Artalk.cz

Únava z osamělosti není za námi

Výstava Compassion Fatigue Is Over (Únava ze soucitu je za námi) podle kurátorů Jena Kratochvila a Petra Nedomy nabízí několik různých pohledů na palčivá témata současnosti a na diskuzi o limitech soucitu. „Výstava se tváří jako terapie – nebo alespoň to z ní, co kurátor nazývá ,dočasným řešením‘ – s nadějí, že bychom se po jejím absolvování mohli ,cítit lépe‘,“ píše v recenzi John Hill, který se kromě jednotlivých mezinárodně uznávaných děl věnuje také roli galerií v resocializaci společnosti po zážitku pandemické izolace. 

Únava z osamělosti není za námi

Vejít do Galerie Rudolfinum bočními dveřmi a služebním výtahem neudělá na člověka takový dojem jako hlavní velké schodiště, z něhož mám obvykle pocit, že nevypadám dostatečně nóbl. Rovněž je tím narušen obvyklý řád, kdy je výstavu nutné vidět od začátku do konce proti směru hodinových ručiček. Minul jsem proto začátek – závěsy Anetty Mony Chisy a Aleksandry Vajd, které lemují celou kolonádu v prvním patře – a vidím je jen zezadu. O to víc vnímám, že výstava je nepřístupná veřejnosti a já jsem zde sám.

Je možné, že výstava Compassion Fatigue Is Over (Únava ze soucitu je za námi) byla takto zamýšlena, nikoliv jako turistický trhák, který zde mohl být v minulých letech, ale jako osamělý zážitek, který člověka provede koncem zimy. Únava ze soucitu je psychologická reakce na vyčerpání z péče o ostatní, ať už je to naše práce, nebo role, kterou od nás vyžaduje společnost. Abychom se ochránili, přestáváme se o cokoli zajímat a starat. Výstava se tváří jako terapie – nebo alespoň to z ní, co kurátor nazývá „dočasným řešením“ – s nadějí, že bychom se po jejím absolvování mohli „cítit lépe“. Dlouhometrážní filmy a videa vyprávějí příběhy, na něž se máme emocionálně napojit. Aspiruje být rovněž terapií pro obecnější únavu z neustále vyžadované pozornosti. Je nutné ztlumit telefony – „dočasně ztišit tok zpráv“ – a uvolnit se do jiného režimu a tempa sledování.

Každé z děl je velmi dobře vybráno. Stejně jako ústřední postavy, z nichž některé jsou a jiné nejsou skutečné a jejichž vlastní schopnosti zájmu, péče a empatie jsou na hraně a někdy za ní, využívají autoři a autorky specifičnosti pohyblivého obrazu k přemítání o tom, jak samotný akt vyprávění mění způsob, jakým emoce a vztahy zpracováváme. V sérii Candice Breitz Sweat (2018) vypráví členky pracovní skupiny pro vzdělávání a zastupování sexuálních pracovníků a pracovnic vlastní příběhy a obhajují své politické názory s verbální přesností a ve vysokém rozlišení, kdy čtou svá vlastní slova s kamerou zaostřenou na pohybující se ústa. Autobiografie Anny Daučíkové je pak vyprávěna zpoza kamery. Ve filmu Thirty-three Situations (2015) jsou scény a dialogy z 80. let v Moskvě napsány a vloženy do záběrů ze současné Prahy, vzpomínky na banální a drobné krutosti a pohoršení zasahují do současnosti, ale nenarušují ji. U tříkanálového filmu On Allomorphing (2017) vypráví Daučíková překrývající se příběhy prostřednictvím sbírek knih, obuvi a fotografií.

Dvě nejznámější díla Hito Steyerl (November, 2004; Lovely Andrea, 2007) jsou příběhy obrazů – pornografie, propagandy, protestních banerů –, které popisují její vztah s přítelkyní z dětství Andreou Wolf, zavražděnou tureckou armádou, s jejím vlastním mladším já, které vystupovalo pod přítelčiným jménem. Pokus o odhalení pravdy za fiktivním vyprávěním se ukazuje jako nepříjemný, a nakonec i marný čin. Velikost širokoúhlých obrazovek Naeema Mohaiemena a prázdnota místností, ve kterých se nachází, odrážejí lokace jeho filmů: opuštěné aténské letiště v hraném filmu Tripolis Cancelled (2017) a prázdná hala valného shromáždění OSN v dokumentu Two Meetings and a Funeral (2017). Jedná se o kulisy pro postavy a jejich příběhy z 20. století plné zklamání, osobní, v příběhu volně inspirovaném jeho otcem, a geopolitické z hlediska neúspěchu Hnutí nezúčastněných zemí. I Can See Forever od Jeremyho Shawa (2018) je nejexplicitnější ve hře s formáty. Toto kvazi sci-fi, které je třetí částí jeho Quantification Trilogy, začíná jako běžný televizní dokument a vypráví historicky těžko zařaditelný příběh o lidských vylepšeních, ale posléze začnou obrazové chyby typické pro analogové video problikávat do expresionistických digitálních obrazů a počítačové grafiky a příběh se ve smyčce vrací na začátek.

Mezi jednotlivými díly najdeme několik pojítek. Všechna jsou velmi dobrá, na mezinárodní úrovni, vystavovaná na bienále a v muzeích po celém světě. Všechna mají co říci, jak o svých tématech, tak o svém médiu, přičemž fiktivní efekt pohyblivého obrazu je často v samotném centru dění. Jako klíč k tomu, jak vzájemně jednotlivá díla propojit, uvádí průvodce výstavou film Chimera (2019) od Harisy Epaminondy. Její Super 8 kamera zachycuje prodejní televizní kanály, tygry, solární elektrárny a kosmické náčrtky Konstantina Ciolkovského. Obrazové zrnění filmu téma homogenizuje, zatímco práce s kamerou činí každý detail vizuálně atraktivním, ale konkrétní prvky toho, co se nám ukazuje, jsou méně důležité než celkový efekt.

Podobně nás výstava vyzývá k potulování se po sálech a vytváření vlastních spojení mezi jednotlivými díly. Světelné tabule na stěnách vybízí k přestávkám, pozdějším návratům, prohlížení děl v libovolném pořadí. Galerie jsou popisovány jako projekční místnosti nebo kina, ale není tomu tak zcela. Dokonce i v situacích, kdy projekce v kině může nejvíce připomínat galerii, je pořád kolektivním – i když anonymním – zážitkem. Na výstavě se však ocitáme uprostřed filmového děje, zhlédneme třicetiminutová díla, u kterých si ani nemáme kde sednout. Výsledkem je, že nikdy neuvidíme totéž, co druzí. Každý prožitek je individuální. Společně uvidíme pouze fotogramy od Vajd – abstraktní geometrická uspořádání fotografického papíru v monotónních tónech a odstínech. Ale stejně jako její architektonická díla, vytvořená ve spolupráci s Monou Chisou z tkanin, se spíš než jako příležitost k upevnění možných propojení mezi díly používají jako prostor k volnému nadechnutí se a „k projekci svých vlastních čtení“.

Výsledek takové koncepce je proto hluboce neuspokojivý. Ukázalo se totiž, že moje touha navštívit v minulém roce galerii nebyla způsobena tím, že by mi chyběla umělecká díla samotná. Díla Breitz a Steyerl jsou volně dostupná online, Epaminondy a Mohaiemena také, pokud víte, kde hledat (film Chimera zrovna stahuji a sleduji, zatímco píšu tento text, a na rozdíl od výstavy jej vidím od začátku do konce). Místo toho mi chybělo být venku a ve společnosti s lidmi, což galerie nebo kino umožňuje. Bez lidí se procházky galerií podobají procházení seznamu skladeb na YouTube, chvíli se člověk zastaví u něčeho zajímavého a zase přeskočí na další věc s vědomím, že se může vrátit. Ačkoli přesně vidíme, kolik dalších lidí si video prohlédlo, pouze my ho vidíme tímto způsobem, zažíváme jedinečný zážitek ve sdíleném kulturním prostoru. Pocit izolace je samozřejmě umocněn skutečností, že tuto výstavu neuvidí téměř nikdo, ale být tomu jindy, zajímalo by mě, kdo ji vlastně vůbec uvidí. Kolik lidí by věnovalo osm hodin v rámci jedné nebo více návštěv, nutných ke zhlédnutí všech videí od začátku do konce? Jsem si jistý, že odpověď zní – nikdo. Ať už je galerie otevřená, nebo zavřená, v celku by nikdo nikdy všechna tato díla neviděl. O samotě můžeme s uměleckými díly prožít silné emocionální zážitky, ale takové zážitky budou osamělé. Galerie, stejně jako kina, jsou společenskými prostory, i když ne v tom smyslu, že by byly místem, kde se setkáváme kvůli povídání. Nepotřebujeme společně navštěvovat výstavy, abychom se o zážitky z nich podělili, ale je třeba vidět totéž (i když zvlášť), abychom dosáhli sdílené reakce, abychom viděli reprezentace sebe i ostatních a rozhodli se je přijmout nebo odmítnout. Veřejné instituce nás socializují; atomizované zkušenosti, online či offline, to znemožňují.

Po dvanácti měsících izolace zoufale potřebujeme socializaci, hledání konkrétních prostorů, předmětů a nápadů, které můžeme sdílet a společně na ně reagovat. Pokud výstavu uvidí tak málo lidí, a to i v „normálnější“ době, nemělo by smysl uvažovat více o tom, kdo ve skutečnosti tito lidé jsou, co by mohli chtít a potřebovat a co by jinde nenašli? Galerie mohou dělat víc než jen poučovat veřejnost prostřednictvím kvalitních příkladů. Pokud předem víme, že je to všechno „velmi dobré“, neomezujeme tím rozsah reakcí, kolektivních i individuálních, které jsou přípustné? Až se galerie znovu otevřou, potulování se v nich s cílem nalézt naše jedinečné individuální interpretace nebudou tou terapií, kterou zrovna potřebujeme. Veřejným institucím by mělo možná více záležet na tom, jak můžeme uměleckou zkušenost sdílet, a mít na nás jako diváky poněkud vyšší nároky.


Překlad z angličtiny: Petr Kovařík


Candice Breitz, Anna Daučíková, Haris Epaminonda, Naeem Mohaiemen, Jeremy Shaw, Hito Steyerl, Aleksandra Vajd & Anetta Mona Chisa / Compassion Fatigue Is Over / Kurátoři: Jen Kratochvil, Petr Nedoma / Galerie Rudolfinum / Praha / 21. 1. – 18. 4. 2021

Foto: Martin Polák