Ženy věčně druhé

Na jaře letošního roku byla spuštěna webová prezentace projektu Secondary Archive, za nímž stojí polská Katarzyna Kozyra Foundation. Projekt ve své první fázi vznikal v loňském roce a díky podpoře Visegrádského fondu: tím byl dán i výběr prezentovaných umělkyň z Polska, Česka, Maďarska a Slovenska.

Ženy věčně druhé

Pamatujete si, jak se jmenovala vaše matka za svobodna? A její matka, vaše babička? A co dělala předtím, než se stala babičkou? A co dělala předtím, než se stala sama vůbec matkou? Jaké měla v životě plány a přání? Většina z nás se zeptat zapomněla, někdo nemohl vůbec, další to zatím nikdy nenapadlo. Pak přijdou na řadu pátrání v archivech, rodinných fotografiích a pozůstalostech, přitom záběr tří generací je relativně snadno uchopitelný. O životech žen je často známo méně než o mužských členech rodin, protože nezanechaly tolik písemných pramenů, dokladů svých snů i každodenní reality, a když už ano, šlo často o sbírku fotografií z oficiálních příležitostí. Běžný život žen se tak smrskne na několik momentů, chybí ale příběh, s nímž se lze identifikovat, hledat v něm podobnosti, oceňovat zvládání těžkostí a překážek anebo se udivovat nad různými životními volbami. Mluvím tu o ženách obecně, ale platí to i pro menší skupiny. Jak s odkazem na filozofku Ľubicu Kobovou poznamenává v jednom z textů pro Secondary Archive Marianna Placáková: Paměť životních příběhů, zkušeností a myšlenek, bojů a dobytých vítězství je pro ženy – a feministky zvláště – velmi důležitá, protože dovoluje nezačínat v další generaci znovu od píky. Právě dědictví v podobě dosažených pozic rovnosti (anebo k ní se blížícího stavu), a to včetně účinných strategií, jež k posunu pomohly, jsou tím nejcennějším, co si feministické hnutí předává.

Webová encyklopedie s názvem Secondary Archive (Sekundární archiv) chce právě přispět k uchování paměti žen-umělkyň z našeho regionu. Nejedná se však o shromažďování archivních materiálů a dokumentů, ale spíše jmen, informací a určitým způsobem formulovaných myšlenek, a někdy též o ukázky z tvorby. Název odkazuje k dvojitému odsouvání žen: jednak jakožto „druhého pohlaví“, jak zní slavný titul od Simone de Beauvoir, který v regionu střední Evropy v určité době zarezonoval, jednak proto, že umělkyně bývají stále ještě velmi často na druhé koleji. Účinnou obranou proti zapomínání je tak prezentace, veřejné zviditelnění.

Ženy střední Evropy

Recenzovat webovou encyklopedii není úplně jednoduché: rozsahem se blíží velmi tlusté knize, záběrem jde však ve své flexibilitě o těžko uchopitelný předmět. Základní charakteristikou Secondary Archive je pokus o zachycení tří generací umělkyň – narozených od třicátých do devadesátých let dvacátého století – ve formátu zahrnujícím stručné informace o jejich životě a díle. Vybrány byly umělkyně ze středoevropských zemí: Česka (43 žen), Slovenska (40 žen), Maďarska (54 žen) a Polska (113 žen), jež však víc než jejich geografická poloha, respektive národní příslušnost zástupkyň, předurčila jejich socialistická a postsocialistická minulost. Ostatně v několika případech jsou umělkyně zahrnuty do více národních přehledů, protože žijí a tvoří v jiné zemi, než kde se narodily (a je tedy otázkou, nakolik je nutné je řadit pod jejich rodnou zemi).

Je to totiž právě vývoj posledních tří desítek let po pádu socialistických režimů, který je určující pro to, v jaké situaci se nachází naše společnost v současnosti. Na Slovensku trnou ženy pětkrát za rok, zda neprojde další návrh na zpřísnění přístupu k interrupcím, čímž by se přiblížily kritické situaci v Polsku. V Maďarsku jsou omezována práva na svobodné vyjádření a konzervativními zákony jsou stále více omezovány možnosti volby životních strategií žen i mužů. Žádná ze zemí V4 také aktuálně neratifikovala Istanbulskou úmluvu, jež má cílit na boj proti domácímu násilí a násilí na ženách (Maďarsko odstoupilo na podzim 2020, v Polsku se o odstoupení právě jedná, Slovensko a Česká republika sice oficiálně úmluvu podepsaly, ale dosud neratifikovaly na úrovni parlamentů). Konzervativní politiky tak stále více omezují už tak složitou situaci žen v patriarchálně založeném pozdním kapitalismu.

Zdá se, že nezbývá jiná cesta než budovat vlastní infrastruktury zdola, a to i na mezinárodní úrovni. Jestliže zároveň už bývalý Západ nezajímají umělci a umělkyně z našeho regionu tak, jako tomu bylo v devadesátých a nultých letech, můžeme konečně přemýšlet, jak vlastně sami definujeme svou středoevropskou identitu. Že je to otázka stále živá, ukazují četné sborníky na toto téma, ale též diskuse o dekolonizaci (dějin) umění, které se v našem regionu nemohou vyhnout ani problému sebekolonizace.

Mluvit sama za sebe

Na některé z těchto otázek odpovídají čtyři analytické texty v záložce „feed“, které doprovázejí rozsáhlý výčet umělkyň. Marianna Placáková píše o tom, proč umělkyně aktivní v době socialismu v Československu nestály (tehdy ani zpětně) o charakteristiku „feministické umění“, proč byl pojem „ženské umění“ přijatelnější a jak se situace v současnosti mění. Placáková také připomíná, že právě doba devadesátých a počátku nultých let u nás výrazně ovlivnila, proč tu byl feminismus vnímán jako „západní import“. Magdalena Adameczek se pak zamýšlí nad tím, jak je vlastně prostor střední Evropy vnímán různými intelektuály i v kontextu umělecké praxe, a Viktoria Popovics se věnuje otázce vnímání ženy jakožto matky a odrazu tohoto tématu v umění. Denisa Tomková pak nastoluje důležité téma vztahu k romským umělkyním: popisuje jejich tvůrčí uvažování nad vrstvením identit a věnuje se i dvojité marginalizaci.

Otázku, kdo vybíral zastoupené umělkyně a podle jakého klíče, bohužel Secondary Archive ve svém úvodním představení nevysvětluje – jde přitom o zcela zásadní věc. Každý profil sestává z textu, většina obsahuje i obrazovou část. Texty mají nejčastěji formát „artist statementu“, což bylo předem určeno organizátorkami. Nepsaly jej však samy umělkyně, ale oslovené spolupracovnice (opět bez výjimky ženy) z participujících zemí. Ty dostaly seznam otázek, které mohly využít jako vodítko pro sepsání textu, respektive pro vedení rozhovoru s danými umělkyněmi. Již z výše zmíněného počtu zastoupených umělkyň a krátkého časového úseku, kdy archiv vznikal, je zřejmé, že se nemohlo podařit texty výrazněji sjednotit. A zřejmě to ani nebylo úplně cílem. Největším problémem celého projektu (a vzhledem k formátu jeho prezentace dost podstatným) bohužel zůstala podoba textů, na webové stránce archivu prezentovaných v originálním jazyce a angličtině. Texty zřejmě vůbec neprošly editací, množství chyb, překlepů a nesrozumitelných formulací (zde mluvím především o anglických „překladech“ u těch dvou desítek textů, které jsem náhodně otevřela) výrazně ztěžuje zájemcům a zájemkyním obsah vnímat a často mu i vůbec rozumět.

U již nežijících umělkyň pak byla zvolena forma výběru z dochovaných citátů a poznámek od těch, kteří se s umělkyněmi znali. Výsledku však chybí kontext, a tak je čtenářka často spíše zmatena, protože není jasné, co zrovna čte a proč zrovna ten který úryvek. Domnívám se, že problémem v základu úvah o podobě projektu je špatně zvolený formát „artist statementu“. Ten obvykle bývá psán ve třetí osobě, zde se však nejčastěji setkáme s texty bizarně psanými v osobě první, ačkoliv je pod nimi následně podepsána spolupracovnice. Záměr byl zřejmě logický: nechat umělkyně mluvit samy za sebe, tedy nechat ženy, které byly často odsouvány do sekundární pozice objektu, aby promluvily a formulovaly samy svou pozici. Výsledek je však spíše rozpačitý. V kombinaci se zmíněnou slabou jazykovou a stylistickou úrovní pak neporozumění a zmatení vedou k odstupu spíše než k prohlubujícímu se zájmu ze strany čtenářek a čtenářů.

Archiv jakožto sklad pamětí (v plurálu) by však mohl být více než encyklopedií: mohl by být rozcestníkem. Docílit by toho bylo možné především propojováním s dalšími databázemi a encyklopedickými portály (nabízí se projekty typu Artlist anebo Wikipedie), kde by bylo dobré domluvit vzájemné odkazování na profily. Mít čistě ženskou databázi je zatím první krok, za ideální stav považuji propojení a promísení všech profilů umělců i umělkyň tak, aby kdokoliv, kdo bude na internetu hledat umění ze středoevropského regionu, měl možnost vybrat si z množství kvalitně zpracovaných informací. Celý projekt Secondary Archive je velmi ambiciózní (možná si to ani neuvědomuje) – a v budoucnu by prý měl pokračovat zahrnutím umělkyň ze zemí bývalé Jugoslávie a bývalého Sovětského svazu –, i proto by bylo jistě skvělé, kdyby chyby a stylistika či překlepy byly opraveny, informace a kontext doplněny. Jeho cílem je jistě také snaha povzbudit umělkyně samotné, což však může mít spíše hořkou pachuť ve chvíli, kdy vyhledávání podle tagů („subjects“) funguje jen velmi omezeně a o vzájemném propojování a nacházení linií napříč databází tak nemůže být řeč.

Nezbývá než držet palce, aby energie do projektu (zatím) vložená nevyprchala, ale naopak vedla k založení skutečně funkčního „archivu“, encyklopedie, která pomůže středoevropským i zahraničním teoretičkám, kurátorkám a historičkám umění odkudkoliv na světě zahrnout umělkyně z Polska, Maďarska, Slovenska a Česka, o nichž toho zatím v angličtině bylo napsáno jen málo, do svých úvah o vývoji a budoucnosti umění. Mnoha z nich totiž větší zájem a možnosti prezentace tvorby doslova dlužíme.