Artalk.cz

Po pandemii: Divačky, spojte se!

Pokračujeme dalším výhledem na svět umění „po pandemii“, v němž se Karina Kottová zamýšlí nad tím, jak by mohl fungovat vztah mezi vystavujícími a návštěvníky. Pro mnoho institucí je totiž otázkou, zda si k nim diváci a divačky najdou cestu a důvěru i po dlouhé pauze. A jak případně na zpřetrhané vazby navázat?

Markéta Magidová, still z filmu Architektky sletu, 2019.

Po pandemii: Divačky, spojte se!

Jak se budou chovat divačky a diváci po znovuotevření galerií? Budou všichni lační po kultuře, nebo nadále zdrženliví, vzhledem k chaosu a úskalím uplynulého roku, jehož výzvy – jak to už vypadá – zdaleka neberou konce? Mám dojem, že doba zavřených galerií a divadel, absence koncertů a všech dalších kulturních akcí postavila živou kulturu před nevídaný hodnotový soud: je opravdu tak zbytná, jak se velká část populace často tváří, nebo ji najednou doceníme, když se stala vzácnou, respektive skoro úplně nedostupnou? Myslím si, že řada lidí má za uplynulé měsíce skutečně hlad, snad nejen po nakupování zbytečností a pocení se ve fitku, ale také po tom, mít konečně možnost zažít umění a kulturu naživo.

Je ale také na kulturních institucích, jak s potenciální obnovenou poptávkou naloží. Jak zajistí, aby se staly bezpečným místem v mnohem širším slova smyslu než dosud: nejen místem, kam mohou v ideálním případě divačky jakéhokoli věku, sociálního a ekonomického zázemí přijít svobodně vyjádřit své postoje, stát se součástí diskusní arény, seznámit se s (ne)pohodlnými tématy na půdě, která podněcuje jejich sdílení a reflexi, ale také místem, které návštěvníkům umožní setkávat se, aniž by si domů odnesli nevítanou nemoc? Situace má na umělecké instituce očividně nové nároky: kromě toho, že mají být kritické, (sebe)reflexivní, přívětivé nebo udržitelné, mají ještě přemýšlet nad vlastními hygienickými mechanismy. Je to rozhodně důležité a mnohá opatření jsou výstavní síně nebo kulturní centra schopná dodržovat a sledovat mnohem lépe než fitcentra a obchody. Umělecké instituce by ale tím pádem měly současně mít právo klást nové požadavky na své zřizovatele, poskytovatele grantů a financí, aby mohly položky jako dezinfekce nebo lidské kapacity navíc uplatnit ve svých vyúčtováních (a měly na ně vůbec peníze).

A snad by mohly mít právo klást také nové požadavky na divačky? Krom toho, aby si dezinfikovaly ruce nebo nosily roušku, bude třeba požadovat, aby se opravdu staly součástí oné pomyslné arény. Pokud jim umělecké instituce v lockdownu opravdu chybí, budou mít jednoho krásného dne divačky možnost se do nich vrátit s novým nasazením. Nejen s cílem podívat se na pěkné umělecké dílo nebo představení, ale třeba i s odhodláním stát se společně aktérkami v boji za lepší (nebo alespoň snesitelnější) budoucnost: za politickou reprezentaci, která by dokázala nejen ustát krize, ale také jim předcházet, za půdu, která udrží vodu, za solidární a inkluzivní společnost a řadu dalších věcí, ke kterým se umění a jeho instituce dokážou vyjádřit zcela jedinečným způsobem. Aby to ale nezůstalo jen u vyjádření, potřebuje umění své divačky, které budou namísto souzení líbí/nelíbí společně s ním měnit (svůj) svět.

Komentáře

    • David Korecký

    O čem, Karino, prosím píšeš?

    • Drahomír

    Touha po touze…

  1. Autorka má zřejmě obavy z nedostatečné hygieny a odstupů v galeriích. Myslím, že poučení návštěvníci to dobře zvládnou a tedy pokládám tento článek za zbytečný.

    • Jan Šerých

    Jauvajs.

    • Adam Hnojil

    To je záměrně genderově nevyrovnané?

    • Tereza Hrdličková

    Váš záměrně poněkud provokativní článek se dostal až do diskuze jednoho uměleckohistorického semináře. Co jste myslela skutečnou účastí divaček v pomyslné aréně?
    Z Vašeho článku tomu rozumím tak, že dosavadní galerijní provoz prostě ukazoval umění, a pokud v něm byly zastaralé genderové implikace, divačky svou přítomností ve skutečnosti mnoho říci nemohly – prostě tam byly, cítily příkoří, ale výstava trvala dál. Myslíte tím, aby byly ochotné skutečně jít o krok dále a ozvat se ať už jakýmokliv způsobem?

    Napadlo mě i v souvislosti s hygienou, jestli to, na co odkazujete, nemůže souviset s trendem posledních let téměř ke každé výstavě doplnit dětský program/dílnu/koutek/popisky apod. Skutečně se mi obrázek Veletržního paláce z posledních let vybaví s konotacemi velké inkluzivity/vstřícnosti v tomto směru. Napadá mě ptát se, jestli čím dál větší „tlak na interaktivitu“ někdy z divaček nedělá „matky průvodkyně/hlídačky“. Nejsou některé tyto dílny přehnaným entertainementem až spektálem, dále podporující roli matek jako pasivních konzumentek přivádějící konzumenty (dětí), kteří zkonzumují daný interaktivní spektákl, ale nečiní institucionální kritiku? Nic proti dílnám a vůbec nic proti promyšlenějšímu přístupu směrem k malým divákům, jen mě zajímá, jak tenhle trend vnímáte a jestli se k tomu vztahuje.

    • Řehoř Samsa

    podivuhodné

    • Karina Kottová

    Dobrý den,

    díky za komentář a zájem o text. Použila jsem generické femininum, které se v zahraniční literatuře i na akademické půdě používá relativně často, ale v češtině spíš zřídka. Tj. text se nutně netýká výhradně žen, i když věřím, že by v transformaci uměleckých institucí mohly kvality tradičně asociované s ženským principem, jako je empatie, intuice, nebo důraz na spolupráci, sehrát velkou roli. Takové kvality ale můžou mít samozřejmě i muži, nebinární osobnosti ad. Každá v sobě máme mužskou i ženskou stránku.

    Účastí divaček v pomyslné aréně jsem myslela to, že je důležité, aby se skrze umělecké instituce a jejich projekty stávaly větší součástí veřejné diskuse, která přesahuje do společenských a politických témat. Tzv. kritické umělecké instituce, což je termín ke kterému se hlásí řada muzeí a galerií po celém světě, se o vlastní angažovanost snaží už poměrně dlouhou dobu, usilují o to nebýt jen místem, kam se divačky chodí potěšit, zabavit apod., ale snaží se je zvát do diskuze nad často nepohodlnými tématy, zpochybňovat různé zavedené pořádky… V tomto krátkém komentáři, kde bohužel nebyl prostor na obšírnější argumentaci, jsem chtěla hlavně zdůraznit, že to podle mě po znovuotevření uměleckých institucí bude klíčové. Samozřejmě nechci uměleckým institucím brát jejich funkci někoho potěšit, rozptýlit apod., to všechno je také důležité. Ale v době, kdy čelíme pandemii, klimatické krizi atd. to podle mě nestačí. Myslím si, že by se kulturní instituce mohly stát polem pro jedinečný typ názorové výměny, setkávání, sdílení, spolupráce, občanské angažovanosti. Už se o tom mluví dlouho, a mnohé instituce takovým směrem uvažují, ale místem, kde se opravdu rodí nějaká nová realita v komunikaci s diváckou základnou podle mě ještě většinou nejsou. A aby byly nebo mohly být, bude důležitý asi i jiný typ nastavení / očekávání od divaček.

    Vaše poznámka o genderově stereotypních výstavách / uměleckých dílech apod. s tím určitě souvisí, je to jedno z řady témat nad kterými lze diskutovat a aktivně měnit aktuální situaci z obou stran – i ze strany instituce, i ze strany divaček.

    A co se týče doprovodných programů, myslím si že jsou opravdu funkční když se statnou stejně důležitou složkou institucionálního programu jako výstavní, výzkumná činnost a další složky. Pak už jim ani není třeba říkat „doprovodné“ a nejde jen o ten „tlak na interaktivitu“ o kterém píšete, který není ani vždycky motivovaný snahou opravdu něco zprostřědkovat, ale občas třeba i požadavky ze strany poskytovatelů financí apod. Pak je to opravdu spíš takový konzum. Třeba v případě Veletržního paláce podle mě lektorské oddělení řadu let fungovalo mnohem lépe, než jiné složky instituce, ale z mého pohledu zvenčí tam dodnes chybí právě větší propojenost, větší důležitost vzdělávací složky v rámci fungování celé instituce, která by mohla pomoct trochu obrátit perspektivu. Víc jsem o tom psala v knížce Instituce a divák, kdybyste měla chuť se tím zabývat dál, ráda vám jí předám :)

    • Michal Mánek

    Tak tady Artalk promrhala Apríla.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *