Krása a moc

Na sklonku minulého roku byla vydána nová kniha Mileny Bartlové nazvaná Dějiny českých dějin umění 1945–1969, která na základě rozsáhlého archivního studia a diskurzivní analýzy textů prezentuje poválečné dějiny akademického oboru dějiny a teorie umění. Knihu i její metodologický přístup hodnotí v recenzi historik Matěj Spurný, jenž připomíná mimo jiné důležitý přínos publikace i pro další obory a akademické zájmy zaměřené na dané historické období.

Krása a moc

Reflexe poválečných proměn českých dějin umění z pera Mileny Bartlové 

Při čtení dějin vědních oborů v Československu se často neubráním dojmu, že jsem zabloudil na výstavu vynikajících výkonů jakýchsi výtečníků, jejichž snažení se odehrávalo v chráněném prostoru, do nějž neproniklo zhola nic z dobových mocenských a ideologických kontextů. A pokud přece jen, pak je snažení osobností toho či onoho oboru líčeno převážně jako heroický zápas, případně bystrý překážkový běh. Moc a ideologie figurují jako z okolního vesmíru se vynořující protivníci, s nimiž výtečníci – badatelé, akademici, intelektuálové – zápasí nebo jimž se šikovně vyhýbají, díky čemuž se jim daří vytvářet trvalé hodnoty. Pro oborovou historiografii v éře komunistické diktatury to platí dvojnásob, protože převažující obraz nesvobodného a brutálního „režimu“ jaksi nekoresponduje s líčením živého rozvoje a vnitřní plurality téměř kteréhokoliv vědeckého oboru v téže době.

Ze sice útěšného, nicméně poněkud naivního či pokřiveného obrazu oborů nějakým kouzlem před mocí chráněných či hrdinně s mocí zápasících se vymykají některé novější práce především historiků soudobých dějin, kteří se naopak zaměřili na roli historiků a historiček jakožto angažovaných intelektuálů uplatňujících svůj politický kapitál, osvojujících si dobovou ideologii a promítajících ji do líčení dějin (jedná se například o knihu Vítězslava Sommera o angažovaném dějepisectví 50. a 60. let nebo o některé studie v knize o proměnách diskurzu české marxistické historiografie vydanou Bohumilem Jirouškem). Také starší časopisecké studie Mileny Bartlové, týkající se dějin českých dějin umění (zejména vynikající analýza myšlenkového světa Vincence Kramáře v poválečném období[1]) z výše charakterizovaného trendu útěšných, tj. z nejednoduchých kontextů vytržených, oborových dějin výrazně vybočují. Když na konci minulého roku z pera téže autorky vyšla téměř pětisetstránková syntéza dějin oboru v letech 1945–69, vzbudila proto můj zájem.

Dějiny umění nejsou mým oborem. V souvislosti s výzkumem likvidace starého Mostu jsem se podrobněji seznámil s problematikou památkové péče a architektury v éře státního socialismu, jinak se ve vztahu k ústředním fenoménům pojednávaným v knize Mileny Bartlové považuji spíše za zainteresovaného laika. Autorka, historička umění, se nicméně v aktuálních paradigmatech soudobých dějin orientuje lépe než řada členů historické obce, což její knihu o dějinách českých dějin umění činí mimořádně přitažlivou právě pro ty z nás, které baví na příkladu fungování konkrétního oboru promýšlet obecnější roviny poválečných intelektuálních, kulturních či sociálních dějin. Příběh, který Bartlová vypráví, je organicky provázaný s nejnovějšími výzkumy historiků soudobých dějin týkajících se vysokoškolského prostředí, vědy a role expertů. V souladu s těmito studiemi potvrzuje případ dějin umění, jak jej Bartlová vypráví, především tezi o kontinuitách napříč politickými mezníky. V tomto případě jsou nicméně některé kontinuity o to překvapivější, že se (na rozdíl od expertů v oboru zdravotnictví a sociální politiky, jak je zkoumají Radka Šustrová nebo Jakub Rákosník, či architektů, jak je představují Hubert Guzik, Rostislav Švácha či Petr Roubal) jedná o klasický humanitní obor. Právě ty jsou totiž dosud (na rozdíl třeba od biologie či techniky) považovány za specifickou oblast, natolik těsně spjatou s dominantní ideologií, že právě v jejich případě očekáváme po každém politickém zvratu a ideologickém veletoči zpřetrhání dosavadního vývoje, nucený odchod či perzekuci dosavadních elit a nástup nových, ideologicky usměrněných kádrů. Milena Bartlová přitom na příkladu dějin umění ukazuje, že personální i diskurzivní kontinuity jsou výraznější než (pochopitelně také přítomné) diskontinuity. Možná ještě zajímavější než fakt, že velké postavy meziválečných dějin umění, jakými byli V. V. Štech, Vincenc Kramář či odborník v oblasti památkové péče Václav Mencl, pokračovali v padesátých letech ve svých kariérách, veřejně působili či přinejmenším (jako v případě Kramáře) výrazně intelektuálně formovali oborové diskurzy, je autorkou promýšlená a popisovaná provázanost klíčových myšlenkových schémat a akcentů. Například požadavek angažovaného umění, který máme ve zvyku spojovat především se stalinismem, tak, jak Milena Bartlová přesvědčivě ukazuje, pro historiky umění ani samotné umělce v poválečných letech vůbec nebyl nový. Umění i vnímání dějin umění bylo prodchnuto silnou politizací již v meziválečné éře – úběžník tehdy pochopitelně nepředstavoval boj za beztřídní společnost, s ním srovnatelnou roli ale plnilo angažmá za národní výlučnost a jeho prizmatem znovu a znovu vyprávěný příběh umění v českých zemích.

Silnou stránkou knihy je přesně to, co bývá ve většině oborových dějin potlačeno nebo popsáno velmi schematicky. Totiž prokreslený popis a analýza vztahů mezi odborníky a politickou mocí. Kniha tak je rozhodnou polemikou jak s interpretacemi, jež angažmá vědců, akademiků či kritiků představují jako neustálý souboj s mocí (a snahu překračovat nastavené politické a ideologické bariéry), tak i se (zdánlivě) protichůdným moralistním obviňováním všech, kdo neodešli do ústraní, z kolaborace s režimem. Milena Bartlová oproti tomu popisuje historiky a historičky umění jako aktéry, kteří mají na moci i způsobu (ideologického) myšlení své doby podíl. A v nichž se snoubí různé vrstvy loajalit – k oboru, k instituci, na níž působí, k elitnímu prostředí, v němž se pohybují, ke svým žákům, jimž chtějí prošlapávat stezky – ale pochopitelně také osobních a profesních ambic. Především v kapitole s vcelku konzervativně působícím názvem „Politizace a rezistence“ poukazuje autorka na různé způsoby přizpůsobení a vyjednávání, resp. s tím související taktiky řeči, a obnažuje tak nesmyslnost kritéria „čistoty oboru“. Je to mimořádně plastické líčení témat, jež vysoce přesahují oborové dějiny, a jsou tak rozhodně inspirativní pro intelektuální, kulturní i sociální historiografii 20. století.

Navzdory významné úloze, kterou v knize hraje teoretická reflexe i rovina obecnějších interpretací, je příběh, který Milena Bartlová vypráví, zalidněný. Významní muži i ženy, které se navzdory všem okolnostem v oboru dokázaly prosadit, jsou představeni jako skuteční aktéři. Tj. nikoli jako loutky v osidlech moci nebo zavěšené do sítě diskurzů. Tradice oboru, ideologické rámce i mocenské zásahy mají formativní vliv, v posledku ale povahu oboru utvářejí myslící a jednající lidé. Vedle zmiňované myslitelsky mimořádně zajímavé osobnosti Vincence Kramáře jsou pozoruhodné i postavy půlstoletí působícího veřejného intelektuála V. V. Štecha, zakladatele celé kunsthistorické školy, a uznávaného učitele mnoha historiků umění vlivných v období státního socialismu Antonína Matějčka nebo mimořádně schopného organizátora kulturního života a vyjednavače Jiřího Kotalíka, díky jehož „deštníku“ si obor i v dekádách po roce 1948 do velké míry udržel svoji autonomii.

Propojení příběhu dějin umění s proměnami ideologie a různými patry i podobami mocenských vztahů má mimo jiné tu výhodu, že vrací do oborové retrospektivy dějiny. I relativně krátké období necelého čtvrtstoletí tak získává na dynamice, navzdory kontinuitám i relativní personální stabilitě (lépe řečeno, právě na pozadí přetrvávajícího se proměny ideologických rámců a mocenských vztahů vyjevují o to ostřeji). Izolace od mezinárodního dění a přísný ideologický dohled, spojený s vynucováním stalinského diskurzu, poznamenaly vlastně jen relativně krátké, zhruba sedmileté období 1948–1955, od poloviny padesátých let se tento model začal rozpadat. To neznamená, že by mávnutím kouzelného proutku pominula perzekuce. Oba dva uvěznění akademici se vztahem k oboru, Růžena Vacková a Josef Zvěřina, byli propuštěni z vězení až kolem poloviny šedesátých let. Po polovině padesátých let se ovšem zároveň obnovila řada modelů intelektuálního života, jak jej lidé znali z předválečné éry, včetně vystavování v Paříži a dalších aktivit propojujících Západ a Východ (vrcholem byla výstava L’Art Ancien en Tchécoslovaquie v Louvru v létě 1957). Pro způsob psaní a mluvení o dějinách umění byla klíčová také rehabilitace určujících postav oboru, jak se rozvíjel od počátku 20. století, v první řadě Maxe Dvořáka a Vídeňské školy.

Z výše řečeného je jasné, že se Bartlová snaží v knize postihnout ne právě zanedbatelné množství témat a souvislostí, což v sobě pochopitelně obnáší řadu dilemat ohledně uspořádání materiálu a konstruování vyprávění ve výsledné knize. Autorka se rozhodla postupovat od popisu vnějšího prostředí (mocenských vztahů a ideologických rámců přesahujících samotný obor) přes vztahy mezi ústředními aktéry poválečných českých dějin umění k událostem, osobnostem i textům, aby se nakonec odhodlala k jakési anatomii vědy, tj. mapování metodologických perspektiv a předpokladů, z nichž jednotlivé pohledy a texty vyrůstaly. Přitom rozhodně nesleduje jen dominantní přístupy, jak (vedle opakovaného prokazování dlouhých kontinuit Vídeňské školy dějin umění) dokazuje například kapitola věnovaná opomíjené katolicko-konzervativní tradici českých dějin umění, jež se pod příkrovem diktatury zejména kolem osobností Růženy Vackové a Josefa Zvěřiny rozvíjela i v éře státního socialismu, zejména v šedesátých letech, kdy čelné osobnosti tohoto proudu mohly opět veřejně působit. Empatie a uznání vůči pronásledovaným a diskriminovaným konzervativním kunsthistorikům patří z mého pohledu mezi působivé momenty knihy. I vzhledem k tomu, že autorka odmítá psát dějiny oboru jako dějiny útlaku (a že navíc osobně nemá blízko k ideovému zakotvení osobností tohoto proudu), vnímám připomínání jejich osudů i jejich ve své době málo znatelného, ale s odstupem o to zásadnějšího vlivu jako významné, nesamozřejmé a v některých pasážích knihy i lidsky silné.

Výše nastíněné odvíjení vyprávění má ovšem i své nevýhody. Jako čtenáře neznalého většiny knížek o umění napsaných ve sledovaném období mě pochopitelně zajímalo, o jakých plodech umělecké tvorby osobnosti oboru psaly nebo učily především, z čeho vlastně v jejich očích v různých dobách vyrůstalo úsilí o zachycení krásy či jak jinak uměleckou tvorbu pojímaly. I o tom jsem se nakonec leccos dozvěděl (byť asi přece jen méně než bych u dějin oboru čekal), musel jsem si ale pár set stran počkat. Množství souvislostí a témat pochopitelně neumožňuje zachytit všechny vrstvy stejně plasticky, a už vůbec ne všem poskytnout v líčení odpovídající místo na slunci. Vcelku přiznaně jsou upozaděny slovenské kontexty; Bartlová o nich nemlčí, ale je evidentní, že se pro ni jedná o „jiné“ téma. To je ovšem jedním ze základních znaků historického psaní o nejrůznějších tématech z doby existence Československa z pera českých autorů a autorek. O něco méně přiznaný než již v názvu se vyskytující omezení na český kontext je citelný pragocentrismus. Nakolik je dán reálnou situací oboru ve sledovaném období a nakolik přece jen zájmem a podáním ze strany autorky, nechávám k posouzení zasvěcenějším. Také v zahraničí působící historici a historičky umění nalezly v knize své místo do velké míry jen v jim vyhrazeném šestistránkovém apendixu.

Nechci ale končit hnidopišskými výhradami. Naopak, rád bych vyjádřil uznání dílu, jež v mnohém přesahuje prosté oborové dějiny. Anebo možná právě naplňuje to, čím by opravdu měly být. Krom všeho výše řečeného se chci ještě vrátit k rovině knihy, o níž ze své zkušenosti soudím, že badatele staví před nejednoduchá dilemata, u nichž se musí vážit na lékárenských vahách – a kterou se autorce podařilo zvládnout s velkou mírou elegance. Kritičnost, s níž Milena Bartlová analyzuje limity či ideologický rámec jednotlivých kunsthistorických textů, alespoň z mého pohledu v žádném případě nesklouzává k odsudkům, či dokonce zesměšnění nebo pohrdání. Autorka nedává čtenáři najevo, že její předchůdci byli omezení, zaslepení či ustrašeně loajální. Místo toho trpělivě vysvětluje, v jakém kontextu se dobové myšlení a komunikace odehrávaly a jaké to mělo dopady na vlastní produkci v rámci oboru. Zároveň, a to je důležité, ovšem ukazuje i rozdíly ve způsobu, jak se kdo s tímto kontextem, mocenským i diskurzivním, potýkal. Odvyprávět toto všechno dostatečně prokresleně a přitom bez zlomku opovržení či mistrování považuji za důkaz mimořádné erudice, empatie a především schopnosti navzdory veškeré aktualitě i politické brisanci poválečných dějin příběhy této éry skutečně historizovat.

[1] Milena Bartlová, „Není možno se vzdát svobody myšlení“. Vincenc Kramář a marxismus 1945–1960, in Umění, 4/2018, s. 246–263.

Foto: Ludmila Böhmová