Anketa Co nás čeká v roce 2021?

Podobně jako minulý rok i letos jsme se několika osobností a kolektivů na umělecké scéně zeptali, jak si představují budoucí rok, do kterého již zítra vstoupíme. Položili jsme jim tyto otázky: „Jak vidíte budoucnost umělecké/kulturní scény či umění v roce 2021? Co nás čeká a jak se na rok 2021 připravujete?“ Odpovídali Milena Bartlová, výbor Odborů AVU, Café Utopia, Michal Novotný, Ivana Rumanová a další.

Abych se neopakovala, pro jistotu jsem se podívala na loňskou anketu. To jsme ještě netušili, že zlom už máme přede dveřmi. Nemylme se, nic už nebude, jako bylo dřív. Myslím, že umělecká a kulturní scéna se nebudou v příštím roce lišit od všeho ostatního a budou sdílet chaotický stav světa, který už vypadl ze starého nastavení a netuší, jaké bude to nové. Ráda bych si myslela, že umění v tom dokáže být světlem, které pomáhá při orientaci v husté mlze ukazovat cestu. To ale od něj bohužel nečekám, protože je příliš zahleděné samo do sebe. Bude teprve muset stejně jako všichni procházet transformačními otřesy.

Na příští rok se připravuji snahou nevracet se k zajetým kolejím a usilovat o nebývalou otevřenost čemukoli. Obávám se samozřejmě o ztrátu svého relativního pohodlí. Aktuálně se hodně se obávám toho, co se příští rok stane v naší zemi vzhledem k totální nekompetentnosti vlády a ideologické zaslepenosti pravicové opozice. Pro svět nekomerčního umění a liberální kultury může posun volebního spektra doprava znamenat mimo jiné i ohrožení autoritářstvím a klerikalismem, což vidíme v Polsku, Maďarsku a to poslední bohužel i na Slovensku. Očekávám, že se ani v příštím roce globálně ani lokálně nedokážeme obrátit k zastavování zkázy našeho světa. Naději vidím právě v tom, že chaos a rozvrat začnou dosahovat takové míry, že se bod obratu k lepšímu zas o něco přiblíží.

Milena Bartlová, historička umění

 

V roku 2021

– buď nájdeme spôsob, ako hibernujúce reči o platformách solidarity či odboroch pracovníkov v kultúre a umení začať uvádzať do praxe, alebo sa začneme stretávať na online kurzoch programovania a prijímacích pohovoroch do korporátov.

– možno sa nám podarí vytvárať spojenectvá s tými, na ktorých následky klimatickej, ekonomickej, pandemickej krízy a krízy imaginácie dopadajú už teraz. Mohli by sme tak predísť poľskému, maďarskému a najnovšie už aj slovinskému scenáru, v ktorých sú etablovaní predstavitelia inštitúcií súčasného umenia politicky odvolávaní zo svojich funkcií a nahrádzaní pravicovými (neo)konzervatívcami. V slovenskom kontexte asi skôr tými, ktorí dokážu nahnať „tisíc a viac“ lajkov za čo najkratší čas.

Ivana Rumanová, vedoucí sekce vizuálního umění v měsíčníku Kapitál

 

Téma klimatické změny nepřestane být v „módě“ ani v roce 2021 a pomalu to dojde i těm největším opozdilcům v kulturním provozu. Otázka je, jak se k tomu jednotlivě postaví a jestli se bude dále rozvíjet ekologická angažovanost i v umění všeobecně. Vznik a rozvíjení iniciativ a platforem, jako jsme my, Umění pro klima, LES, ale i Univerzity za klima, nasvědčuje tomu, že ano.

Co kdyby například galerie využily čas nucené přestávky v programu pro hlubší sebereflexi a zamysleli se, jak a čemu můžou v této situaci pomoci? Možná by pak došlo na dramatičtější kroky, než jsou výměny žárovek.

Pandemii covidu ale samozřejmě ignorovat nejde a i nám dává dost zabrat nemožnost osobního setkávání se. Výzvou pro příští rok je tedy vymyslet, jak lépe fungovat v online prostoru, anebo jak se znovu vrátit do toho fyzického.

Klima není móda ani novej sloh, je a bude to ústřední téma dneška.

Člen Ekobuňky AVU

 

Po zcela zbytečném rozhazování posledních peněz na konci roku 2020 v Čechách veřejná podpora kultury poklesne, otázkou je jen o kolik příští rok a o kolik v letech dalších (pamatujme na drastické škrty krize let 2008–2011). Nezávislá scéna, zcela závislá na grantové podpoře, bude alespoň následující tři roky trpět tím, že nedokázala prosadit jakoukoliv restrukturalizaci grantového systému směrem k dlouhodobé udržitelnosti a rozvoji akumulovaného kapitálu a zároveň nedokázala nijak zásadně rozšířit publikum ani komunitní a edukační programy a víceméně se orientovala jen na počet provedených akcí. Nejhůře na tom budou nezávislé semi-instituce, které v posledních letech operovaly s dvěma, třemi, čtyřmi, i více miliony roční podpory a pěti, šesti, sedmi, i více zaměstnanci, ale zároveň těžko prokazatelným širším ohlasem. Zaměstnance naopak oproti zásadně seškrtanému programu udrží státní, krajské a městské instituce, na které již škrty a hlavně bezprecedentní pokles příjmů dopadl letos. Umělci s odkazem na redistribuci a zhodnocení jejich díla pravděpodobně i nadále, až na drobné výjimky, žádnou přímou podporu v krizi dostávat nebudou. Rok 2021 zároveň kvůli posunům a snižováním zůstane do velké míry bílým místem v jejich životopisech. Obecně v kontextu, i přes kontroverze, vzroste role soukromých peněz a organizací financovaných z jiných než veřejných zdrojů, případně různých často nepříliš transparentních vstupů soukromého kapitálu do sféry veřejné.

Mezinárodně bude rok 2021 prvním z několika, kdy se definitivně rozhodne, zdali formát na vlastní oči viděné výstavy, resp. bienále, veletrhu atd. zůstane na špici, nebo začne ustupovat jiným formátům, které již i osm, deset a více let známe, ale zatím se v širším kontextu neprosadily. Přinejmenším se budeme ještě tento rok pohybovat v skeumorfickém překládání živého formátu do různých online napodobenin bez větší reflexe i smyslu a těžko stravitelného množství. Pravděpodobně již v druhé polovině roku začne i počet živých aktivit opět významně akcelerovat. Ještě výrazněji budou vidět témata identity a ekologie, ale stále více a více pojímané autofikčně a lyricky, někdy však již opět v (do určité míry) konceptuálních přístupech. Velké západní evropské instituce budou pokračovat v alespoň tabulkově zásadní genderové a postkoloniální transformaci, ve východních se naopak více a více budou prosazovat konzervativní a nacionalistické hlasy nebo plochá adorace otřepaných globálních výstavních stereotypů. Další střední nezávislé, kdysi vlivné instituce zavřou nebo upadnou do agónie a po americkém vzoru ještě více rozevřou nůžky mezi nezávislými umělci komunitně provozovanými mikrogaleriemi a velkými institucemi, ať již komerčního, nebo muzejního typu. Vzhledem k pandemické situaci logicky uvidíme více malby a videa. Trh i bez veletrhů pravděpodobně poroste, ale sběratelé budou tlačit na výhodnější ceny, i tak by se mohla část mladých, z boomu začátku druhé dekády vzešlých, komerčních galerií, se kterými to v posledních dvou letech vypadalo špatně, zachránit.

Michal Novotný, ředitel Sbírky moderního a současného umění Národní galerie Praha

 

Dnes sme mali ďalší voľný deň, vybrali sme sa na výlet do Tatier – a znenazdajky nám do cesty vbehli dve srny. Šofér sa práve kochal veľkoleposťou hôr s víziou oddychu od permanentného home officu, spolujazdkyňa bola online a zadávala posledné objednávky do galerijného účtovníctva. Našťastie druhá polovica pasažierok situáciu sledovala a zajačala. Šofér na poslednú chvíľu zareagoval. Prežili sme všetci – srny, my, tí za nami, aj tí vedľa nás. Potvrdil sa slávny výrok Johna Keynesa o tom, že k tomu, čo sa zdá nevyhnutné, nikdy naozaj nedochádza, pretože sa nám vždy do cesty postaví niečo neočakávané. Alebo práve dochádza? Minulý rok sme si zakúsili tvrdé dôsledky tohto mysleného pravidla iným spôsobom. V hrôze života v novom chaose je pre nás nutné vidieť rozpadajúcu sa štruktúru aj ako príležitosť pre reflexiu, ktorej by sme ešte prednedávnom neboli schopní. Aktuálna kríza súčasne ponúka aj možnosť uplatnenia vízií, o ktorých sme doteraz len hovorili. Neistota nás totiž núti prehodnocovať nanovo i problémy, ktorých riešenie sme nechávali „na potom“. Buďme bdelé/í, rok 2021 je pre všetkých príležitosťou k revolúcii.

Kurátorský kolektiv Café Utopia a Artalk.sk

Pohybový workshop so seniorkami v rámci výstavy Skryté curriculum, ktoré pre tranzit.sk pripravili Maja Štefančíková a Magdaléna Tkáčová. Posledné stretnutie sa konalo pred nečakaným prvým lockdownom. Foto: Adam Šakový

 

V uvažování o roce budoucím, vracím se o rok zpátky – k textu, který doprovázel výstavu Mluvící ryba se nemůže nadechnout:

 

prolog

Procitnout zhruba tak 10 minut po konci světa. Plus mínus.

Skutečnost se teď dá těžko odhadnout.

Nastalo bezčasí. 

kapitola 3

Circa.

kapitola 18

Těžko popadnout dech.

Zvlášť nad hladinou.

kapitola 6

Je nás o dost méně než před lety.

Zúžení pole. Rozprostření a mizení.

kapitola 9

Kudy kam.

kapitola 4

Všechno na jeden nádech.

Nejde to.

epilog

Vracíme se zpět k podstatě.

 

Rok 2020 byl náročný, podtrhl zranitelnost, křehkost, nerovnosti. V nadcházejícím roce vidím potenciál v hledání (re)definicí a schopností resilience uměleckého světa.

Šárka Zahalková, programová ředitelka galerie GAMPA

 

To jsou těžké otázky v tom, že budoucnost nevidím jasně. Nevím, co bude, to je konkrétní věc. Věřím ve smysl zaostření pozornosti na socialitu každodenního života, na potřebu rozpoznávání nerovnosti jeho povrchů, ale i hloubky projevů nadřazenosti v něm obsažených. Celý rok 2021 se budeme s největší pravděpodobností převážně zabývat sociální distancí i blízkostí dopadů klimatických změn, vztekem uvnitř sociálních vrstev společnosti, budeme řešit nedostatek osobních příjmů i výdajů, a to ve hmotné i ideové rovině. Celoroční péči pak budeme věnovat dýchání. Opravdu ale nevím, co bude, to je jediná konkrétní věc.

Tomáš Vaněk, umělec a rektor AVU

 

Když jsem si pro inspiraci četla odpovědi v obdobné anketě z loňského roku, musela jsem se pousmát nad způsobem, jakým redakce letos pozměnila anketní otázku. Ptát se v tomto roce, co by nás v tom příštím mohlo na umělecké scéně překvapit, prostě nejde – překvapení budou pravděpodobně na denním pořádku a dá se očekávat, že převažovat budou ta nemilá. Neznámých je ve vzduchu příliš mnoho, ať už jde o viry, rozpočty, nebo poločas rozpadu některých sociálních či kulturních struktur, a spíš než odhadovat, můžu teď doufat nebo přát si. V ideálním světě roku 2021 – v němž ovšem nepřestávají existovat hluboké krize – by umělecká scéna byla doceněna a dostatečně zaopatřena státem, podporována veřejností a opečovávána zevnitř, vzájemným respektem a sounáležitostí. Je ovšem otázka, co to vlastně znamená a na co máme vůbec energii.

Stav bytí v uplynulém roce pro mě nejlépe vyjadřuje slovo křehkost. I to, co je pevné, může být křehké, což platí jak pro věci, systémy a situace, které sdílíme, tak pro ty, které si pro sebe vytváříme jako jednotlivci. Křehkost mého individuálního žití se jasně vyjevila v zesílení závislostí a rozporů: v nutnosti důsledně odhmotnit svou každodennost, jejíž provázanost s matérií ale ve skutečnosti pociťuji o to intenzivněji. Myslím, že vědomé prožívání vlastní závislosti může být součástí ozdravného procesu společnosti control freaks, která si o sobě moc myslí. Od stávajících politických elit takovou reflexi asi čekat nemůžeme, umělecké scéně bych v každém případě přála, aby se jí dařilo posilovat a vytvářet nová intelektuální i emocionální spojení ve svých podpůrných sociálních sítích, ideálně i mimo „sociální sítě“. To je asi to, do čeho má smysl vkládat energii z našich omezených zásob, chceme-li se připravit na něco tak nevyzpytatelného, jako je rok 2021. Křehkost a závislost nejsou problém – problém je, že jim pořád tak tvrdohlavě vzdorujeme.

Klára Peloušková, teoretička designu

 

Ilustrace 1 k příspěvku Sráče Sama

Dobu nelze optimalizovat, proto bych ráda i v příštím roce zůstala impertinentní.

Prozkoumali jsme možnosti možného, stoupáme na vrcholky lží. Šmírák klade důraz na lásku. Moc toho nezbývá, než se přidat.

 

Tělesný vývrate, hola!

Šmírák tě do nebe volá.

Tělesný vývrate, dvě!

Šmírák tě do nebe zve.

Dal jsi do auta bednu,

tak proč tam není.

Můj milý blbečku,

kdy se to změní?

 

Pavilon bídy tentokrát ještě neuvidíme.

A je na čase začít používat trojité B.

Sráč Sam, umělkyně a kurátorka

Ilustrace 2 k příspěvku Sráče Sama

 

V roce 2021 se ukáže, na koho a jakým způsobem dopadl rok 2020. V tento okamžik není jasné, kdo bude dále připravovat výstavy, zůstane u tvorby a kdo bude pokračovat v psaní kritik. Vliv na rozhodnutí jednotlivců budou mít nejen ekonomické dopady, ale i pochybnosti o smyslu umění v dnešní době, o jeho potřebnosti. Věřím, že schopnost obhájit svou práci navenek, ale i sám pro sebe, bude zásadní pro udržení vnitřní motivace každého z nás.

Jsem přesvědčena, že rok 2020 nás může naučit solidaritě, což snad povede k budování kolegiálních vztahů napříč scénou. Jako členka Spolku Skutek věřím, že právě kolektivní hájení zájmů lidí věnujících se současnému umění, ale i společné promýšlení potřebnosti umění, je možnou cestou z vnitřní rezignace. Právě jednání o postcovidové podpoře kultury prokázala, že takové dlouhodobé a systematické aktivity nutně potřebujeme.

Na příští rok se připravuji hledáním pro sebe uspokojivé odpovědi na výše zmíněné otázky a také odpočinkem od počítače.

Johana Lomová přednáší na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a je členkou výboru Spolku Skutek.

 

Přehledové/výhledové výroční ankety o výtvarném umění jsou plné výstav, knih nebo – a to především v českém prostředí – obav a nadějí vkládaných do konkrétních osob, pověřených vedením nejrůznějších institucí. Nejen z pohledu odborové organizace na AVU nás však minulý rok naučil, jak zanedbatelnou špičkou ledovce podobné události jsou. Ankety většinou hodnotí krátkodobé výkony a pomíjivou moc, zatímco si čím dál víc uvědomujeme potřebu solidarity a trvale udržitelné péče. Jako jednotlivci máme zkušenosti s prací uvnitř různých institucí. Odbory jsou pro některé z nás nové tím, jak moc vycházejí z principu nehierarchické sebeorganizace. Učíme se debatovat a přiznejme si: všechno nám strašně dlouho trvá. Zdálo by se, že naše výsledky jsou zanedbatelné. Vytvořili jsme ale prostor, který má obrovský potenciál. Zkrátka budoucnost, která nás v roce 2021 čeká, je v našich rukou.

výbor Odborů AVU

---

Ilustrační obrázek: Štěpán Brož