O síle, mlčení a svobodě v uměleckém vzdělávání

V komentáři se umělkyně Martina Smutná zabývá analýzou uměleckých škol z hlediska genderových nerovností a zároveň popisuje normalizované nevhodné chování, které může vést k mnohým traumatům studentů i studentek. V textu se opírá o poznatky ze svého doktorského výzkumu, v rámci něhož zkoumá jazyk hodnocení diplomových prací převážně malířských ateliérů z let 1994–2005 na Akademii výtvarných umění v Praze, dále o publikaci jedenácti rozhovorů s absolventkami malířských ateliéru Fakulty výtvarných umění v Brně, které uskutečnila pro výstavu Pokoj pro nás obě v Galerii FaVU (2019). Čerpá také z příručky o sexuálním obtěžování na vysokých školách, kterou realizovala v letech 2008–2009 Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze.

Detail z výstavy Martiny Smutné Pokoj pro nás obě, kurátoři: Tomáš Plachký, Josef Mrva ml., Galerie FaVU, 27. 11. – 11. 12. 2019.

O síle, mlčení a svobodě v uměleckém vzdělávání

„Představa o tom, co talent je a kdo je talentovaným umělcem, obnášela i určité bohémství, a v tomto smyslu se toho dost tolerovalo. Konzultace byly nicméně vedené individuálně u Načeradského v kabinetu, takže těžko říci, jestli s kluky jednal více jako rovný s rovnými. Se mnou byly konzultace vedeny ve smyslu ,tady já vám nabízím svůj názor a zkušenosti‘ – moje stanovisko nebylo důležité, jen výsledky. Časem jsem si vypracovala strategii, jak se při konzultaci chovat, abych z ní něco měla. Poznala jsem, kdy je lepší radši nic neříkat.“[1]

„Nejlepší obraz toho, jak to fungovalo, byla ateliérová schůzka. Oni si sedli do úzkého kruhu, rozvalili se, mluvili sprostě, kouřili, hulili… nedalo se tam vyvětrat. A holky stály většinou ve vnějším kruhu a snažily se tvářit, že je to neponižuje, ale nedalo se zapojit. Já jsem tam přišla ze střední školy s tím, že umím normálně mluvit, ale tam jsem mlčela. To nešlo, bylo to zoufalé. Pak přišli noví kluci a taky využívali situace a snažili se do toho připojit. A já jsem na nich cítila, že ne všem to sedí, ale zároveň nechtěli být v pozici, ve které jsme byly my holky.“[2]

„Trošku jsem se ho bála a totálně jsem se zablokovala. Bála jsem se, že by mě mohl uvést do nějaký situace, kterou jsem si nevybrala a nechtěla jsem v ní bejt, proto jsem mlčela a nereagovala jsem na něj. To byl můj typ obrany a ono to svým způsobem fungovalo.“[3]

V roce 2019 jsem sesbírala rozhovory s jedenácti umělkyněmi, které v rozmezí let 2003–2016 dokončily studium v několika malířských ateliérech na Fakultě výtvarných umění v Brně. Zajímalo mě, nakolik se moje vlastní zkušenosti malířky protínají se zkušenostmi ostatních umělkyň a jestli je možné na jejich základě popsat specifika uměleckého vzdělávání. Chtěla jsem vědět, jak naše (někdy shodná, jindy protichůdná) vyprávění zapadají do obecných představ o tom, co je umění, jak by mělo vypadat, jak by se mělo vyučovat a jaké hodnoty jej reprezentují. Tyto otázky mě dále přivedly ke zkoumání jazyka, který v rámci svého doktorského výzkumu na Akademii výtvarných umění analyzuji na příkladu hodnocení diplomních prací z 90. a nultých let. Archivní bádání mi poskytlo mnoho podnětů k zamyšlení nad dějinami umění z hlediska genderových nerovností, které stojí v základu celé této disciplíny (například skrze utváření dichotomie mezi veřejným a intimním, objektivním a subjektivním, systematickým a chaotickým, sebevědomým a submisivním, v nichž je femininita často spojována s pozicí slabších). Svým výzkumem se snažím rozkrýt, jak jsou hodnoty kulturně spojované s maskulinitou včleněny do představ o kvalitním umění. Současně pak utváří falešný obraz femininity jakožto souboru vlastností překážejících v autentické, silné a dostatečně univerzální tvorbě. Analýza jazyka, jakým se hodnotily závěrečné práce studentů a studentek malířských ateliérů, mi umožňuje zviditelnit schémata mocenských vztahů, které se projevovaly nekritickým adorováním, paternalistickým moralizováním a také sexismem.

Výše citované úryvky z rozhovorů spojuje pojem „self-silencing“, neboli způsob potlačení svého projevu, kterým se snaží aktéři/aktérky nepříjemné situace vyvarovat nebezpečí. V rozhovorech s některými absolventkami se tato metoda ukazovala jako reakce na vyhrocené situace, kterých se účastnily v rámci ateliérových setkání a jiných aktivit spojených s výukou. Jejich snaha o minimalizování projevu jde pak naproti představě, že tvorba umění není pro slabší povahy, neboť je zapotřebí určité „síly osobnosti“. Ostatně v diskurzivní analýze, kterou podrobuji výše zmíněný archivní materiál, se ukazuje, že koncept síly, dynamičnosti a intenzity se mnohonásobně častěji přisuzoval studentům než studentkám. (Ne)přijetí uměleckého díla je ve výtvarném prostředí přímo navázáno na performativitu umělce a oba faktory – estetická hodnota díla a osobnost autorky – jsou často zaměňovány. Proto mě nepřekvapilo, že ve dvou stovkách hodnocení diplomových prací, jež jsem prošla, jsem se častěji setkávala s hodnocením vlastností studujících než s formální stránkou jejich práce. Pro studující je pak nejistota toho, jestli je předmětem hodnocení jejich práce, nebo jejich povahové rysy, velmi náročná.

Co je vlastně sexuální obtěžování?

„A celý je to takový strašně divný, jak si sedneme dokolečka a něco si máme říkat, a do toho se to snaží být uvolněný, a pak máme jít třeba na pivo. Ten, kdo si není moc jistý sám sebou, může cítit, že je hodnocen za to, co řekne.“[4]

Uvedená citace naráží na další faktor uměleckého vzdělávání – popisuje požadavek, že v uměleckém prostředí je potřeba se uvolnit. Umělecké školy opravdu mohou studujícím zprostředkovat unikátní prostředí, ve kterém je možné zažít silné, emancipační, emotivní, rebelující a přitažlivé situace, což je dobré vidět i pozitivně. Stejně tak ale nenastavují žádné limity zážitkům opačným – těm ponižujícím, nebezpečným a traumatizujícím. Hranice mezi oběma byla – a dodnes je – nejasná.

Už několik let se otevřeně mluví o tom, že neformálnost uměleckých škol má své stinné stránky. Právě proto, že se během klauzurního hodnocení mohl člen komise vysvléct donaha, že se v ateliérech s vedoucími často excesivně pilo, že se z oblíbených studentů stávali asistenti a ze studentek milenky a že to končilo maximálně přestoupením do jiného ateliéru, bylo těžké definovat, za jaké výhody této otevřenosti je třeba se postavit a co se za otevřenost naopak jen schovává.

„A tam tehdy probíhala ateliérová schůzka u Stratila. A já jsem s ním měla vést rozhovor. A protože tam nikde nebylo místo, tak mě vyzval, abych si sedla k němu na opěrátko ke gauči. Takže jsem tam seděla, on mě držel za pas a ptal se mě na nějaký věci ohledně tvorby, což byla fakt nepříjemná situace. Bylo to dost trapný. A taky jsem byla dost mladá na to, abych tu situaci dokázala nějak vyhodnotit, stopnout a říct ne, že tohle nechci. Chovala jsem se přiblble, což byla asi forma obrany.“[5]

Citace vykresluje, jak těžké je v neformálním prostředí uměleckých ateliérů „správně reagovat“, především proto, že nikdo přesně neví, co je definováno jako nepřijatelné chování. Obávám se, že to dodnes neví ani vedení škol. Před více než deseti lety vznikla z iniciativy Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze příručka o sexuálním obtěžování na školách. Jak uvádí sami autoři a autorky, problematice sexuálního obtěžování nebyla dosud věnována pozornost (na tomto se od jejího sepsání v roce 2008 příliš nezměnilo). I proto se autorský tým zaměřil na velmi podrobnou definici toho, co vlastně považujeme za sexuální obtěžování z hlediska práva, ale také z hlediska etiky. „V českém kontextu je k dispozici právní definice sexuálního obtěžování, která je součástí antidiskriminačního zákona č. 198/2009 Sb. Ten je definuje jako chování, které má sexuální povahu a jehož záměrem nebo důsledkem je snížení důstojnosti osoby a vytvoření zastrašujícího, nepřátelského, ponižujícího, pokořujícího nebo urážlivého prostředí, nebo které může být oprávněně vnímáno jako podmínka pro rozhodnutí ovlivňující výkon práv a povinností vyplývajících z právních vztahů (§ 4 odstavec 1 a 2).“[6] V příručce je mnoho konkrétních doporučení a opatření, jak obtěžování předcházet a jak je řešit. Vedle sexuálního obtěžování se pak autorky zaměřují na další těžko uchopitelné téma a tím je vztah mezi vyučujícími a studujícími. Ty chápou jako „konsenzuální vztahy, do kterých studentky/studenti vstupují dobrovolně, a nelze proto hovořit o sexuálním obtěžování v pravém slova smyslu. Nicméně existence takových vztahů představuje výrazné porušení hranic profesního vztahu, a jako takové je potřeba je v kontextu sexuálního obtěžování ošetřit.“[7]

Během mého studia na Akademii výtvarných umění v letech 2009–2015 měli tři vedoucí ateliéru vztahy se studentkami, občasně prokládané vztahem se zaměstnankyní. Alespoň o těchto se vědělo, nicméně tuším, že spousta mi jenom nebyla známá. V etických kodexech FaVU i AVU o vztazích mezi vyučujícími a studujícími není zmínka. V obou dokumentech je pouze důraz na „dodržování mravních, morálních a etických zásad“, případně se staví „proti sexuálnímu nátlaku nebo obtěžování“. To však, jak jsme viděli výše, z hlediska práva vzniká v nepřátelském prostředí. Co však s tím, když se jedná o prostředí přátelské, nebo když je oběma stranám příjemné?

Nejasnosti jazyka

Jak už bylo řečeno, hranice jsou tu velmi tenké. Přestože se ve vztazích mezi studujícími a vyučujícími jedná o dospělé lidi, autoři příručky upozorňují, že se jedná o asymetrický vztah. Navíc existuje riziko, že rozchod aktérů této situace způsobí, že jej student nebo studentka bude zpětně vnímat problematičtěji a konsenzuální vztah se tak přiblíží definici sexuálního obtěžování. Nezapomínejme ale, že je to vždy vedení školy, pedagogové a pedagožky, kdo za tyto situace přebírají zodpovědnost.

Domnívám se, že právě nejasnost, která kolem těchto témat panuje, spolu s apelem na „morálku a mravnost“ zaznívající v etických kodexech škol, otevírá široké možnosti, jak si nevhodné chování vykládat. Generace vedoucích, kteří reprezentovali ateliérové přístupy v 90. letech nebo v době, kdy jsem do vzdělávacího procesu nastoupila, zůstávají určujícími osobnostmi českého umění, přestože etičnost jejich chování nebyla zpochybněna a možná být měla. Naopak dnešní generace studujících zná často svá práva lépe a učí se za ně stavět. Je ale potřeba mít na paměti, že na úrovni jazyka nám vágní pojem „mravnost“ nezaručuje, že to, co je pro někoho milostným vztahem, pro druhého může být predátorstvím. Bylo by proto vhodné, aby se vedení uměleckých škol neskrývalo za mnohoznačnost jazyka a prošlo nepopulárním procesem definování pravidel. V některých případech to za něj už dělají studující, což vede k mnohým emocionálně náročným situacím pro všechny zúčastněné.

[1] Úryvek rozhovoru s absolventkou FaVU z roku 2006 je z publikace Pokoj pro nás obě, kterou jsem sestavila pro stejnojmennou výstavu v galerii FaVU, 2019.

[2] Úryvek rozhovoru s absolventkou FaVU z roku 2005.

[3] Úryvek rozhovoru s absolventkou FaVU z roku 2016.

[4] Úryvek rozhovoru s absolventkou FaVU z roku 2016.

[5] Úryvek rozhovoru s absolventkou FaVU z roku 2016.

[6] Irena Smetáčková – Petr Pavlík – Kateřina Kolářová, Sexuální obtěžování na vysokých školách: proč vzniká, jak se projevuje, co lze proti němu dělat. Příručka pro vedení vysokých škol a vyučující. Praha: Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, 2009.

[7] Tamtéž.