Artalk.cz

TZ: Michaela Munzarová a Marcel Rozhoň v Pragovka Gallery

Michaela Munzarová a Marcel Rozhoň / PŮL/POOL / kurátor: Viktor Čech / Pragovka Gallery / Praha / 20. 1. – 25. 2. 2021

„Z vesmíru je naše planeta modrá, také z ptačí perspektivy se naše dvorky a zahrádky modrají. Jsme bazénovou velmocí, přestože v kdysi divokých říčkách nezbylo vody ani na smočení palce a řeky se daly překročit suchou nohou.“

(Filip Mucha, Samá voda)

Společná výstava Michaely Munzarové a Marcela Rozhoně s názvem Půl / Pool vytvořená jako site-specific instalace je určena přímo do prostoru současné The White Room.

První část výstavy proběhne formou virtuální hry v galerijním prostoru. Druhá část vznikne poté fyzicky a vznikne na míru specifického prostoru bývalé kuchyně, v níž nyní The White Room sídlí.

Vnoření se do vod bazénu. Odevzdání se pravidelnému rytmu dýchání a plaveckých pohybů. Klouzavé pohlazení protitlaku okolní tekutiny. Čas získává jiné kvality, jeho plynutí houstne a splétá se do monotónních smyček plavcových temp. Podobně jako v polospánku, i tady se pozornost zužuje na tenký vlásek soustředění se jedním směrem. Odlesky vlnící se hladiny v potemnělých prostorách nalézají svou ozvěnu v kachličkovaném povrchu okolních stěn. Osamělý plavec se v izolaci svého tekutého hrobu cítí každým tempem opakovaně znovuvzkříšený. Hranice jeho izolované identity se rozpouštějí a znovu definují v rezonanci s okolním fluidem.

Pro někoho je tento zážitek skvělou cestou ke zbavení se problémů a zátěže okolního světa. Pro jiné je naopak znepokojující izolací od jistot bdělého režimu sociálního kontextu běžného dne. Intenzita, s jakou se při plavání naše tělesnost odráží a zase vplouvá do své podstaty je však nepopiratelně stejně tak silný fyzický i psychický prožitek. Je natolik imerzní, že se rovná svému protikladu, stavu absolutního uvolnění. Možná i díky tomuto paradoxu je lecčems analogický jiné, zdánlivě naopak netělesné aktivitě, totiž únikům do trojrozměrných virtuálních světů, jakými jsou dnes především videohry. Vnoření se hráče do iluzivní reprezentace předmětného světa, většinou prostřednictvím jakéhosi avatara, přináší při delším „pobytu“ percepční zmatení, které není nepodobné onomu bdělému snění, spojenému se zmíněným uvolněním se při plavání. Návštěvník umělecké galerie má občas vlastně také možnost vyklouznout z všední reality do světa fungujícího dle jiných pravidel, definovaných daným estetickým režimem.

Nádech, vnoření se pod hladinu, za hranice všední reality, tempo, lechtivá rezonance s okolním prouděním, výdech, vynoření se do suchého teď a tady, a znovu únik pod hladinu. Opakovaně a co nejdéle.

Viktor Čech

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *