Maďarská umělecká scéna: Není všechno zlato, co se třpytí

Kurátorka a publicistka Andrea Soós sepsala reportáž ze současné maďarské scény, která v současnosti čelí nekoncepčním a netransparentním zásahům ze strany vlády. Jednou z posledních takových kauz je vyčlenění obrovského množství peněz na nákupy umění, které realizuje Maďarská národní banka. Nové akvizice možná mohou pomoci rozhýbat trh s uměním, jisté ale je, že se nejedná o systematickou podporu umění a uměleckých institucí v době pandemie, ale spíše o upevňování klientelistických vztahů mezi soukromým a státním sektorem. Vhled do kontextu článku sepsal Jan Zálešák.

Kulturní centrum Ybl Creative House, které otevřela v roce 2018 nadace Maďarské národní banky (Pallas Athéné Foundations). Foto: Ybl Creative House Facebook

Není všechno zlato, co se třpytí. Akviziční politika Maďarské národní banky a její dopady na maďarskou uměleckou scénu

Během loňského roku utratila Maďarská národní banka (MNB) velký objem veřejných financí za současné umění. Že se jedná o skutečně významnou investici, pochopíme ze srovnání s pravidelnou podporou přidělovanou muzeím umění prostřednictvím Národního kulturního fondu (NKF) k rozšiřování jejich sbírek o nové akvizice. Tak například Ludwig Museum – Muzeum současného umění v Budapešti získalo v roce 2019 na nákupy děl maďarských umělkyň a umělců od NKF v přepočtu zhruba 1,5 milionu Kč. Pro srovnání, MNB-Ingatlan, Kft. (v překladu zhruba Nemovitosti Maďarské národní banky, s. r. o.), společnost, s níž jsou smlouvy o prodeji uměleckých děl národní bance uzavírány, utratila v roce 2020 za umělecká díla jediného umělce, Jánose Fajó, téměř 25 milionů Kč. Kata Vizi, umělecká ředitelka „kreativního centra“ Ybl Creative House otevřeného v roce 2018 Maďarskou národní bankou, respektive její Nadací Pallas Athéné,[1] popisuje nový akviziční projekt národní banky jako formu mecenášství. Jindy se o něm mluví jako o podpoře umělecké scény v době pandemie covidu-19. Přestože celý projekt začal již v roce 2019, informací o jeho fungování je k dispozici jen minimum.

Nákupům uměleckých děl se začala MNB více věnovat v roce 2014. Tehdy vznikl program „Depozitář“ (Értéktár Program), jehož účelem byla repatriace významných děl maďarského umění, které se v průběhu historie dostaly do zahraničních sbírek. Díla zakoupená v rámci tohoto programu byla následně jako zápůjčky svěřena maďarským muzeím umění. Program, na který Maďarská národní banka vyčlenila v přepočtu zhruba 250 milionů Kč, byl ukončen v roce 2018.

V roce 2010 bylo v Maďarsku zřízeno nové ministerstvo s rozsáhlou agendou pokrývající oblasti veřejného zdraví, sportu, vzdělání a kultury. Bylo nazváno Ministerstvem lidských zdrojů. „Moc, jakou disponovalo Ministerstvo kultury v roce 2007, kdy stále ještě mohlo ovlivňovat kulturní politiku země, již dávno neexistuje. Příležitosti a nástroje k tvorbě účinných rozhodnutí vláda přesunula k vlivným lidem v různých oblastech kultury. Zmínit lze například László Baána, ředitele Muzea výtvarného umění – Maďarské národní galerie nebo Attilu Vidnyánszkého, ředitele Národního divadla a předsedu správní rady Univerzity divadelních a filmových umění. Co ve skutečnosti formuje prostředí, ve kterém se tu pohybujeme, jsou zájmy investorů s vazbami na vládu. A v tomto kontextu nelze přehlédnout roli národní banky.“ Takto se k situaci vyjádřil József Mélyi, kritik umění a kurátor, který v průběhu minulé dekády publikoval řadu textů věnovaných maďarské kulturní politice. Není pochyb o tom, že když se ředitel MNB György Matolcsy rozhodl vybudovat uměleckou sbírku, nikdo a nic mu nestálo v cestě.

Emese Benczúr, FLASH OF HOPE, 2018, hliník, kabely, LED pásky, 100 × 140 cm. Foto: Áron Wéber, publikováno s laskavým svolením autorky

Byla sestavena tříčlenná výběrová komise ve složení Julia Fabényi (ředitelka Ludwig Museum), Katalin Keserü (historička umění) a Katalin Spengler (sběratelka, členka správních rad Tate Modern a Centre Pompidou). Komise má na starost výběr umělkyň, umělců a děl, jež jsou doporučena k zakoupení. Klientem – tím, kdo podle smluv nákupy realizuje – nicméně není přímo Maďarská národní banka, ale v úvodním odstavci zmíněná společnost s ručeným omezením, která soudě podle názvu spravuje nemovitosti národní banky. A byť má MNB také vlastní interní komisi, která nákupy formálně schvaluje, konečné slovo má podle všeho ředitel banky György Matolcsy, který tak charakter sbírky ovlivňuje z pozice někoho, kdo je zasvěcen do celého procesu vybírání.

Požádala jsem v souvislosti s přípravou tohoto článku o rozhovor členku výběrové komise Katalin Spengler. Když mě odmítla s odkazem na uzavřenou smlouvu o mlčenlivosti, obrátila jsem se s prosbou o komentář k procesu vybírání na další členku komise, Julii Fabényi, která již byla sdílnější: „Poté, co jsme byly osloveny k účasti ve výběrové komisi, formulovaly jsme, nezávisle na sobě, základní koncept toho, jak by sbírání mělo probíhat. Rychle se ukázalo, že každá reprezentujeme odlišný vkus, přesto ale uvažujeme o současném umění podobně. Při výběru umělkyň a umělců jsme nakonec dospěly ke shodě ohledně toho, čí díla jsou natolik významná, aby byla zahrnuta do sbírky národní banky.“

Alespoň hrubou představu o preferencích formujících nákupní politiku MNB si můžeme udělat na základě několika publikovaných článků, které na nové akvizice upozornily. Víme tak, že se do sbírky národní banky dostaly malby a kresby umělkyň a umělců z okruhu maďarské neoavantgardy šedesátých a sedmdesátých let, jako je Dóra Maurer, László Lakner, Imre Bak, István Nádler nebo Ilona Keserü. Zakoupena byla však i díla představitelů nastupující generace, například malby Gergő Szinyovy a Mártona Nemese. A byť se jedná především o problematiku současného umění, sluší se doplnit, že do sbírky MNB byla tímto způsobem zakoupena rovněž díla již výrazně etablovaných umělců a „klasiků“, jako je Dezső Korniss a József Rippl-Rónai.

Chtěla jsem nechat zaznít názory galeristů, kterých se aktuální akviziční program Maďarské národní banky přímo dotýká. Byli sice ochotni se mnou mluvit, prakticky vždy však jen s příslibem, že nebudou jmenováni ani oni, ani nebudou zmíněna jména jimi zastupovaných umělkyň a umělců, aby tak nebyla ohrožena možnost budoucího nákupu ze strany MNB. Opatrné vyjádření mi poskytnul alespoň Gábor Pados, majitel a zakladatel Galerie acb, která zastupuje Imreho Baka: „Myslím, že ani nejde nějak rychle shrnout, co si myslím o tak bezprecedentní iniciativě na maďarské scéně současného umění. Přijít se stručně formulovaným názorem je o to složitější, že kulturní a politické prostředí v Maďarsku je velmi polarizované. Obecně mám za to, že současný akviziční projekt národní banky je jedním z nejvíce pozitivních fenoménů za posledních dvacet let. Vysvětlení, proč si to myslím, je ale příliš komplexní, nestačí na to několik vět.“

Raná díla Imreho Baka na veletrhu Frieze New York. Foto: archiv galerie acb

Nerovnoměrnost výdajů veřejných prostředků v malém, dlouho opomíjeném sektoru současného umění je nepřehlédnutelná. Některé galerie díky nákupům Maďarské národní banky získaly mnohonásobek svého běžného ročního příjmu. Majitel Glassyard Gallery a bývalý ředitel Ludwig Museum Barnabás Bencsik se k situaci vyjádřil takto: „Nelze ani domyslet, jak tato jednorázová, radikální intervence ovlivní trh s uměním. Je bez diskuse, že to, čeho jsme svědky, není nějaký organický vývoj. V důsledku to může mít pozitivní efekt, protože ceny šly jednoznačně nahoru. Zatím ale nejde s určitostí říct vůbec nic.“

Podle členky komise a současné ředitelky Ludwig Museum Julie Fabényi budou mít uskutečněné nákupy jednoznačně pozitivní vliv na postavení současného maďarského umění v mezinárodním kontextu: „Myslím že je skvělé, že národní banka vydává prostředky na současné umění a nakupuje díla za velmi slušné ceny. Nejedná se jen o jednorázovou podporu, je to také impuls směrem k tomu, jak je maďarské současné umění oceňováno globálně, a umisťuje je tak do prostředí mezinárodního trhu s uměním. Musíme mít na mysli, že ceny umění tady prakticky zamrzly, což je sice dobré pro toho, kdo má zájem sbírat, ale není to dobré z mezinárodní perspektivy. A jestliže toto byla situace, tak MNB přispěla k možnosti její změny zásadním způsobem. Je zkrátka velmi dobře, že národní banka nakupuje za ceny vyšší než obvyklé.“

Nákupní intervence Maďarské národní banky byla skutečně ohromná. Akviziční strategii okomentoval jeden ze zapojených galeristů: „Přišli a koupili celý soubor děl od jedné autorky.“O tom, kolik nákupů celkem proběhlo a jaká díla byla vykoupena, se sice lze jen dohadovat – podle platné maďarské legislativy totiž není povinné zveřejňovat podrobnosti smluv, které nepřesáhnou hranici cca 7 milionů Kč –, představu o rozsahu nákupního programu si nicméně můžeme udělat i z veřejně přístupných dokumentů. Z těch lze například vyčíst, že ve sbírce banky je nově sedmnáct maleb Imreho Baka a Dóry Maurer a osmnáct děl Lászlóa Laknera. Přestože má banka k dispozici odbornou komisi zodpovídající za odhad ceny děl určených k zakoupení,[2] v mnoha případech ceny přesáhly tržní hodnotu. Jiný galerista, se kterým jsem mluvila, situaci komentoval takto: „V některých případech ceny dosáhly nejvyšší představitelné úrovně. Ze zlomku vynaložených peněz by mohla muzea umění doplnit své sbírky významnými díly, která si jinak nemohou dovolit.“

Od člověka, který má do celého procesu vhled, jsem se nicméně dozvěděla, že s muzei nemá akviziční program co do činění, jelikož záměrem banky je vybudovat korporátní sbírku. Kupuje-li však státní instituce umělecká díla s vynaložením takových prostředků a v takovém objemu, je na místě ptát se, kdo a jak je bude moci vidět? Podle vyjádření národní banky se zatím počítá pouze s tím, že sbírka bude přístupná badatelům.

Pohled do instalace děl od Jánose Fajó na výstavě v Ybl Creative House. Foto: Ybl Creative House Facebook

Kata Vizi pracuje od jejího založení pro Ybl Creative House a jako členka výběrové komise akvizičního programu Maďarské národní banky potvrdila, že odborná komise preferuje tvorbu osobností z okruhu maďarské neoavangardy a geometrické abstrakce. První výstava připravovaná pro Ybl Creative House byla samostatná výstava Emese Benczúr, umělkyně tvořící objekty a instalace, v nichž si hraje s významy slov. Benczúr na přípravě výstavy pracovala rok a půl, když byla – ve finální fázi příprav – požádána, aby z připravované prezentace vynechala dvě díla. V jednom případě se jednalo o světelnou instalaci, v níž se střídala slova „Změna“ a „Nezměnitelný“ (Change/Unchangeable). Vystavení dalšího díla nazvaného Flash of Hope pak bylo podle umělkyně zakázáno jí neznámou vlivnou osobou s odůvodněním, že slovo „naděje“ (Hope) odkazuje k něčemu neuskutečněnému. Podle Benczúr měl tento zásah zřejmě co do činění s faktem, že se blížily parlamentní volby.[3] Konfrontována s cenzorskými zásahy se Benczúr rozhodla svou výstavu zrušit. Výstižně situaci pojmenoval jeden bývalý externí spolupracovník Ybl Creative House: „Ten projekt, to nebylo nějaké politické umění. Ale ukazuje se na něm dilema, jaké tu producenti výstav běžně řeší – jestli za podobnou práci přijmou a ponesou zodpovědnost, nebo ne. Představují si, že jednoho dne půjde kolem Viktor Orbán kolem čerstvě renovované budovy v majetku národní banky a uvidí v jejím průčelí instalaci Emese Benczúr – nápis ‚Není všechno zlato, co se třpytí‘…“

Za pozornost jistě stojí vazby mezi členy interní bankovní komise akvizičního programu a zapojenými galeriemi. Již zmiňovaná Kata Vizi v minulosti pracovala pro Kálmán Makláry Fine Arts. Umělci zastupovaní touto galerií opakovaně vystavují v Ybl Creative House a spolumajitelka galerie zde také kurátorovala výstavu. Nyní od Galerie Kálmán Makláry nakupuje MNB díla v hodnotě okolo 40 milionů Kč. Oslovila jsem v této souvislosti Katu Vizi s žádostí o rozhovor, ale její tiskové oddělení mi sdělilo, že je Vizi příliš zaneprázdněná. Chtěla jsem se na jeho názor zeptat také galeristy Maklára, ani ten se ale k věci nechtěl vyjádřit.

Jako sběratelka umění udržuje živé obchodní vztahy s galeriemi participujícími na programu rovněž jedna z členek výběrové komise Katalin Spengler. Mezi galeristy se ozývá kritika střetu zájmů plynoucího z překrývání rolí členek a členů komisí: „Je nepřípustné, že členkou výběrové komise je aktivní sběratelka, která jeden den uzavírá s galerií obchod jako soukromá osoba a další den, kdy galerie uzavírá obchod s národní bankou, je to nezávislá expertka.“

Umělce a galerie můžeme těžko vinit ze situace charakteristické neprostupnou clonou klientelismu. Samozřejmě je pozitivní, pokud se stát odhodlá k vynaložení prostředků na současné umění. Okolnosti, které tuto bezprecedentní investici doprovází, ale vyvolávají příliš mnoho otázek. Jeden z oslovených galeristů k tomu řekl: „Tato situace není nijak překvapivá. Článků o tom, jak se v národní bance nakládá s veřejnými financemi a jak jsou využívány k obohacování soukromého kroužku okolo jejího ředitele Matolcsyho, již bylo publikováno dost. A ti, kdo celou tuto proceduru legitimizují jako experti (expertky), by si měli být dobře a už od prvního okamžiku vědomi toho, že jsou pouze loutkami, protože to, oč tu běží, zcela jistě není zájem maďarských daňových poplatníků.“

Čerstvě zakoupená díla budou podle všeho prozatím vystavena v budovách, jež jsou ve správě Maďarské národní banky, přinejmenším tak budou sloužit k potěše zaměstnanců a spolupracovníků této státní instituce. Kritik umění József Mélyi je ale k přínosu celého akvizičního programu zásadně skeptický: „Napáchají daleko více škody než užitku; neohlížejí se totiž ani na zájmy maďarské společnosti ani na umělecké instituce. Tato díla zmizí, nebudou dostupná na trhu, nebudou dostupná pro maďarská nebo světová muzea umění. Projekt má nepochybně významný dopad na trh a několik málo galerií, které zastupují umělce, jejichž díla byla národní bankou zakoupena, si nyní povede skvěle. K tomu je ale třeba doplnit, že maďarská muzea umění nebudou mít v budoucnu už šanci zakoupit některá klíčová díla a jejich nákupní politika bude dávat o poznání menší smysl.“

Autorka děkuje za podporu při psaní textu Gergelymu Nagyovi, Anně Remešové a Janu Zálešákovi.

Překlad z angličtiny: Jan Zálešák

[1] Nadace, respektive sdružení nadací, jejichž posláním je „tvorba hodnoty“, mimo jiné prostřednictvím investic do nemovitostí, ale také prostřednictvím podpory projektů z oblasti vědy a výzkumu nebo publikační činností, je sama vděčným objektem investigativního zájmu. Pozn. překladatele.

[2] Třetí komise, která má s nákupy co do činění, pozn. překladatele.

[3] Ty se v Maďarsku uskutečnily 8. dubna 2018. Pozn. překladatele.