Kdo je tvůj objekt?

V Liptovské galerii Petera Michala Bohúňa probíhá až do konce srpna výstava Nie som tvoj objekt!, kterou připravila pětice kurátorek z feministických (uměleckých) institucí. Anežka Bartlová píše o jednotlivých oddílech výstavy a o feministickém přístupu k obrazům ze sbírek liptovské galerie, jež kurátorky kombinují se současnými uměleckými díly.

Kdo je tvůj objekt?

Pokud budeme chtít vysvětlit tezi, že feminismus není jen „móda“, ale společensky zodpovědný přístup ke světu kolem sebe, bude jistě nejsnadnější zaměřit se právě na oblast vizuální kultury. Na výtvarném umění, i zbytku vizuální kultury (reklamy, design, filmy a zbytek kulturní produkce) to ostatně názorně ukázal už John Berger v sedmdesátých letech. Jeho legendární televizní přednášky jsou srozumitelné a dostupné: a to jak metaforicky (tedy jazykem a úrovní výkladu), tak i doslovně (na YouTube). Berger v nich představuje aspekty vizuální kultury, které námi manipulují, případně potvrzují ve společnosti zakořeněný patriarchální pohled na ženy, přírodu a objekty obecně jakožto věci člověku (muži?) dané k dispozici. Zacházením s nimi (nebo i jen čistě hypotetickou disponibilitou) si může potvrzovat vědomí vlastní moci, speciální formou vyjádření nadřazenosti pak je vlastnictví a cílené vybírání či sbírání.

Jestliže budeme chtít vysvětlit principy zodpovědného přístupu ke světu, a to včetně světa umění, pak bude nejlepší jít příkladem. Skupina kurátorek a umělkyň (Zuzana Štefková, Kateřina Olivová, Karina Kottová, Lenka Kukurová a Darina Alster), zapojených do iniciativy feministické (umělecké) instituce, jejichž součástí je i Artalk, se proto pokusila v Galerii Petera Michala Bohúňa v Liptovském Mikuláši připravit výstavu, která by jednoduše a jasně ukázala, co takové feministické přístupy k umění zahrnují. Výstava Nie som tvoj objekt!, která se koná v rámci třetího ročníku Trienále portrétu, vsazuje do prostorové koláže obrazy ze sbírek galerie s aktuálním současným uměním z České republiky, a to v pěti kapitolách. Kurátorky (a umělkyně v roli kurátorek) si rozdělily témata na základě toho, čím se samy odborně zabývají nebo k čemu mají blízko. Díky tomuto „přirozenému“ klíči působí jednotlivé sekce jako samozřejmá část různorodého celku, ačkoliv je zřejmé, že konkrétní podoba jednotlivých částí výstavy vznikala nejspíš až přímo na místě, podle nabídky sbírkového fondu galerie.

První oddíl, který připravila Zuzana Štefková, se věnuje pohledu do očí jakožto gestu, které ovládá, ale zároveň může být i výrazem rovnosti pozic. Vybrala řadu portrétů, kde nám zobrazená osoba opětuje přímý pohled s takovou intenzitou, že máme pocit, jako bychom navázali s obrazem dialog. Sekci doplňuje video Jana Matýska I can be real as you can dream (2019), které se týká rozmluvy s vlastním digitálním avatarem, jemuž je někdy těžké se dívat přímo do očí.

Ve vztahu k uměleckým dílům ze sbírky liptovské galerie se chovají podobně i další dvě části (byť nenavazují prostorově přímo), totiž sekce věnovaná vztahu k přírodě a tematizující vykořisťování, kurátorované Karinou Kottovou a Lenkou Kukurovou. I v nich jsou historické malby zapojeny na úrovni účastníků dialogu. Kottová koncipovala svou část jako představení problému „male gaze“, tedy přímého pohledu ovládajícího, který pozorovanou ženu objektivizuje, deklasuje do pozice ovladatelného objektu. Tento koncept je jedním z prvních feministických pojmů rozpracovaných v teorii umění, konkrétně v kinematografii Laurou Mulvey v sedmdesátých letech. Kottová nám připravila k dívání obrazy, kde sami sebe přistihujeme při onom objektivizujícím pohledu, který nám ženy na plátně někdy opětují, jindy zůstávají podřízené. Naopak často jsou zpodobeny tak, jako by si svou zranitelnost a podřízenou pozici uvědomovaly, ale nečiní pro své opětovné zplnomocnění nic, prostě jen odpočívají, utírají se po koupeli atp. Mezi ně pak Kottová zařadila i několik obrazů krajin a zátiší, jež pak můžeme chápat podobným způsobem: zmocňování se pohledem jablek je podobné jako u krajiny s kopci, jež se však pohledu nebrání. To vše ještě doplňuje nástěnná malba vytvořená na místě Marií Lukáčovou. Zpodobuje unavenou, ztrhanou medúzu, která majetnický pohled oplácela smrtí.

Kukurová se věnuje ve své sekci přímo vztahu mezi člověkem a přírodou, již ovládáme skrze neustálé odebírání, narovnávání a zmocňování se jejích zdrojů. To, co nazýváme přírodou, však není příroda, ale součást našeho životního prostředí – vykořisťujeme tedy ve výsledku sami sebe. Kukurová poukazuje na míru extraktivismu, již přirovnává k míře patriarchálního ovládání jedné skupiny společnosti jinou. Obrazy kulturní krajiny (s dráty elektrického vedení) tak sousedí s obrazy typicky mužské práce: dolování uhlí, těžké práce v železárnách atp. Sekci doplňuje nedávné video Marie Lukáčové, Oddcher’s Echo Trip (2018), v němž skupina žen rapuje a kritizuje modernistický vývoj vedoucí k technokratickému vztahu ke krajině.

Poutavý pohled na téma mateřství poskytuje sekce výstavy kurátorovaná Kateřinou Olivovou. Ačkoliv – stejně jako je tomu u části připravené Darinou Alster – zde umělecká díla fungují spíše jako materiál k tvorbě a vyjádření vlastních myšlenek než samy za sebe, je téma vztahu matky s dítětem natolik silné, že sekce drží velmi dobře pohromadě. Různé pohledy na tento vztah ukazují perspektivu dětí, oslavují kojení jako způsob seberealizace, ale především podtrhují různost oněch vztahů. Olivová skrze výběr ukazuje, že neexistuje nic jako ideál nebo norma, ale všechny odstíny mateřství je možné si užívat. A protože je Kateřina Olivová napůl umělkyně, napůl matka a napůl jednorožec, neobejde se to celé bez třpytek.

Darina Alster se ve své části věnuje naopak temné a bolavé části, jež je bohužel až příliš často spojena s identitou ženy. Ze sbírek liptovské galerie vybrala obrazy, které reprezentují smutek, bolest a možná i různé duševní nemoci a negativní stavy. Doplňují je videa zachycující terapeutické zpracovávání vlastních problémů anebo záznam z „chalupářské“ performance Almy Lily Rainer. V této části, ačkoliv zpracovávající podstatné téma, fungují historické obrazy jen velmi omezeně a jinak než v předchozích oddílech výstavy. Utrpení na nich zobrazené se často vztahuje k vnějším společenským a historickým událostem: války, krvavé revoluce, vraždy ze msty anebo nenadálá smrt dítěte v důsledku nemoci. Jde tedy o různé příčiny, co je však podle Alster společné, je měřítko bolesti. Doplňuje jej výzvou, abychom své šrámy neodkládaly, nezakrývaly, ale naopak znovu otevíraly a mluvily o nich. Jen tak je můžeme integrovat a jít dál.

Jestliže název výstavy hlásá, že není mým objektem, je na místě se ptát: kdo mluví? Komu jsme zapomněli dát hlas, že se nám ozývá takto, že nás oslovuje konfrontačně, vymezuje se vůči nám, divačkám a divákům? Jsou to umělecká díla? Nebo snad ženy, muži a krajiny na nich vyobrazené? A nekřičí to na nás náhodou sama sbírka? Tedy soubor uměleckých děl, s nimiž vždy všichni zachází instrumentálně? Možná, že kurátorky chtějí naznačit, že je to právě sbírka dané výstavní instituce, co bychom měli brát jako její vyjádření identity. Potom bude totiž možné transformovat samotnou instituci na feministickou: tedy vědomou si sebe sama, svých omezení i výhod, ale reflektující a pečující též o své diváky a divačky, zaměstnankyně i zaměstnance, a tak nějak i o sebe sama. Výstava vybízí k experimentu: vidět sbírku jako feministickou duši výstavních institucí.


Darina Alster a Maya Štechová, Barbara Gryka a Filip Kijowski, Marie Lukáčová, Jan Matýsek, Milan Mikuláštík a Jan Nálevka (MINA), Kateřina Olivová, Karin Písaříková, Alma Lily Rayner, Strašné dítě / Umelkyne a umelci zo zbierky LGPMB: Ľubomíra Abrahámová, Janko Alexy, Stanislav Balko, Andrej Barčík, Miloš Alexander Bazovský, Martin Benka, Peter Michal Bohúň, Andor Borúth, Albín Brunovský, Ladislav Čemický, Vladimír Droppa, Marcel Dúbravec, Róbert Dúbravec, Alojz Fellegi, Mikuláš Galanda, Hendrick Goltzius, Milan Gromnica, Ladislav Guderna, Jan Hála, Viktor Hermély, Ferdinand Hložník, Vincent Hložník, Oľga Hoffstädterová, Viliam Chmel, Hermann Armin Kern, Michal Kern, Peter Július Kern, Jozef Božetech Klemens, Fedor Klimáček, Ignác Kolčák, Běla Kolčáková, Vladimír Kompánek, Fero Kráľ, Miroslav Ksandr, Alexander Kubínyi, Záboj Bohuslav Kuľhavý, Viktor Krupec, Milan Laluha, Martin Martinček, Ladislav Mednyánszky, Mária Medvecká, Juraj Meliš, Dezider Milly, Rudolf Moško, Ján Mudroch, Ernő Nagy, Jozef Nagy, Július Nemčík, Karol Ondreička st., Zoltán Palugyay, Ján Paľo, Milica Podstrelencová, Igor Rumanský, Ivan Rumanský, Sanyu, Rudolf Sikora, Jozef Srna, Zsófia Stróbl, Bohuslav Ševčík, Ester Šimerová-Martinčeková, Ernest Špitz, Ivan Štubňa, Eva Trizuljaková, Imrich Weiner-Král’, Anna Zmeškalová, Ernest Zmeták / Nie som tvoj objekt! / Kurátorky: Darina Alster, Karina Kottová, Lenka Kukurová, Kateřina Olivová, Zuzana Štefková / Liptovská galéria P. M. Bohúňa v Liptovskom Mikuláši / 18. 5. – 31. 8. 2021

Foto: Katarína Jurkovičová

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.