Artalk.cz

Centre Pompidou: Místo Prahy New Jersey

Centre Georges Pompidou, jež spravuje Národní muzeum moderního umění, oznámilo, že plánuje otevřít další pobočku v New Jersey (USA), konkrétně v tzv. Journal Square District, bývalé industriální zóně, jež má být nákladně rekonstruována pro kulturní instituce. Ve zprávě ze světa o plánech na výstavbu píše Anežka Bartlová.

Původní sídlo dopravního podniku „Pathside“. Foto: OMA

Letos na jaře potvrdila francouzská ministryně kultury Roselyne Bachelot, že Centre Georges Pompidou, které je příspěvkovou organizací francouzského ministerstva kultury, uzavře svou mateřskou základnu v Beaubourgu v Paříži na čtyři roky (2023–2027) pro plánovanou kompletní rekonstrukci, která má stát přibližně 200 mil. eur. Plánované nové pobočky tak mají částečně suplovat možnosti vystavování sbírek.

V New Jersey se bude jednat už o čtvrtou pobočku francouzského muzea umění: v roce 2010 byla otevřena dceřiná instituce v Métách, další v roce 2015 ve španělské Malaze a 2019 v Šanghaji. Plánované jsou pobočky v Bruselu a Mexiku, o dalších se jedná. Jednou z horkých kandidátek byla před dvěma lety Praha, po vřelém přijetí, které tehdy vyjádřil jak premiér Andrej Babiš, tak tehdejší generální ředitel Národní galerie Praha Jiří Fajt, se však v dalších jednáních zřejmě nepokročilo.

Podobnou strategii francouzská kulturní diplomacie aplikovala, když byla v roce 2018 otevřena pobočka, či spíše franšíza, Louvre Abú Dhabí. A Francouzi v tom nejsou sami: pobočku specializovanou na design otevřelo v roce 2017 také Victoria & Albert Museum, a to jako Design Society v čínském Šen-čenu. Mezi pionýry patří samozřejmě Guggenheim, které má kromě domovského New Yorku pobočky v Benátkách, Bilbau a Abú Dhabí. Ostatně právě od dob projektu Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau nese tento trend název: Bilbao efekt. Ten spočívá v představě, že to bylo právě Guggenheimovo muzeum, co pomohlo nastartovat regionální ekonomiku baskického města. S odstupem dvaceti let je však již zřejmé, že idea spásy skrze kulturní instituci nebyla tak černobílá a Bilbao již procházelo obratem ze „dna“. Ten spočíval například i v tom, že část města prošla urbanistickou rekonstrukcí, nejednalo se tedy pouze o jednu jedinou budovu muzea. Podobně nyní uvažují i zastupitelé v Barceloně, když vyjednávají o povolení nové budovy pobočky ruské Ermitáže.

O co ve zmíněných muzejních pobočkách a franšízách vlastně jde? První, často oficiální, rovina spočívá ve snaze „podělit se“ se zbytkem světa o objemné sbírky západoevropských muzeí, z nichž bývá běžně vystaveno jen několik málo procent. Díky rozšíření kapacit se tak teoreticky může podařit vystavit větší část exponátů. Zakládat úplně nové instituce už je dnes velmi složité (až nemožné), protože vybudovat dostatečně reprezentativní a kvalitní sbírky je buďto nesmírně drahé, anebo nerealizovatelné, protože se díla na trhu již nevyskytují. Z tohoto úhlu pohledu vypadá nabídka na vystavení (jde o vztah s mateřskou institucí, jež zajišťuje možnost půjčit na vlastní výstavy většinu ze sbírkových předmětů) části sbírek jako vstřícný krok. Je to však právě také krok, který odhaluje, že část sbírek (především obecně kulturně-historických) muzeí tvoří předměty a umělecká díla, která byla z původní destinace (ať už jí je Blízký Východ, anebo Čína) vyvezena či získána „pod cenou“ oproti dnešní situaci, která znemožňuje založit si vlastní instituce. Pokud se jedná o výstavy západních umělců a umělkyň (ať už modernistického, anebo současného a nedávného umění), jde o utvrzování tohoto kánonu: výstavy, které jej rozšiřují anebo jej narušují, se však do dalších destinací nepřenáší. A uvažovat je třeba také nad tím, že jedním z cílů je pravděpodobně i zlepšení postavení na trhu s uměním a získání partnerů na politické úrovni pro státní mateřská muzea. Jde tedy o funkci diplomatickou a reprezentační.

A je to právě architektura novostaveb, respektive starchitekti, kteří projektují sídla nových poboček po celém světě, co bývá v tomto kontextu skloňováno více než samotný účel nebo smysl nově otevřených institucí. V tom mají významnou úlohu právě starchitekti, kteří získávají lukrativní zakázky. Muzeum je architektonicky velmi vděčný objekt, jehož podoba může být prakticky jakákoliv: nepotřebuje okna, ale zato se cení luxusní materiály, střešní terasy pro výhledy z kavárny, jež slouží zároveň pro VIP hosty jako útočiště před davem na vernisážích. A samozřejmě „ikoničnost“ budovy sdílená skrze sociální sítě prospívá návštěvnosti. Nicméně v tomto je plánovaná pobočka Centre Pompidou x Jersey City jiná: bude se jednat o přizpůsobení staré industriální stavby, původního sídla dopravního podniku, nikoliv o pompézní novostavbu.


Foto a návrh: OMA

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *