl případ pravděpodobně poprvé popsán překladatelkou a literární vědkyní Anežkou Charvátovou v rozsáhlém textu Karneval na troskách. Kubánská disidentská próza publikovaném v Revolver Revue v roce 1996.) Jako důkaz, že sovětské paradigma je zde stále přítomné, dal Lavastida ve své berlínské instalaci text Padillova doznání do spojitosti s přepisem záznamu nedávného výslechu kubánského fotografa Javiera Casa. Caso, žijící v USA, byl zadržen v souvislosti s návštěvou svých přátel Lynn Cruz a Miguela Coyuly, autorů režimem zakázaného filmu Nadie. Celý téměř hodinový výslech se mu podařilo tajně nahrát na mobilní telefon a záznam umístit na YouTube.

Happening razítkování bankovek vyjadřující solidaritu s Hamletem Lavastidou na veletrhu ARCO Madrid 8. 7. 2021, Foto: Facebook – EFE/Mariscal

Hon na umělce

Ironií osudu je Hamlet Lavastida vězněn přesně půl století po Padillovi, na stejném místě, v obdobně vykonstruovaném obvinění a rovněž s masivní odezvou u mezinárodní odborné veřejnosti. Poněkud zvráceně se tak stal předmětem své vlastní umělecké tvorby a svého archivu kulturně-politických represí. Není prvním a zřejmě ani posledním výtvarným umělcem vězněným na Kubě v přímé souvislosti se svou tvorbou. Na začátku devadesátých let byl za radikální „bio-politickou“ performanci zahrnující kálení v galerii na šest měsíců odnětí svobody odsouzen do té doby málo známý Angel Delgado. Zakladatel hnutí Movimiento San Isidro, umělec bez akademického vzdělání Luis Manuel Otero Alcántara, má za sebou od roku 2018 v důsledku svých aktivit a značně přímočarých performancí již desítky zatčení. Mezinárodní rozhořčení vyvolaly především násilné policejní razie v jeho domě a sídle hnutí, následované odvlečením Otery uprostřed protestní hladovky do policií střeženého nemocničního pokoje. Zatím byl však vždy po několika dnech či týdnech propuštěn.

Případ Hamleta Lavastidy se ale v něčem liší. Je zřejmé, že státní moc aktuálně teprve hledá důvody, jak „legitimně“ umlčet osobnost, která vyniká nadstandardní znalostí politické historie Kuby, je velmi schopným rétorem a jeho umělecká tvorba s výzkumným přesahem je vysoce ceněna odbornou veřejností v mnoha zemích Evropy i Ameriky. (V roce 2017 se Lavastida osobně zúčastnil skupinové výstavy Not a Useful Artist také v Praze. Akce se konala v rámci Fóra 2000, avšak mediální pozornost bohužel zůstala pouze na politické, nikoliv umělecké rovině.) S Lavastidovým případem, bude-li odsouzen, současně dojde také ve výtvarném umění – po oblasti hudby (případ rapperů Denise Solíse nebo Maykela Osorbo, jednoho z interpretů skladby Patria y Vida, spontánně přijaté za „hymnu“ hnutí za svobodu) – k definitivní normalizaci příklonu od cenzury nepohodlných autorů k jejich věznění.

Po jeho zatčení navíc do situace nečekaně vstoupily protivládní protesty 11. července. Tania Bruguera nazvala aktuální postup kubánské vlády zoufalým pokusem o pojmenování konkrétního lídra červencových spontánních protestů, přirozeně financovaného CIA, jehož se Lavastida stal obětí. Právě Bruguera, která byla nedávno v souvislosti s vyjadřováním solidarity s Hamletem Lavastidou – podobně jako Katherine Bisquet a několik dalších umělců z hnutí 27N – na několik hodin zadržena policií, byla nyní předvolána jako svědek v Lavastidově případu. Detaily z jedenáct hodin trvajícího výslechu zveřejnila na sociálních sítích a sama si odnesla trest domácího vězení. Jak však sama uvedla, její dům, stejně jako bydliště Bisquet a dalších, ve skutečnosti hlídají agenti státní bezpečnosti již několik měsíců a téměř jim nedovolí vycházet ani přijímat návštěvy.

Hamlet Lavastida, Fuerzas armadas agro pedagógicas, záběr ze stop-motion videa (YouTube)

Revoluce živě

Situace kubánské nezávislé kultury v zemi začíná být kritická. Neodůvodněné držení ve vazbě nebo i jen v zaparkovaném autě, domovní prohlídky, zabavování majetku včetně uměleckých děl, ale i omezování pohybu mimo vlastní domov bez legální podstaty se v posledních měsících stalo běžnou praxí orgánů státní bezpečnosti. Kromě toho vede kubánská vláda proti nezávislým umělcům z hnutí 27N a MSI systematickou mediální kampaň, která je evidentně úspěšná. Luis Manuel Otero Alcántara před několika týdny na svém YouTube kanálu zhodnotil stupňující se represe jako „trauma“ agentů státní bezpečnosti z jakéhokoliv umění: „Dostali jsme se do bodu, kde stačí, aby někdo ze San Isidro (pozn.: čtvrť v centru Havany, podle níž je hnutí pojmenováno) zvedl ruku, a oni si hned myslí, že se jedná o nějakou performance. Bojí se performancí, bojí se poezie, bojí se písní a live streamů. Jsou nervózní.“ Jeho slovům dala za pravdu kubánská policie 11. července, když některým aktivistům vůbec neumožnila opustit domov, nebo naopak využila jejich účast na demonstracích jako záminku k zatčení – včetně právě Otery (ale i dalších klíčových představitelů opozičních skupin), který aktuálně čeká na soud ve věznici s maximální ostrahou. Renomovaná historička umění Solveig Font, rovněž zadržena za svou účast na protestech 11. července, po propuštění vyjádřila reálnou obavu z lynčování ze strany ostatních vězňů za svou příslušnost k 27N.

Většina nejvýraznějších členů hnutí 27N a MSI je tak momentálně z kubánského veřejného prostředí eliminována. Hlas těch, kteří jsou zrovna na svobodě, však neutichá na sociálních sítích, a to ani navzdory vládním regulacím veřejně publikovaného obsahu. Právě v tom totiž spočívá výjimečnost nejmladší generace kubánského uměleckého disentu: Dokázali maximálně využít rozšíření internetu a zpřístupnění mobilních dat v zemi po roce 2018, systémově se zmobilizovat a získat pro své aktivity obrovskou viditelnost nejen přímo na ostrově, ale i v zahraničí. Stát si to dobře uvědomuje a dochází mu trpělivost. Kubánský prezident Díaz-Canel označil konkrétně hnutí MSI na svém Twitteru za „imperiální reality show“, přičemž nebyl daleko od pravdy. Profily kritiků režimu na sociálních sítích v přímém přenosu plní záznamy kubánské každodennosti: nejčastěji fotografie zaparkovaných policejních vozů před domem i přímých interakcí s policií. Zmíněná zvuková nahrávka výslechu fotografa Javiera Casa, video dokumentující rappera Maykela Osorbo prchajícího policistům s želízky na rukou po potyčce při domovní razii za pomoci sousedů a obyvatel rodné čtvrti, ale i mnoho dalších se rychle stalo virálními.

Globální sociální sítě totiž na Kubě nejsou, na rozdíl od dalších zemí s totalitním režimem, blokovány. Jednou z mála účinných zbraní, kterou tedy režim v tomto ohledu má, je internet zcela odpojit, a to buď na individuální úrovni, nebo plošně, jako se to stalo na několik dnů po červencových protestech. Zde je potom napínavé sledovat historicky první nadnárodní kyber-humanitární intervenci ze strany Spojených států, které během internetového blackoutu nabídly Kubáncům bezplatnou wi-fi v okolí své ambasády v centru Havany a příslib prozkoumání technických možností zajištění internetové sítě nezávislé na státním podniku ETECSA, který má v zemi na internetové připojení monopol.

Může se tak zdát, že režim udělal maximum pro fyzické umlčení svých kritiků. Zatčením Hamleta Lavastidy a dosavadním průběhem jeho procesu zasadil kubánské umělecké komunitě tvrdou ránu. Je však také možné, že v důsledku bude mít naopak jednotící a posilující efekt.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *