Tlumočení lidskosti a trávení nepřátelství

Pro rubriku Knihovnička vybral umělec David Přílučík knihu Cannibal Metaphysics od brazilského antropologa Eduarda Viveirose de Castra, která přehodnocuje pohled na kulturní a kosmologické rámce původních národů (především Jižní Ameriky). Viveiros se pak ptá: „Co se stane, když vezmeme myšlení původních obyvatel vážně?“ A jak k němu vůbec přistoupit, aniž bychom se dopouštěli jeho využívání pro vlastní potřeby a pokračovali tak v kulturním kolonialismu obyvatel neevropského prostoru?

Tlumočení lidskosti a trávení nepřátelství

Doteď se mi vybavuje proměna tváře mého kamaráda, když jsem během našeho rozhovoru o knize Frantze Fanona Černá kůže bílé masky prohlásil, že by bylo zajímavé, kdyby se některé její motivy použily na to, jak vnímáme zvířata. Úsměv se vytratil. V očích mého protějšku jsem ze sebe udělal rasistu přirovnávajícího postkoloniální literaturu k textům o zvířatech. Vlákno dialogu se přerušilo. Nastalo mlčení a rozpaky. Cítil jsem se trapně a téma jsme raději po pár nezdařilých argumentacích opustili.

Na nevydařené konverzaci se krom mé nešťastné volby slov ukázala také jejich absence v mém tehdejším kulturním prostoru. Co jsem chtěl vlastně říct? O čem jsem nebyl schopen mluvit? Zpětně si myslím, že předmětem naší debaty byla otázka po kolektivitě. Její podobě, limitech. Co jsme do ní schopni zahrnout a koho opominout a třeba i nevědomě přehlédnout. V tomto dialogu stále pokračuji, i když jej vedu s odlišnými respondenty. Sbírám, kradu podklady a testuji jejich relevanci.

Velkým objevem pro mě byl posthumanistický diskurz drolící figury osvícenství. Lidské se zde překlápí do ne-lidského, a přesto, nebo možná právě proto se nemohu ubránit dojmu, že se k ředění lidství přistupuje podobnými postupy jako při jejím budování. Vše je logicky až instrumentálně ne-lidské. Nyní už víme, že jsme provázáni s většími celky a že mávnutí motýlího křídla rozezní bouři. Umožní nám tento protipohyb myšlení nalézt odlišné kontury světa, nebo zůstáváme v sebeomamující vůni západní racionality?

Evropský intelektuální kolonialismus

Není divu, že vyhořelá imaginace Západu hledá nové trajektorie, které by ji vyvedly z pouště, již sama zasela. Vedle působivých obrazů mycelií, chobotnic a mikroorganismů je vábena exotickými názvy a rituály neznámých kultur. Jako by nestačilo, že zničila jejich obydlí a krajiny, ale ještě chce ochutnat, co dobrého zbylo v jejich ontologickém menu.

Vyplývající otázkou, jak komunikovat jiné světy a odlišné kulturní rámce, se dlouhodobě zabývají různé antropologické texty. Vlna skepse ke koncepci lidského subjektu konstruované dominantními epistemologiemi k obrazu svému podemlívá pilíře i humanitním vědám. Ty teprve nedávno začaly revidovat svá vlastní východiska, která mnohdy shledávají jako plné nereflektovaných předpokladů. V kohortě antropologů a antropoložek snažící se zabránit koloniálním stereotypům stojí i autor knihy Cannibal Metaphysics, kterou jsem pro Knihovničku vybral.

Autor knihy Eduardo Viveiros de Castro je brazilský antropolog, který se se svým terénním výzkumem kmene Araweté a konceptualizací hybridních domorodých antropologických teorií snaží vypořádat s evropským dědictvím a zužitkovat je pro potřeby současnosti. Vedle vlastního bádání a etnografických prací svých kolegů i kolegyň nalézá v knize Cannibal Metaphysics koncepční podporu zejména u pionýra strukturální antropologie Clauda Lévi-Strausse a u autorů knihy Tisíc plošin Gillese Deleuze a Félixe Guattariho. Knihu Cannibal Metaphysics bych v jedné větě popsal jako hledání symetrického přístupu k rozmanitým světům. A ne, není to lehká četba. Pocit netransparentnosti obrazu amazonské mysli je jaksi předvídatelný a vlastně se dá předpokládat, že se jen tak nerozplyne, i kdyby tohle nebylo naše první setkání. Co do srozumitelnosti těží autor knihy – jak již bylo předestřeno – z francouzských myslitelů, a tato náklonnost se propisuje do splétání významů, jež není vždy snadné úhledně rozplést. Občas není zřejmé, je-li předestřená látka natolik komplikovaná nebo Viveiros rád své myšlenky halí do záhybů neproniknutelných stylistických vzorců.

Příroda neexistuje

Přesto bylo pro mne podnětné nořit se do otázek a nejen přihlížet vytvářeným a přehodnocovaným antropologickým pojmům a konfiguracím, zkoumajícím úlohu společenských věd a měnícím jejich základní východiska. Kdo vlastně by měl vědu o Druhých utvářet a měla by vůbec existovat? Je porozumění jiným kulturám nutnou podmínkou k odpoutání se od hierarchie dominantních epistemologických a ontologických perspektiv? Jeden ze základních problémů, na který při své kritice současné antropologie Vivieros navazuje, je termín hrající v antropologii jakousi odvozenou vedlejší roli: Příroda. Když se ptáme „co je kultura“, nachází západní diskurzy pouze dvě možné odpovědi:

A) Kultura je souborem adaptačních praxí na přírodní podmínky.

B) Kultura je lidské jednání a myšlení vnucující (vytvářející) smysl přírodním procesům.

Přes vzájemné argumentační boje kulturních definicí neproblematizuje ani jedna strana svůj konsenzus: univerzalitu Přírody. Viveiros ale multikulturní rozložení považuje za nedostačující. K rozklížení již dříve představeného multikulturalismu, který postuluje, že příroda je jedna a kultur mnoho, načrtává inverzní diagram: kultura může být jedna a přírod nepočítaně. Jako relativizující protiváhu předkládá jistý druh multinaturalismu, který vychází z amazonských kosmologií, a tím je perspektivismus původních národů Jižní Ameriky (Amerindian perspectivism).

Mýty amazonských obyvatel vyprávějí příběhy z časů, kdy lidé ani zvířata nebyly od sebe rozpoznatelné bytosti. Počáteční nerozlišitelnost mezi lidmi a zvířaty obklopená bezčasím amazonských mýtů se pro Viveirose stává iniciačním bodem pro rozvíjení své polemiky. Všechny bytosti dříve, než se staly jaguáry, hady nebo tapíry, koexistovaly ve sdílených podmínkách a až později se z nich podle jednotlivých atributů formovaly tvorové, jak je známe dnes. Než aby amazonské mytologie sdílely předpoklad o tom, že původním společným stavem lidí a zvířat byla animálnost, shodují se na latentní lidskosti každého stvoření. Status lidskosti nezmizel spolu s mýtickými příběhy, nýbrž je stále přítomný a explicitně skrytý. Tělesná forma zvířat, rostlin, předmětů, duchů a dalších bytostí přejímá charakter schránky-převleku, jenž maskuje jejich vnitřní lidství, které je dostupné pouze členům vlastní komunity nebo komunikátorům – šamanům. Kromě kamufláže lidství má zde tělo i další specifika. Není jím myšlena charakteristická fyziognomie. Tělesné rozdíly mohou být dobrým vodítkem pro určení, zda před vámi stojí jaguár nebo tapír, ale pro perspektivismus jsou to spíše vedlejší ukazatele. Když se mluví o těle, mluví se o součtu dispozic, způsobu chování a pohybu, o formě života, obživy a komunikace. Jde o jakýsi meziprostor formující materiální a duchovní složku subjektu. Protože se zvířata vnímají jako lidé, je zřejmé, že mají své zvyky, sociální vazby a hierarchii. Organizování institucí nebo společenských událostí je jim stejně vlastní jako jakékoliv jiné kultuře. Pořádají lovy, oslavy a sňatky. Můžeme se jen dohadovat, co v nás spatřuje pták, jenž je člověkem třeba jinému zvířeti? Viveiros k tomu dodává: „Všechny bytosti vnímají svět stejně. Co je odlišné, je svět, který vidí.“

Lidskost není překážkou, je jím tělo. Tělesnost staví zeď, která rozděluje i spojuje setkání mezi kulturami, přes svou zdánlivou asociálnost nalézá perspektivismus způsoby, jak těmito zdmi projít. Šamanismus je v knize předkládán v podobě technik překračující antropocentrické limity lidské zkušenosti směrem k sociálním světům dalších druhů a k vyjednávání jejich vzájemných potřeb – jde o tzv. mezidruhovou diplomacii. Přičemž přijímání velvyslanců z nelidských společenstev komunikaci nezjednodušuje, ale rozšiřuje svět do totálně relačního prostoru.

Příkladem par excellence je koncept nepřítele, který figuruje v popsaných kanibalských rituálech zpopularizovaných německým vojákem Hansem Stadenem, který o svém zajetí kmenem Tupinambů v roce 1552 vydal cestopis. Viveiros na základě rituálních kanibalských písní rozporuje všeobecně sdílenou představu, že pojídání zajatce slouží k získání jeho síly a kvalit. Tvrdí, že to, co kanibalové jí, není nepřítel, nýbrž nepřátelství. Během písně se totiž zpívající lovci identifikují se zajatcem, který je pojídán. Chápat kanibalismus Tupinambů jako metodu rušící nepřátelství podporuje i další aspekt rituálu, a to fakt, že zajatec má stejná privilegia jako právoplatný člen jejich kmene.

Záchranná stébla v éře antropocénu

Jak už název knihy „metafyzický kanibalismus“ napovídá, nejsme vybízeni k pojídání materiální schránky subjektů mimo naši komunitu. Co Viveirose zajímá, jsou spíše tyto cirkulace pohledů nejen na úrovni subjektů, ale i mezi epistemologiemi. Permanentní vyjednávací a srovnávací procesy mezi realitami, kdy nelze vymezit, který svět je reálnější, skýtá Viveirosovým úvahám o povaze budoucí antropologie cenné podněty. Přivádějí ho k nevyhnutelné a smělé otázce: Co se stane, když vezmeme myšlení původních obyvatel vážně? Co se naskytne pohledu postrádajícímu narcismus současných modelů mezikulturní komunikace? Kromě zrušení privilegia jedné vědy a jednoho světa nalézá autor i metodická východiska v postupu, který nazývá kontrolovaná ekvivokálnost. Jde o postup, jenž má zaručit oproštění se od snah hledat společný referent k dvěma odlišným reprezentacím, jak tomu bývá tradičně u překladu. Místo uhlazování odlišností je třeba rozdílnost exponovat a mít ji neustále při komunikaci na paměti. Nemáme hledat synonyma, nýbrž pokaždé do ní zahrnout i strukturu rozdílů jako její nedílnou součást. Porovnávání zde není pouze výchozí surový materiál k přetavení, nýbrž je vždy pro překlad i konečnou destinací. Pro tlumočníky je tak paradoxně esenciální schopnost zadržovat své pochopení a neustále lokalizovat svá stanoviska či postupy, se kterými do konverzace přichází. V opačných případech může nereflektované předporozumění nabýt podobu násilného kýče.

Není od věci se proto ptát, čeho je Viveiros tlumočník a jaký pohled jeho perspektivismus reprodukuje. Nemluvím ale jen o nástrahách překladu, spíše o (ne)možnosti abstrahování ontologie, o obrazech myšlení, jejichž deriváty se přidávají do dominantních euroamerických úvahových linií. Co s těmi společenstvími, které ani za společenství nebudeme považovat, protože nesdílí příslušící znaky? Co s komunitami, které nebudou mít tak chutné kosmologie? Budou i ony čerpat z viveirovského diskurzu?

Multinaturalismus není odpovědí na vše, potvrzuje v rozhovoru s filozofem Yuk Huiem, a bylo by proto přezíravé chápat autorovy snahy jako pokus o nový univerzalistický projekt. Pokud jsem na začátku popisoval své obtíže při artikulaci fenoménů pro nedostatek slov, cítím nyní, že je zároveň potřeba dávat pozor, kam a po čem šlapeme při jejich vynalézání a objevování. V komplexitě antropocénu se chytáme všech záchranných stébel a je v našem vlastním zájmu nezapomenout při jejich trhání na to, kde vyrostly, a podpořit podmínky pro jejich přetrvání i v našich teritoriích. Jinak je totiž dost pravděpodobné, že se vrátíme tam, odkud jsme před chvílí vyšli.


Eduardo Viveiros de Castro, Cannibal Metaphysics. For a Post-structural Anthropology. Minneapolis: Univocal, 2014, 229 stran.

Ilustrační obrázek: David Přílučík

David Přílučík | David Přílučík (*1991) je absolventem pražské Akademie výtvarných umění. Během tamního studia prošel ateliéry Jiřího Lindovského, Tomáše Vaňka, Ruth Noack a Simona Waschmutha. Dále byl na stáži v Izraeli – konkrétně na Bezalel Academy of Arts and Design. Byl členem Ateliéru bez vedoucího a pracuje ve spolku Artyčok TV. Mimo Českou republiku byly jeho práce představenyi v několika dalších zemích (USA, Izrael, Německo, Rusko, Maďarsko). Se svým videem Blind Bidding Přílučík vyhrál hlavní cenu soutěže Jiné Vize CZ na 16. Přehlídce filmové animace a současného umění PAF Olomouc.