Artalk.cz

Kupředu pod zem

Kniha Sedimenty, diagnózy, wellness je kolektivním dílem studentů a studentek Ateliéru intermédií na FaVU a dalších spolupracovníků a spolupracovnic. Příběh preppera Oktobrina, který autoři a autorky převedli také do formy divadelní inscenace v létě minulého roku, je v knize vyprávěn prostřednictvím různých literárních forem a vrstev, jež publikaci přibližují formátu jakési prepperské příručky. „Taková příručka by zřejmě nesloužila k žádnému zvláštnímu účelu, ale v záměrech svých tvůrců a tvůrkyň, kteří se s odkazem na aktivistické postupy sebeorganizace popisují jako ,literární afinitní skupina‘, nejspíš směřuje k určité mobilizaci,“ píše v recenzi Vojtěch Märc.

Křest knihy podzemím, březen 2021, záběr z videa Ateliéru intermédií

Kupředu pod zem

Dalo by se říct, že na knížce Sedimenty, diagnózy, wellness, kterou napsali Bernadeta Babáková, Antonie Bernardová, Kristýna Gajdošová, Oskar Helcel, Vojtěch Kundrát, Judita Levitnerová, Michal Mitro, Tomáš Raška, Monika Rygálová, Pavel Sterec, Martina Valchářová, Tereza Vinklárková a Marika Volfová, je nejlepší předmluva, a to zejména ty její pasáže, které prozrazují, co v samotné knize není. Sedimenty totiž představují výsledek ročníkové práce Ateliéru intermédií na FaVU, která spočívala ve skupinovém pokusu o propojení kreativního psaní s horizontálním rozhodováním. Předmluva explicitně reflektuje podmínky vzniku knihy, mezi něž patří proměny materiální a mediální povahy psaní, stejně jako rámec vzdělávací instituce, v němž se přehodnocují ateliérové hierarchie i možnosti studia umění v pandemické situaci. Kromě toho se tu artikuluje záměr vytvořit experimentálním procesem standardní produkt, což se zdá jako dobrý nápad, zvlášť když se dnes někdejší umělecké experimenty jeví celkem standardně.

„Ukažte nám text, který by napsal jeden jediný autor,“ píše se na samém začátku předmluvy ke knize, a následuje výčet technik, metod a instrumentů, které se dnes uplatňují při vzniku literatury: „Ctrl+C → Ctrl+V.“ (s. 6) Vedle evokace všech dnešních chatbotů a ghostwriterů pak návodně připomínají tuberkulózní modernismus Thomase Manna, diagnózu biomoci Michela Foucaulta i politickou ekologii Bruno Latoura. Právě průsečík těchto podnětů se zdá určovat místo, odkud lze číst (přiznaně) orientalizující příběh běloruského preppera Oktobrina, který se vydává na průzkum bývalého potašového dolu a nynějšího plicního sanatoria v Soligorsku, aby tu překročil propustnou hranici mezi simulantstvím a zranitelností, mezi nemocí jako metaforou a metaforou jako nemocí i mezi prepperstvím coby individuálním eskapismem a modelem kolektivní praxe.

Úvodem deklarovaná pozornost vůči nástrojům a nosičům se výrazně propisuje do samotného textu, který sestává z nejrůznějších materiálů „nalezených“ na webu i v poštovních schránkách. Navíc ji podtrhuje výtvarně povedené grafické zpracování knížky, o které se postarala Alina Matějová. Podobně příhodné ilustrace Judity Levitnerové kreativně apropriují propagační materiály rekreačních služeb a zneklidňujícím způsobem připomínají vizualizace nemovitostí obývané siluetami nelidí, pro něž je nastaven trh s realitami (a s nimiž nedávno pracoval i další z autorů knihy Oskar Helcel).

Vyprávění je rytmizováno střídáním léčebných kúr a volného času mezi nimi. Navzdory výrazné fragmentárnosti se přitom text nerozpadá, ale spíše neustále reorganizuje. V sevřeném konceptuálním rámci se totiž střídají tři typy textů: ich-formální vyprávění ústředního hrdiny (sedimenty), různé textové dokumenty na škále mezi odosobněnými pasážemi z provozního řádu sanatoria a seznamkovými inzeráty (diagnózy) a líčení neosobních vypravěčů sledující Oktobrina, další obyvatele sanatoria anebo sanatorium samotné (wellness). Každému ze tří typů navíc odpovídá specifická grafická značka, což posiluje dojem užitnosti, jako by kniha byla svého druhu příručkou. Taková příručka by zřejmě nesloužila k žádnému zvláštnímu účelu, ale v záměrech svých tvůrců a tvůrkyň, kteří se s odkazem na aktivistické postupy sebeorganizace popisují jako „literární afinitní skupina“, nejspíš směřuje k určité mobilizaci. V prvním plánu tak naznačuje, že mnohosti psaní odpovídá mnohost čtení, a ponouká čtenáře-pytláky k nejrůznějším diverzím.

*

„Tenkou hranici mezi simulací ve prospěch zdraví a sebepoškození[m] není třeba překročit, pokud máte nějaké známé lékaře nebo aspoň víte, čím je uplatit,“ (s. 36) píše se v Sedimentech. Ty by se pak daly popsat jako simulace románu, která se překlápí ve svůj model, jako by se tu měly demonstrovat sebenaplňující předpoklady sociálního konstruktivismu. Proto nemá cenu se pohoršovat nad určitou aditivností, která vzbuzuje podezření, že by se nic nestalo, kdyby některé fragmentární epizody přibyly nebo ubyly. Není ani potřeba rozhodovat, zda se zvolené konceptuální struktuře daří organizovat tuto fragmentárnost, anebo jestli má spíš zakrýt přímočarost vyprávění či občasnou mělkost zde rozehrávaných úvah. Příslovečné šustění papíru totiž v takových souvislostech působí zcizovacím efektem, v němž lze rozpoznat emancipační potenciál fanfikce, v tomto případě nejspíš fanfikce k beletrizovanému portfoliu vedoucího Ateliéru intermédií Pavla Sterce.

Právě jeho ilustrace/intervence doprovodily i výbor do češtiny přeložených textů Bruno Latoura, na něhož se autoři a autorky Sedimentů odvolávají . Latour se pak zase opakovaně (mimo jiné i ve zmíněném výboru) odvolává na sociologa Gabriela Tardea, kterého považuje za zvěstovatele alternativní sociální teorie a předchůdce své teorie aktérů-sítí. Tarde na začátku 20. století přišel se svébytnou „psychologickou ekonomií“, jež mimo jiné tvrdí, že každá kniha, ať už pojímaná jako výrobek, či jako poučení, se v rozmanitých vztazích spojuje s jinými knihami anebo s nimi bojuje. Kdyby se tedy Sedimenty měly spojit s jedinou knihou, mohla by to být Tardeova sci-fi Fragmenty budoucích dějin z roku 1896. V nich je vylíčeno vyhasnutí slunce a následné stažení přeživšího lidstva do podzemí, kde se v umělém prostředí rozvíjí nová společnost. Ta se neorganizuje kolem směny služeb, ale kolem směny reflexí, tedy procesů imitace, adaptace a invence, jaké Tarde sleduje ve svém alternativně-ekonomickém projektu. Podle některých výkladů Tarde ve Fragmentech testoval limity klasického románu, jemuž se kolektivní životní formy vymykaly, podobně jako dodnes unikají historicky ustavenému pojmu umění, když nechce překročit svůj stín vrhaný auteurskými chef-d’œuvry. A právě z této perspektivy nabízí Sedimenty největší výzvu.

*

Hlavní hrdina Sedimentů je prepperem a provozovatelem prepperského e-shopu a v knize opakovaně zaznívá „nejstarší“ prepperská poučka: „Nedostatek zkušeností a znalostí se dá nahradit pořízením věcí.“ Právě tento převodník mezi zkušenostmi, znalostmi a věcmi nabízí klíč ke čtení celého románu. Oktobrinův vztah ke světu je výrazně prostředkován aliexpressem, odkud průběžně objednává gear. Online nakupování však neplní jen kompenzační funkci. Pořizování věcí se pojí s procesy subjektivace, které se propisují ve spotřebitelských hodnoceních, i s vyhlídkou na jakési pokročilé uživatelství, jež se konkretizuje právě v prepperství. S fakty se pak zachází podobně jako s věcmi. Standardně se přijímají jako danosti, aniž by se zpochybňoval nebo osvětloval průběh jejich utváření. Zato se dají celkem libovolně kombinovat, multiplikovat a adaptovat. Fun facts z Wikipedie se v knize typicky domýšlí do poetických point a z infotainmentu se stává technicky rozšířený proud vědomí, které je zároveň vždy nadosobní i neosobní.

Konfigurace zkušeností, znalostí a věcí, jaká se ustavuje v pokusu připravit se na jistou, byť ne zcela jasnou katastrofu, se v knize rozehrává s nadsázkou, ale bez výsměchu. Celý příběh by se dokonce dal číst jako implicitní pokus o kolektivizaci prepperství. Ve chvíli bilancování proto Oktobrin přemítá: „Prepperství je pro mě hlavně o komunitě a přátelích. Přípravy na obsazení bunkrů jsou do značné míry hra, jež vytváří témata, o kterých se můžeme bavit, a připadáme si jako spiklenci.“ (s. 84) Prepperství se v takovém přiznání ukazuje jako paralela samotného psaní, jež se díky jistému přehodnocení stává vzorem při vytváření nových forem společenské organizace.

V souvislosti s prepperstvím se v Sedimentech tematizuje i výzkumnictví, jehož patos se tu podává ironicky: „Vkládám své tělo do prostoru, aby ostatní nepoznali, že nejde jen o bezúčelné bloumání, válení se a nudu, ale systematické měření.“ (s. 50) Co se může na první pohled zdát jako karikatura uměleckého výzkumu, v sobě zahrnuje vypjatý empirismus i jeho limity rozpoznatelné v selhávajících smyslech: „Můžu se spolehnout jen na to, co slyším.“ (s. 89) Přikládání se k prostoru v rámci tajného úkolu poukazuje na situovanost protagonisty, která určuje nejen jeho identitu, ale i kontinuitu s širším prostředím: „Když mezi mými prsty a mobilním telefonem proudí data, jako by se čas odvíjel od rychlosti připojení.“ (s. 66) Měřičské výkony tak dokládají intersubjektivní povahu zkušenosti, v níž nelze dost dobře oddělit chemii od psychologie, jak o tom píše Tarde, ani fyziku od politiky, jak se píše v Sedimentech.

„Politika není fyzika. Politika musí být fyzikou,“ (s. 75) uvádí se v solarpunkovém manifestu prepperské utopie, jímž prosakuje volání po klimatické spravedlnosti i ohlasy energetismu, tedy představy, že se veškeré společenské, a zejména ekonomické procesy dají přepočítat na energii, a jako takové je třeba je řídit. Mýtus energetismu především vyjevuje povahu současné ekonomie: staví se proti ní, když požaduje zrušení symbolična, a souběžně ji potvrzuje, když prohlubuje zdání, že hodnoty všech věcí lze určovat exaktně jako nějaký přírodní úkaz. Naturalizace pak nesmí sloužit k potvrzování domnělé přirozenosti ekonomického zřízení, ale je nanejvýš potřebná, pokud míří ke zohlednění dosud vytěsňovaných či vykořisťovaných externalit. Evokace energetismu v Sedimentech odkazuje k nutnosti zásadně přehodnotit dosavadní ekonomii, k jaké nabádají právě Tarde nebo Latour. Požadavkem spravedlivé a udržitelné redistribuce energie se pak prepperství fiktivního manifestu nejvýrazněji překlápí z paranoidního larpu v progresivní program.

*

Dnes jsou to obvykle právě nemoci, nehody, kolapsy a katastrofy, které vyjevují neoddělitelnost lidského, technického, společenského a přírodního řádu. Oproti tomu sílí snahy poznávat takovou povahu světa řízeně. K nim lze počítat i autory a autorkami vytyčený záměr zahrnout „perspektivy nelidských aktérů“. To se snad daří aspoň do té míry, v níž se současně destabilizuje autorství, vypravěčství i hrdinství. Díky tomu se v Sedimentech ohledávají literární možnosti soudobé subjektivity, které se musí především vypořádat s ve vzduchu visící otázkou, kdo že je anthropos ve slově antropocén. Protagonista se tak coby subjekt situovaného vědění a poznání ve snaze o adaptaci na abstraktní síly, které tak významně určují jeho život, navléká do funkčního prádla a maskáčů, aby se tak neadekvátně připravil na již probíhající katastrofu. V podzemních prostorách rekultivovaného dolu-sanatoria se prolíná nitro země s nitry lidí. Je zde místo pro sedimentovaný geologický čas, pro katastrofismus periodického masového vymírání i z něj vyrůstající suterénní utopismus s jeho přeludy bublin a fantazmata uzavřených umělých ekosystémů. Podzemí se současně ukazuje jako příhodná lokalita pro potkávání vesmíru na půl cesty, tedy jako místo, kde lze v intersubjektivitě najít východisko z falešné volby mezi subjektivismem a objektivismem, stejně jako mezi individualismem a kolektivismem.

*

Jak úvodní odkaz na Mannův Kouzelný vrch, tak fakt, že text vznikl na půdě vzdělávací instituce, sugerují otázku, zda se jedná o bildungsroman. Naznačovaly by to ostatně i popisy trochu krutých dětských her, různých sebeomamných metod, a zejména iniciační povaha sestupu do podzemí coby zavedeného místa transformace (ať už se jedná o zásvětí, kde se proměňuje ontologický status lidí, anebo o důl, kde se suroviny a práce přetváří na hodnoty). Všechno přitom směřuje k nejistému, byť pravděpodobnému selhání Oktobrinovy pochybné mise. Stejně dobře se však dá zdánlivě neúspěšná iniciace považovat za završenou, a to nikoli podle někdejších kritérií úspěchu, ale právě díky jejich zavržení (podobně jako v Tardeově zneklidňujícím příběhu, kde nakonec vymírá všechno živé kromě lidí, kteří ale díky budoucí konvergenci chemie a psychologie rozpoznají dosud netušený život v kamenech). V Sedimentech tak prosvítá jakási didaktika odnaučování, s níž se hodnota každé interpretace poměřuje její užitností, podobně jako Susan Sontag osvětluje nemocenské metafory, aby svým čtenářům a čtenářkám umožnila osvobodit se od nich.

Můžeme si jen domýšlet, jak probíhal samotný „vzdělávací“ proces, tedy různá cvičení a skupinové hry, s nimiž si prý autoři a autorky knihy osvojovaly tvůrčí postupy psaní. A můžeme jen hádat, jak při tom probíhala dělba práce, nebo jak říká Tarde, spojování prací. Nevíme ani, zda celkem přesvědčivý výstup zajistila funkční spolupráce, anebo naopak ústupky od ní. Přesto Sedimenty nabízí vedle spekulativně speleologické expedice především průzkum „možnosti, že by se lidé uskupovali na základě zájmu a sdíleného tvůrčího podnětu, radši než na základě práva a obchodu,“ jak píše H. G. Wells v předmluvě k Tardeově románu. A právě jako takové stojí za pozornost. Na té knížce je nejlepší to, co v ní není, a to je dobře.


Kolektiv studentů FaVU, Sedimenty, diagnózy, wellness. Brno: Host, 2021, 190 stran.


Ilustrace z knihy: Judita Levitnerová