Z vesmíru raději do Hradce

Na konci listopadu byly v Galerii moderního umění otevřeny dvě nové střednědobé expozice, které vycházejí především ze sbírky instituce, ale také z nových akvizic, jež byly pořízeny v posledních dvou let pod novým vedením (František Zachoval nastoupil do funkce ředitele v dubnu 2019). Tereza Rudolf se ve své dvojrecenzi zamýšlí nad odlišnými přístupy historiků umění – první výstavu moderního umění připravila Petra Příkazská, druhou nedávného a současného umění Tomáš Pospiszyl – a nad dlouhodobým záměrem galerie experimentovat s formátem sbírkové expozice.

Pohled do expozice Posledních padesát let

Z vesmíru nejlépe do Hradce

Dvě patra nově sestavených střednědobých expozic čekají v Galerii moderního umění v Hradci Králové (GMU) na své otevření pro veřejnost. Kurátorkou expozice Minulé století – Dvacet osobností je Petra Příkazská, která v GMU dlouhodobě působí na pozici kurátorky sbírek a výstav. Tomáš Pospiszyl, historik umění a kurátor, byl přizván ke koncepci expozice Posledních padesát let, jež se nachází o patro výše. Každý z nich zvolil trochu jiný přístup, byť se výsledné expozice v mnohém potkávají, ale právě porovnání může být zajímavé s ohledem na rozličnost uměleckohistorické práce. Na základě utvoření expozic, které délkou svého trvání – jež měla být původně rok a půl, ale vzhledem k současné situaci se prodlužují – aspirují spíše na označení „dlouhodobé výstavy“, je patrné, že samotný akt formování expozice byl kurátory reflektován. Diváci, respektive čtenáři jsou o tom přesvědčeni i v rámci vydaných katalogů. Otázku, nakolik mohou expozice fungovat bez dodatečného čtení v katalogu, si schovám na později. Vzhledem k sebereflexi, která je v galerii přítomná, však nelze výstavám vytýkat ustrnutí v muzeálním diskurzu devadesátých let, jak jej popisoval při hodnocení předchozí expozice v roce 2017 Martin Vaněk, ale spíše sledovat hledání určité cesty, která snad bude patrnější v ohlédnutí za několik let.

Pohled do expozice Minulé století – Dvacet osobností

Z procházení expozicemi je patrné, jak moc se galerie zaměřuje na akvizice stále tvořících umělkyň a umělců a že z hledáčku zcela nevynechává ani lokální scénu. Především ve výstavě Minulé století – Dvacet osobností nejlépe porozumíme tomu, proč chce muzeum rozšiřovat své akvizice moderního umění o práce českých Němců, které se do sbírky založené v roce 1953 prostě neměly šanci dostat. Tomáš Pospiszyl pak do úvodu svého výběru umisťuje jednak práci Milana Langera (Prostor pro komunikaci 3, 1976), umělce, který působil v Hradci Králové, tak i video od Daniela Pitína (Večeře s Malevičem, 2010), kde si autor přivlastňuje několik scén z filmu Spalovač mrtvol, který mimo jiné zpopularizoval kubistickou budovu Pardubického krematoria.

Byť jsou výstavní koncepce expozic odlišné, drží jako celek pohromadě ať již díky vědomé souhře kurátorů, nebo díky práci stejného architekta expozic Tomáše Svobody. Spojuje je také určitý dovnitř umělecké scény namířený humor v rozmístění exponátů. Minulé století začíná karikaturní bronzovou sochou Quida Kociana pojmenovanou Umělcův úděl, kde se tělo hubeného plešatého starce v secesní křivce ovíjí kolem malířské palety, kterou současně okusuje. Posledních padesát let se otevírá příznačně ironickou a všeobjímající prací Martina Zeta Česká sbírka 20. století, což je chronologicky nalepená sbírka známek vrcholných představitelů státu, která ze svého názvu slovo „známka“ záměrně vynechává a poukazuje tak na velké dějiny otištěné do malého výtvarného artefaktu. Rovněž lze obě expozice po příkladu Pospiszyla asociativně propojovat v rovině jednotlivých exponátů. Videomontáž Daniela Pitína by jistě našla předobraz v pracích Jiří Koláře, jehož koláž, na níž je reprodukce plastiky Otto Gutfreunda doplněna o výseky z reprodukcí maleb slavných moderních malířů, je vystavena o patro níže. V této hře pak nacházím paralely i mezi jakýmsi jevištěm s keramickými objekty od Matyáše Chocholy a v prvním patře umístěnými malbami surrealistických „jevišť“ Josefa Šímy či Aloise Wachsmana. Asociativní přístup tak může být hozenou rukavicí k zábavnému procházení expozicemi, byť v mnoha ohledech takový přístup ulpí na samém povrchu a na otázku „proč“ už nezbyde čas.

Pohled do expozice Minulé století – Dvacet osobností

A pokud jsme si v minulých letech a desetiletích zvykli klást při procházení muzei umění otázku „proč“; proč je mi ukazováno zrovna to a to, jaký to má smysl pro mě jako diváka, můžeme se nyní ptát na to, jaký potřebuji znát kontext a zda je mi v dané sbírce nebo výstavě k dispozici. Oba kurátoři pak na toto přání po kontextu reagují v expozicích trochu jiným způsobem. Zatímco Minulé století, které začíná pracemi Josefa Váchala, Augusty Nekolové nebo zmíněného Quida Kociana, pracuje spíše s rámcem historického vyprávění – tedy zasazuje jednotlivé bloky expozice, soustředící se na vybrané osobnosti výtvarné scény, do kontextu místních dějin dvacátého století; Posledních padesát let pracuje především s referencemi mezi díly samotnými a s kontextem dějin umění. Zatímco k uchopení jedné z poloh díla Adrieny Šimotové nebo Jitky Svobodové nám pomůže časové zařazení jejich práce do doby normalizace 70. let, v případě hlubšího nahlédnutí vystavených prací Václava Stratila (Beuys, konec 80. let) nebo Veroniky Šrek Bromové (Fotoamputace/Fotoimplantace, 1993–1994) se hodí znalost dějin umění právě předchozích padesáti let. Na to by šlo možná namítnout, že umění lze vnímat intuitivně, jak to ostatně dělá kurátorka výstavy, když u prací Jitky Svobodové píše, že „(…) současné umělecké dílo je přesně tím, co v něm vidíme, nebo ještě přesněji (tím), co v něm chceme vidět. Je zrcadlem nás samých, našich znalostí, způsobu vidění a uvažovaní o věcech“. První část sdělení je povzbuzující a poměrně inkluzivní, druhá je právě z pohledu možnosti otevírání expozic široké veřejnosti spíše děsivá. Jak víme, vidění samo souvisí s věděním, způsoby uvažování se také učíme, pokud mě tedy nikdo nenaučil vidět a přemýšlet způsobem vhodným pro pochopení poválečného umění, bez pečlivě vysvětleného kontextu to jednoduše nezvládnu a ve zmiňovaném zrcadle se zjeví jen frustrace a naštvání.

Pohled do expozice Posledních padesát let

Vypichuji zde naschvál detail, který se ale váže právě k onomu momentu pochopení, co mi umění říká a zda je tak vůbec určené mně. A to je jistě moment, který krátkodobé expozice určené pro konkrétní diváckou základnu musí vlastním způsobem vhodně zpracovat. Asociativní formu vyprávění nebo provázení expozicí Tomáše Pospiszyla si tak jako obyvatelka podobného mentální prostoru užívám, všímám si detailů nebo nových skutečností na uměleckých dílech, které již znám, nebo znám alespoň tvorbu jejich autorů a autorek, a o to víc mě baví poměrně rafinované rozmístění exponátů, v němž se rytmicky střídají jednotlivá média fotografie, malby, kresby, instalace, objekty a videa a kde se současně nabízejí průhledy přes celou možnou délku expozice na vybrané trojice. Krásná „osa“ je například mezi díly Michala Gabriela, Lenky Klodové a Matyáše Chocholy. Asociativní osou řady prací je potom koláž, ať již jako forma, nebo způsob práce a přemýšlení. Jednotlivá díla mají přímo v expozici výstižnou popisku, která mi umožní se s danou prací konfrontovat, a to i s minimální znalostí umění, kterou – jak bylo naznačeno, ale dokážeme stěží určit u ostatních. Naopak forma prezentace „velkých osobností“, tak jak to dělá Petra Příkazská, mě vede k váhání, zda se mám plně zaměřit na dílo, anebo si zkusit vzpomenout, kdo to vlastně byl ten Alois Wachsman. V aktuálním uspořádání na mě pak Minulé století působí jako naučná expozice – uvědomíme si rychlé střídání stylů a jejich pluralitu na příkladech konkrétních osobností. Přístupně a výstižně napsané texty v katalogu nám pak pomohou s orientací, kdo byl kdo a v jaké žil době. Kdybych tak byla návštěvníkem z vesmíru, jehož loď skončí někde ve střední Evropě, chtěla bych se o umění 20. století dozvědět poprvé v Hradci, neboť na malé ploše vytváří poutavý otisk velkých dějiny umění, do kterého vědomě zařazuje jak autorky, tak méně vystavovaná média jako například grafiku. Já osobně si ale i přes dobrou snahu podat redukované vyprávění těchto „velkých dějin umění“ 20. století, spíše než onen niterný prožitek umění jako „zrcadla“, odnáším přehlcení a pocit provinilosti, že už si zase nepamatuji, kdo patřil do Skupiny 42.

Pohled do expozice Posledních padesát let

Někdo jiný si určitě odnese úplně odlišný zážitek, třeba překvapení ze skvostů, které hradecká galerie vlastní ve svých sbírkách, ať již jde o rozměrné malby Mikuláše Medka, koláže pro knižní obálky od Toyen, nebo práce na papíře Vladimíra Boudníka. Je vidět, že pro poměrně malý a jistě i limitují prostor expozic je z čeho vybírat. Tomu pak odpovídá krátkodobý formát expozic, který umožňuje nejen rychlejší obměny exponátů, ale také větší volnost a případně kritičtější a experimentálnější práci s formátem střednědobé výstavy. Toto rozhodnutí, ale i vůbec otevření se takové možnosti vnímám jako hlavní přednost dlouhodobého směřování galerie. Ovšem právě i kvůli této budoucí pluralitě kurátorských hlasů bych vnímala jako důležité jednotlivé tóny a způsoby promluvy divákům objasnit. Velmi jednoduše řečeno: přidat k popisce u díla třetí odstavec, kde se dozvíme, proč toto dílo kurátor vybral. Způsob tvoření expozice, a tedy i způsob vytváření určité znalosti by tak mohl být divákům lépe představen. Samozřejmě ambiciózní a pro užší skupinu, do které bych se zařadila, by bylo lákavé, kdyby se v budoucnu galerie rozhodla své sbírky zpřístupnit online. To je bezpochyby velký a nákladný projekt, který by však mohl dobře korespondovat se současnou strategií krátkodobých expozic, jež zahrnují i externí kurátory, a také by odlehčil výstavnímu prostoru, kde by se fyzicky mohlo objevovat méně děl, a tedy více prostoru na jejich kontextualizaci či kontemplaci.

Minulé století – dvacet osobností / kurátorka: Petra Příkazská / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 27. 11. 2020 – 1. 10. 2023

Posledních padesát let / kurátor: Tomáš Pospiszyl / architekt výstavy: Tomáš Svoboda / Galerie moderního umění v Hradci Králové / Hradec Králové / 27. 11. 2020 – 1. 10. 2023

Foto: Miroslav Podhrázský