Mluvit společně, nebo mluvit spolu?

Letošní 31. ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého byl v mnohém nestandardní. Jednak proto, že se, na vlastní žádost a po vzoru některých dalších evropských uměleckých cen, stali poprvé laureátkami a laureáty všichni finalisté, a jednak místem konání výstavy. Finální přehlídka, o níž píše v dnešním příspěvku Noemi Purkrábková, se původně měla v rámci pravidelného cestování mezi Brnem a Prahou uskutečnit v Národní galerii Praha, která však kvůli pandemii za poměrně hlasité mediální debaty spolupráci odřekla, a výstava tak nakonec putovala pod záštitu ostravské galerie PLATO, do svérázných prostor budovy bývalého Bauhausu. Nejedná se však o jednorázové řešení, PLATO se má, po boku Národní a Moravské galerie, stát natrvalo třetí institucí, kde se výstava CJCH bude střídavě odehrávat.

Mluvit společně, nebo mluvit spolu?

Letošní finalistky a finalisté (Jakub Choma, Anna Slama & Marek Delong, Marie Tučková, Jiří Žák, kolektiv Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky tvořený Janem Kolským, Vojtěchem Märcem, Matějem Pavlíkem a Peterem Sitem, a Alma Lily Rayner, která přešla z minulého ročníku) v mnohém sami demonstrují v kontextu uměleckých soutěží kritizovanou neporovnatelnost děl vytvořených v různých médiích a pracujících s odlišnými formálními nástroji i celkovými přístupy k tvorbě. V různých škálách a kombinacích jsou u nich totiž zastoupeny metody, jako je umělecký výzkum, práce s filozofickými a vědeckými koncepty nebo společensky angažované umění, ale zároveň i důraz na roli fikce nebo upřednostňování ryze fantazijního registru založeného na přímém smyslovém a pocitovém působení.

I přes nesourodá východiska (kdy například pro Jiřího Žáka či Pracovní skupinu je zásadní nějaká forma faktografie či konceptualizace, zatímco Anna Slama & Marek Delong se přesně těchto metodologických vrstev chtějí zbavovat) je však zřejmé, že letošní vystavující spojuje určitá potřeba vyprávět příběhy – osobní, celospolečenské, historické, mýtické i fantaskní (tyto kategorie je přitom nutné vnímat jako vzájemně se nevylučující) – a/nebo vytvářet prostor pro jejich sdílení. Celou výstavou tak prostupuje snaha přimět diváka k jistému „otevření se“, ať už se jedná o ohledávání fyziologických či estetických hranic lidské percepce, překonávání zaběhlých představ o (historické) společenské realitě, rozšiřování citlivosti a imaginace či sdílení velmi odlišné paměti, zkušeností nebo dokonce traumat. V nejširším pojetí tohoto slova je tak letošní výstava, připravená kurátorkami Společnosti Jindřicha Chalupeckého (SJCH) Veronikou Čechovou a Karinou Kottovou, narativní, a jako taková potenciálně mnoho sděluje, ale zároveň vyžaduje velkou diváckou energii a spoluúčast. Tu sice nebylo snad nikdy důležitější probouzet, zároveň se však v roce sociální distance a zavřených galerií jeví až přízračně nemožná.

Výstavy uměleckých cen s sebou navíc nutně nesou specifické problémy. Nejen proto, že většinou musí spojovat do jisté míry často neslučitelné estetické i koncepční přístupy, ale zároveň proto, že z jejich samotné definice bylo vždy jejich primárním cílem dávat jednotlivým dílům sjednocující rámec a prezentovat je tak sice pospolu, ale přitom dostatečně odděleně, aby mohla vyniknout v individuálním zhodnocení. Každý si tak staví tak trochu „vlastní pokojíček“, a to buď doslovně (jak to umožňují i prostory hlavní budovy Moravské galerie v Brně, kde se výstava odehrála loni), nebo pomocí umělých předělů či závěsů.

5000 téměř jednolitých čtverečních metrů galerie PLATO proto představuje výzvu nejen co do rozlehlosti, ale ze své podstaty příliš nenahrává podobné fragmentarizaci a návštěvníka vede k tomu celou halu vnímat jako do značné míry propojený prostor. Kromě převážně audiovizuálních děl Jiřího Žáka, Pracovní skupiny a letošních zahraničních hostek Pauline Boudry a Renate Lorenz, která v proskleném prostoru nemají příliš jiných možností, než se uzavřít do přistavěného boxu, tak někteří vystavující navázali na již existující struktury umožňující určité oddělení od hlavní haly (Alma Lily Rainer na tzv. stagi, Jiří Žák u knihovny), a ostatní tíhli buď ke snaze nechat v ohromném prostoru vyrůst vlastní koncentrovaný a jasně ohraničený ostrůvek (Delong & Slama, Marie Tučková) nebo naopak co nejvíce zaplnit prostor a expandovat do okolí, jak je to patrné v instalaci Jakuba Chomy, která v souladu s původním účelem budovy připomíná téměř staveniště.

Tematicky se mezi jednotlivými instalacemi proplétají především otázky o zpochybnění neomylnosti lidské racionality jako jediného správného přístupu ke světu, o procesuálním vztahu lidského těla a širších (digitálních) technologických i mocenských (infra)struktur, jež ovlivňují celospolečenské pohyby a zároveň zasahují do intimní zkušenosti každého z nás, a především o nutnosti kultivace lidské citlivosti a imaginace, jež by dokázaly otevírat jiné způsoby (ko)existence.

Na tuto neoddělitelnost námi obývaných realit upozorňuje, především v kontextu recipročního vztahu mezi fyzickým a virtuálním, i rozlehlá instalace Gears of Life Jakuba Chomy. Stejně jako u mnoha předešlých Chomových projektů se v ní do korku a dalších základních pracovních materiálů propisují často ironicky vyznívající přetištěné útržky reklamních fotografií z obrazových databank s hesly jako „solution, balance, trust, future“, epizod podcastů („Living in a Glass Age“) nebo ze statusů či komentářů na sociálních sítích („If life was a videogame, this would be its main menu theme.“). Spolu s nimi však návštěvník nově naráží i na stále se opakující skeny či (ob)tisky lidské postavy, která se objevuje také v záznamu performance umístěném na televizní obrazovce skryté za největší částí instalace v zadní části haly. Postava Chomy-pracovníka/výzkumníka, jejíž stopy nacházíme rozprostřené po velké části galerie, zde za tlumeného zvuku Boards of Canada prochází instalací a manipuluje jejími částmi. Přítomnost těla, jež pohybuje s objekty, zasouvá ruce do otvorů a proráží trhliny do stěn, vytváří mezi zdánlivě nahodile roztroušenými částmi vztahy, spojuje je v celek a naplňuje je emocemi a významem. Obtisky rukou od barvy a linie zanechané v rozsypané drti se tak stávají téměř hmatatelnou časovou a prostorovou extenzí (fyzického i digitálního) těla, jež jimi prošlo a jehož trajektorii od nich už nelze oddělit.

Tento koloběh fyzicko-digitální výměny se pro mě však trochu paradoxně završil až poté, co jsem záznam performance viděla v rámci přidruženého online sympozia. Ať už je to vinou množství okolních vjemů, nebo tím, že se obrazovka nachází mezi vstupem k projekci Jiřího Žáka a zvukovou instalací Marie Tučkové, funguje totiž video na místě spíš popisně. Ačkoli poskytuje návštěvníkovi podstatnou informaci, jak umělec s instalací fyzicky nakládal, nevytváří příliš atmosféru pro předání afektivní intenzity detailních úkonů („refer, exist, cut, calm, disturb, protest, play, rip, dip, occur, interfere, pass“) uskutečňovaných na pozadí melancholicky zaloopované hudby, a postava v tričku a šortkách ohledávající s baterkou okolí pronáší své tísnivé „Are you still there? Are you?“ tak trochu bez odezvy.

V něčem podobně ztrácí na síle i fantasy ostrůvek dvojice Marek Delong & Anna Slama, jejichž na intuici a sensitivitě založený přístup jde většinou ruku v ruce s velmi intimním instalačním řešením, které vždy vnímá celé prostředí komplexně, a dle jejich vlastních slov až scénograficky (a někdy je tak instalace doplněna i hudbou). Své pohádkově-górové ne-lidské bytosti a ornamentálně-rostlinné objekty ze dřeva a plsti (nově obohacené i o animované 3D postavičky) proto umístili na látkou potažené oválné pódium, které se stává jakýmsi jevištěm pro rozehrání fikčních příběhů někde na pomezí současné fantasy, středověkých iluminací, severské mytologie a návštěvy mimozemské vesmírné lodi. Ohromný agresivně industriální prostor a radikálně odlišné estetické ladění okolních děl, podobně jako fakt, že k bájnému ostrovu zprvu přicházíme, trochu odkouzleně, kolem zadní strany konstrukce, ale ve výsledku brání se do (v okolním kontextu jaksi až příliš) pečlivě vystavěné scenérie skutečně pohroužit, a ta pak v důsledku vyznívá i trochu inscenovaně.

I prostorová zvuková instalace Marie Tučkové usiluje o víceméně imerzivní prostředí oddělující návštěvníka stojícího uprostřed travnatého kruhu rozměrnými háčkovanými závěsy se vzory připomínajícími listoví nebo otvory ženských intimních partií. Mnohohlasná píseň zaznívající z dovnitř namířených reproduktorů promlouvá s až liturgickou úctou o lásce, zrození, mateřství, růstu, sounáležitosti a celém tradičním pojetí koloběhu života a smrti. Inspirace lidovým řemeslem i slovesností se tu stává feministickou mantrou přivolávající jakousi ztracenou jednotu („I will kiss the split“) ­– pokud tato byla ovšem někdy vůbec skutečná (o čemž panují oprávněné pochyby) – a zmnožené hlasy vyjadřují touhu po naslouchání neslyšeným a po více polyfonním způsobu soužití s dalšími (ne)lidskými bytostmi.

Jiné než moderně-racionalistické režimy vnímání ohledává po svém i Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky, která se už několik let věnuje výzkumu rozvoje parapsychologických jevů (nejen) v někdejším Československu. A zatímco Tučková narušuje omezenou perspektivu západního člověka skrze jistou folklorní poetiku, pro Pracovní skupinu se magické myšlení stává předmětem vědecko-uměleckého bádání. Skrze kombinaci archivních materiálů a dokumentárně-instruktážní video se návštěvník dozvídá například o proutkaření, které nás, spolu s dalšími psychotronickými metodami, jako je hypnóza, telekineze nebo jasnovidectví, nutí zpochybňovat jasnou hranici mezi technologickým, tělesným a spirituálním, a v důsledku i širší normy a limity celého našeho pohledu na (nejen vědeckou) realitu. Ačkoli po formální a metodologické stránce jim snad nemůže být vzdálenější, v tomto smyslu skupina usiluje, podobně jako Delong se Slamou, o rozšiřování lidské citlivosti a vnímavosti právě na poli umění, a podobně jako mnozí další vystavující se pokouší vystoupit z dualistického dělení světa na lidský subjekt a podrobený objekt, s cílem ukázat povahu skutečnosti jako propojenější, tajuplnější a mnohdy očima neviditelnou.

Podobně se odkrývání sice možná ne nadpřirozené, ale jinak zastřené reality věnuje i Jiří Žák, když skrze kombinaci archivního výzkumu a fikčních filmových postupů naslouchá ignorovaným dějinným skutečnostem, jakou je v našem kontextu například prodej zbraní na Blízký východ. Umění se stává prostorem pro vyprávění a naslouchání umlčovaným osobním příběhům a nepojmenovávaným strukturálním problémům také v instalaci Almy Lily Rainer, která vtahuje zdánlivě osobní do veřejného, aby naopak ukázala neodmyslitelnou přítomnost politického v intimním. Proti svazujícímu vlivu dominantních narativů se navíc vymezuje i video (No) Time od Boudry a Lorenz, když ukazuje, že ani čas není nevinnou objektivní kategorií, ale dominantně utvářeným, a tedy i dominujícím konstruktem.

Většina vystavených děl tedy vnímá normalizované narativy jako nositele jistého bezpráví a věří, že umění jakožto určitá forma fikce má schopnost zprostředkovat na obsahové nebo i ryze vizuální či zvukové rovině jinak neviditelné či přehlížené skutečnosti a probudit tak snad emoce schopné transformovat naše vnímání a chování. Klíčovým momentem v přechodu od „old habits“ k „new habits“, vyjímajících se na rozcestníku z Chomovy instalace, se přitom zdá být právě naslouchání či vciťování se. Množství hlasů na výstavě však i přes zjevnou touhu na lidské rovině spolupracovat (patrnou i ze společného odmítnutí principu soutěže) nezní úplně ve stejné tónině. Jednotlivé instalace jako by spolu chtěly komunikovat tak trochu, ale přitom ne moc. Je samozřejmě k diskuzi, nakolik od výstavy tohoto typu podobnou instalační ucelenost vyžadovat. Jestliže se však cena (a ze závěrečné diskuze i mnoha dalších dlouhodobých kroků to tak vypadá) chce do budoucna skutečně zcela vzdát vybírání jediného „vítěze“, zdá se nevyhnutelné zásadně posunout i přístup k samotné výstavě.

Je proto minimálně podnětné se ptát, jak daleko by například bylo vhodné či žádoucí zajít v rozbíjení pokojíčků nebo kdo by mohl stát za architekturou možných budoucích celků (například spolupracující hostující externí a možná zahraniční kurátor/ka?), aby zúčastněným umělcům a umělkyním, v souladu s debatou o (ne)oceňování, poskytla kromě dosavadní individuální prezentace nový podnětný rámec a dala tak možná odlišný rozměr i celé soutěži bez soutěže. I v tomto ohledu totiž platí, co mnohá díla jednotlivě opakují: Pokud máme, a to i v rámci umění, vyprávět příběhy skutečně spolu, a nejen vedle sebe, musíme se především vzájemně poslouchat. A toho nikdy nedosáhneme, pokud neopustíme modely fungování vytvořené v uvažování, které mezi nás postavilo stěny.

Jakub Choma, Anna Slama & Marek Delong, Marie Tučková, Jiří Žák, Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky (Jan Kolský, Vojtěch Märc, Matěj Pavlík a Peter Sit), Alma Lily Rayner / zahraniční hostky: Pauline Boudry a Renate Lorenz / 31. ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého / kurátorky výstavy: Karina Kottová a Veronika Čechová / PLATO Ostrava / Ostrava / 15. 10. 2020 – 28. 2. 2021

Foto: Zuzana Šrámková, Matěj Doležal, Tomáš Souček, Jan Kolský