TZ: Martin Cihlář v Galerii IN VITRO

Martin Cihlář / Krajiny / kurátor: Martin Mikolášek / Galerie IN VITRO / Ostrava / 25. 3. - 14. 5. 2021

Další z letošních výstav spojených  s oslavou výročí 30. let Střední umělecké školy v Ostravě. V galerii IN VITRO  ve vitrínách Ostravice-Textilie na náměstí Edvarda Beneše v centru Ostravy tentokrát představujeme tvorbu  jednoho z absolventů SUŠ, Ostrava Martina Cihláře. Součástí výstavy je také kurátorské video, které bude k zhlédnutí na webu klubu Fiducia a na stránce vzdělávací televize LucernaTV od 6. dubna 2021. 

Martin Cihlář studoval na SUŠ, Ostrava grafický design a klasickou grafikou a jejími přesahy se zabýval i u  grafika Eduarda Ovčáčka na ostravské Fakultě umění, kterou úspěšně dokončil před deseti lety. Rozsahem dosud ne příliš obsáhlé dílo, které autor prezentuje spíše sporadicky (připomenout lze např. jeho instalaci v galerii Saigon) lze charakterizovat jeho vztahem k tradičním žánrům,  jako jsou zátiší či krajiny. Zdůraznit je ale třeba i to, že se jedná o vztah navýsost nedevótní, volný a nepředpojatý. I proto se jako vystudovaný grafik neváhá věnovat malbě nebo komponování obrazů-objektů. Ty často vznikají jako výsledná kombinace rozličných materiálů - plexiskla, igelitu, tylu, krajek, jehel, korálků či plsti. Charakteristické je rovněž užití redukované barevné škály omezené převážně na odstíny šedí a černí. Svobodným mísením všech uvedených elementů dosahuje autor zvláštního reversního zhodnocení svých východisek - co se mimikricky může jevit jako rezultát rozličných grafických technik jako jsou mezzotinta, akvatinta či litografie, je fakticky výsledkem neopakovatelného (a možná i nereprodukovatelného) uvolněného až gestického malířského rukopisu odkazujícího na jedné straně k expresivně-informelním polohám a na straně druhé k postmodernímu jazyku arte povera zdůrazňujícímu užití neuměleckých materiálů jako nosného prvku vizuálního sdělení. Výsledkem pak jsou kombinace skvrn či náznaků, které mohou být stejně dobře abstraktní kompozicí i volně pojatou krajinnou impresí.

Krajiny v Cihlářově pojetí můžeme proto vnímat jako fragment zanechaných věcí uspořádaných často kolem horizontálně vedené linie, sugerující dojem horizontu jako symbolické krajinné konstanty definující dálku. Horizont se tu zároveň stává  jakýmsi zobecněným archetypem (ne)dosažitelna. Vypovídá proto daleko víc o člověku samotném, než o zobrazené krajině. Možná proto jsou Cihlářovy krajiny protkány tak citelnou nejistotou a neurčitostí. Potemněle ztišené barevné ladění v nich navozuje až jakousi pseudoromantickou atmosféru soumraku, v němž s ubývajícím světlem a s narůstajícím množstvím odlesků a odrazů (plexisklo) klesá jistota z viděného a vzrůstá prostor pro uvolněné spekulace. Dosáhnout opětovného souladu viděného a myšleného je potom možné jen opakovanou a reflektovanou změnou perspektiv vnímání. To ostatně platí nejen v umění.