Větší stres jsme snad ještě nezažili

Jakým způsobem dopadá pandemie na festivalové přehlídky a jak jejich organizátoři a organizátorky přemýšlejí o budoucnosti těchto institucí? Jakou roli sehrávají výstavy a projekty, které návštěvníci neuvidí? S Denisou Václavovou (festival 4+4 dny v pohybu), Terezou Rudolf (Fotograf Festival) a Veronikou Janatkovou (bienále Ve věci umění) jsme si povídali o nejistotách, zavřených galeriích a stresu, který organizace festivalů a bienále v době koronavirové obnáší.

Zahájení festivalu 4+4 dny v pohybu, 9. 10. 2020. Foto: Markéta M. Černá

Větší stres jsme snad ještě nezažili. O festivalech, pandemii a budoucnosti umění

Jak vnímáte místo festivalových přehlídek, které organizujete, v kontextu lokální umělecké scény? V čem vidíte jejich zásadní přínos?

Denisa Václavová (DV): V letošním roce je to 25 let, co jsme s festivalem 4+4 dny v pohybu na scéně, a za tu dobu jsme se výrazně proměnili. Když jsme začínali, cílili jsme na experimentální a pohybové divadlo. Posledních 10 let se k nám hodí spíš podtitul „festival současného umění“. Přínos, který bychom chtěli mít, je přinášet umění na místa, kde se to neočekává a i díky neobvyklým prostorům máme možnost představovat současné umění lidem, kteří do galerií moc často nechodí, nebo vůbec. V edukativních programech, procházkách a diskuzích jsme zaměření hlavně na děti, mládež a seniory. Čím dál více nás zajímají mezioborové projekty, propojování divadelní a výtvarné scény. Velká část projektů je také o iniciaci nových představení a akcí, do budoucna bychom na vznik nových projektů chtěli dávat až třetinu rozpočtu.

Tereza Rudolf (TR): Jak je asi jasné, zaměřujeme se na fotografii a naší misí je propojovat současné trendy s historickou fotografií, a obecně se věnovat tomuto médiu. Často se ale otevíráme i jiným formám současného umění, videu nebo filmu. Snahou je propojit odbornou a laickou kulturní veřejnost, v tom se nejspíš od festivalu 4+4 dny lišíme. Důležité je v tomto ohledu jednotící téma festivalu. Specifičností je pak generační propojení, starší práce s aktuálními díly nejmladší generace, nebo i studentů, a pak něco, v čem se asi budeme všichni potkávat, což je mezinárodní propojení, v našem případě přednostně v rámci média fotografie.

Veronika Janatková (VJ): My jsme nejmladší instituce z vás všech, letos jsme vznikli. Bienále Ve věci umění navazuje na 18letou existenci tranzitu a myšlenku přetransformovat samotnou instituci, pokusit se bavit o tématech, která jsme řešili na úrovni malé instituce, s širší veřejností. Spojili jsme se proto s Galerií hlavního města Prahy. Přínos vidím v navazování na činnost, kterou tranzit rozvíjel i dříve na lokální nebo mezinárodní scéně, a také v podpoře vzniku 13 nových děl. Podstatné jsou pro nás také dlouhodobé spolupráce, nešlo nám jen o výstupy v rámci letošního bienále, ale o partnerství, která vycházejí z dlouhodobého dialogu (například s organizacemi Slovo 21, Život 90 ad.).

Tereza Rudolf (uprostřed na tabletu) byla během zahájení Fotograf Festivalu v domácí karanténě. Foto: Adéla Vosičková

Vnímáte posun od fungování menších či středně velkých institucí ke spolupráci s velkými, státními institucemi? Vnímáte jej jako důležitý krok nezávislé umělecké scény u nás?

VJ: My bychom bienále bez Galerie hlavního města Prahy udělali jen velmi těžko, dostali jsme od nich prostor a podporu. To byl také cíl – spojit síly s etablovanou institucí a najít společnou řeč. Mnoho věcí, které jsme považovali za zásadní, jsme museli prosadit, jako například bezbariérovost nebo bezplatný vstup.

TR: Jsem ráda, že slyším, že spolupráce s GHMP funguje, protože naše zkušenost je opačná, a to možná kvůli různým důvodům. U nás podobný dialog chyběl. Alespoň jednu výstavu se snažíme uspořádat vždy ve velké příspěvkové instituci, je to ale vždy komplikované. Navíc se často stává, že přebíráme část práce za tu danou instituci, což je neúnosná situace. Na velmi málo lidí je pak příliš velké množství práce.

VJ: My jsme měli jinou pozici, protože jsme začínali od nuly a všechno jsme nastavovali znovu. Spolupráce byla nepoznamenaná nějakými předchozími zkušenostmi. Ne všechno se nám podařilo prosadit a zároveň jsme se do značné míry vyčerpali, přestože se snažíme fungovat jako feministická instituce, sami jsme vyhořeli, protože práce bylo moc. Vycházelo to ale z toho, že jsme nedokázali odhadnout, kolik práce takové bienále vyžaduje.

Denisa Václavová. Foto: archiv DV

Myslíš si, že by zpětně váš způsob práce mohl mít vliv na fungování Galerie hlavního města Prahy (GHMP)? I kvůli tomu, že vaše výstava byla v Městské knihovně skoro půl roku.

VJ: Naše zkušenost je poměrně pozitivní. Bavili jsme se o bezbariérovosti, o volném vstupu, zjistili jsme, že existuje možnost jej zavést. Sdíleli jsme s GHMP, že v další bienálové lokaci máme dětský koutek, což je zaujalo i pro plánování budoucích výstav. Snad to tedy dlouhodobější efekt mít bude.

Jak vypadaly přípravy letošních ročníků přehlídek, které zde zastupujete? V průběhu roku se pandemická situace různě proměňovala, zajímalo by mě, jak jste na to reagovali?

TR: Festivaly se připravují dlouho dopředu, tedy v době, kdy pandemie ještě vůbec nebyla. Letos se odehrál 10. ročník, který měl koncept vztahující se formálně k tomu, co je festival a fotografie. Šlo nám o téma setkání s Druhým, a to skrze fotografii jako médium a mediátora. Od prosince se začalo vše komplikovat a my jsme začali uvažovat o různých variantách. Nejhorší varianta tou dobou byla, že se zruší doprovodný program, ale budou otevřené výstavy. Což se nám zdálo jako reálná možnost, protože vystavujeme i v menších galeriích, které nejsou nijak masově navštěvované. Výstavy tedy nakonec opravdu běží, ale jsou zavřené.

DV: My jsme ještě v květnu uvažovali o německých, polských a slovenských souborech, ale pak už jenom o slovenských. Ještě v srpnu to vypadalo, že půjde uspořádat dvě tři představení ze Slovenska. Rozhodnutí o zavřených galeriích se nás nakonec dotklo přesně ve chvíli zahájení, které proběhlo 9. října, ještě pár dní předtím se mluvilo o tom, že výstavy budou moci zůstat otevřené. Větší stres jsme snad ještě nezažili. Nakonec jsme věděli, že budeme muset celý osmidenní program překlopit do dvou dnů, něco se povedlo, něco ne. S neustálým promýšlením různých scénářů, které probíhalo od začátku pandemie, také souvisí velká přemíra komunikace, protože na program festivalu je napojených skoro tři sta lidí. Nakonec jsme se rozhodli na to zareagovat i jiným tématem, na které pak program volně navazuje, a nazvali jsme letošní ročník heslem VŠECHNO JE JINAK. A taky to tak bylo.

VJ: My jsme se loni v prosinci shodli na tom, že pojmenujeme letošní ročník bienále Pojď blíž, což dostalo s vypuknutím pandemie úplně nové rozměry. Původně jsme měli otevřít v červnu, což se nakonec přesunulo na červenec. Ukázalo se, že se bienále vešlo snad do jediné periody, kdy bylo možné mít výstavy přístupné veřejnosti. Postupně jsme se ale museli situaci přizpůsobovat, některá díla zahraničních umělců ani nemohla vzniknout. A značnou část doprovodného programu jsme nakonec také úplně přesunuli do online prostředí, nebo jej zrušili. Nechtěli jsme vytvářet příležitosti pro šíření viru.

Veronika Janatková na zahájení bienále Ve věci umění, 21. 7. 2020. Foto: Tereza Havlínková

Jakým způsobem jste se vypořádávali s frustrací nebo demotivací poté, co jste museli výstavy, které připravujete rok a komunikujete kvůli nim s velkým množstvím lidí, zavřít (anebo je otevřít, ale nikdy nezpřístupnit)?

DV: My jsme větší krizí procházeli hlavně v červnu, kdy jsme rušili celý zahraniční program. Když jsem přemýšlela nad pozvanými projekty, říkala jsem si, že smysl mají určitě dlouhodobé a procesuální věci. Nebýt tak vázaný na samotnou prezentaci. Systém grantů nás k podobným výkonům nutí, ale v takových chvílích, jako je karanténa, se ukazuje, jak je to celé zbytečné, pokud za tím nebyla smysluplná a dlouhodobá spolupráce. Delší dobu uvažuju právě nad tím, jak bychom mohli jít spíše směrem dlouhodobých projektů. Každý rok se snažíme podpořit nějaký počet premiér, ale jako organizátorce mi dává čím dál větší smysl poskytovat podporu konkrétním projektům nebo konkrétním lidem, což je pro mě důležitější než pak jejich samotná prezentace. V červnu jsme učinili rozhodnutí, že ať se bude dít cokoliv, budeme se snažit, aby projekty vznikly, byly někde nazkoušené, připravené, a to i přesto, pokud by nakonec nebyly prezentované nebo by proběhly jen formou setkání. Vadí mi systém, kdy je na nás tlačeno, abychom všechno stihli za jeden rok, počítá se, kolik máme premiér, kolikrát se představení odehrálo. Je to systém, který je neudržitelný. A abych ti odpověděla na otázku, já jsem byla chvíli demotivovaná, ale pak jsem pochopila, že i když vložíme energii do některých projektů, tak nepřijde vniveč jen kvůli tomu, že nebude nakonec odprezentován. To bylo pro nás důležité uvědomění.

Nastaly pro vás v tomto smyslu komplikace ve vztahu k ministerstvu kultury nebo městu? Jak vypadala podpora od nich?

DV: Náš letošní budget byl mnohem menší, protože se zmenšil o zahraniční projekty, které byly navázané na podporu od zahraničních institucí. Někdy zjara jsme s pražským magistrátem komunikovali změnu programu – a já už jsem s ním zažila leccos, protože jsme příjemcem městské dotace od roku 1992 – a byla jsem úplně spokojená, protože nám město průběžně volalo, aby nás podpořilo a informovalo o hygienických podmínkách, o komunikaci s ministerstvem. Byla to velmi dobrá zkušenost. Cítili jsme se jako partner, který s nimi vede rovnocenný dialog. Co se týče ministerstva kultury, tak bylo patrné, že úředníci z ekonomického a právního oddělení příliš neznají naší praxi a program a nedokážou si představit, co organizace takové akce znamená.

Ateliér od Mothers Artlovers v Pražské tržnici na bienále Ve věci umění. Foto: Tereza Havlínková

Jaká byla situace v kontextu Fotograf Festivalu? Jak jste se se situací omezených vernisáží a uzavřených výstav vyrovnávali vy?

TR: Přišlo mi důležité, co říkala Denisa o dlouhodobé spolupráci a o tom, že to není jen o výsledné akci. Na druhou stranu my jsme letos právě na prezentaci dali velký důraz, všechny výstavy jsme připravovali jako skupinové. A nešlo jen o vystavení samotných prací, ale také o to, aby umělci přijeli a výstavy by tak tvořily určité kulisy takového setkání. Zásadní problém, který nastává a ze kterého vznikla frustrace, je, že nenastalo kýžené zahájení, a tedy opravdové zakončení dlouhých příprav. Nikdy jsem nebyla úplně příznivkyní vernisáží, ale až zpětně jsem pochopila – když jsme nemohli všechny vernisáže uspořádat –, že jsme přišli o bod zlomu, kdy je výstava hotová. To se podepsalo především na výstavách, které jsme otevřeli až během lockdownu, protože jsme je nemohli dokončit. Demotivace byla obrovská, hlavně mezi produkčními. Souvisí to také s otázkou grantů, protože to byla zásadní motivace, abychom výstavy dokončili, i když je nikdo neuvidí. Pro některé účastníky je tento formát také důležitý, protože to znamená, že si mohou výstavu zanést do portfolia, je nafocená. Právě hrana mezi tím, kdy výstava je a zároveň není, je teď pro mě důležitým polem pro přemýšlení. Nemám to ještě úplně zformulované. A abych ještě doplnila otázku o komunikaci s magistrátem a ministerstvem, tak naše situace byla poměrně složitá, protože jsme neměli přesné informace o tom, co můžeme a nemůžeme dělat. S tím souvisí i to, že také komunikace od vlády byla velmi zmatená, nikdo nevěděl a neví, co a kdy půjde otevřít.

Vy jste teď v situaci, že jste otevřeli nějaké výstavy i v době, kdy už byly galerie zavřené, a čekáte, jestli budou moci být někdy zpřístupněné, je to tak?

TR: My jsme pokračovali podle plánu s instalacemi, pak se to utnulo a zpomalilo. Teď by jen stačilo zapnout obrazovky. Mnoho lidí se mě ptá, zda a kdy výstavy zpřístupníme, ale mně to přijde absurdní, protože jednak nic nevíme a jednak ke znovuotevření šesti výstav se váže velké množství právních, logistických a finančních věcí, které se těžko rozhodují ze dne na den.

DV: Kdybychom neotevřeli vůbec, byla by naše frustrace a demotivace obrovská. Na výstavě v Nové strašnické škole pracovalo měsíc a půl velké množství lidí a kdybychom to celé nainstalovali a pak neotevřeli, tak si to vůbec nedovedu představit. Na druhou stranu jsme otevřeli program na dva a půl dne v době, když už se druhá vlna rozbíhala, a velký stres, který jsme zažívali, plynul i z toho, že přišlo hodně lidí. Teoreticky jsme nic neporušovali, galerie byly v té době ještě otevřené, ale hlavou nám pořád běželo, jestli je to dobře. Bylo to psychicky velmi náročné, protože jsme nevěděli, jestli neumožňujeme velké riziko nakažení.

Pohled do výstavy tělo společnosti, nestabilní řád – nestabilní tělo, řád společnosti ve Fotograf Gallery, 7. 10. – 14. 11. 2020. Foto: Tomáš Hrůza

Jsem ráda, že to zmiňuješ, protože je důležité mluvit právě o tomto dilematu, kdy pořádáme nějaké akce, které považujeme za důležité, a to i kvůli udržování kulturního a sociálního života, ale mohou napomáhat k šíření covid-19. Je to důležitá otázka i do budoucna.

DV: Já se s tím ještě pořád vyrovnávám a sama nevím. Zatím se ale nikdo neozval, abychom mohli začít s trasováním. Byla to komplikovaná situace. Cítila jsem velkou radost, že se to povedlo a lidé přišli, bylo vidět, že se chtějí bavit, chtějí s dětmi chodit ven, na výstavy, představení. Ale zároveň jsem cítila i obrovskou vnitřní tíseň, zodpovědnost za celou situaci. Pořád to ještě zpracovávám.

TR: Otázka budoucnosti je zásadní, protože umělecké projekty, které mají přesah k sociálnu, nelze dělat online. Nevidím to jako možnost.

VJ: My jsme bienále začali v červenci, nejvíc lidí proto přišlo během léta, což bylo štěstí. V září, kdy se čísla nakažených začala zvedat, jsme se rozhodli zrušit komentované prohlídky a veškeré doprovodné akce, kde by se sdružovalo publikum.

Zahájení festivalu 4+4 dny v pohybu, 9. 10. 2020. Foto: Markéta M. Černá

Jakým způsobem letošní zkušenost promění budoucí ročníky přehlídek, které organizujete? Jak přemýšlíte také o změně samotné současné umělecké scény?

DV: Já vůbec netuším. Zatím je to také velmi brzy, protože je teprve měsíc po festivalu a já jsem ještě nestihla projít v hlavě, co s tím vším bude dál. Teď jsem zrovna skončila po týdnu účast v porotě na festivalu v Jihlavě, kde jsem si říkala, že film lze sledovat z domova, mají v tom o trochu větší výhodu než výtvarné umění. Zabýváme se uměním, které se online zprostředkovat nedá, divadelní představení také ne. Všichni jsou z online komunikace vyčerpaní, nikdo se nechce večer dívat na představení na obrazovce. Nám teď dělají radost projekty, které jsou ve veřejném prostoru, protože se k nim může – Galerie ProLuka, sochařské projekty v nemocnici Motol a nebo Public Jukebox umístěný v krajině. Asi nezačnou všichni umísťovat instalace ven, ale teď nám to smysl dává. Chtěla bych ale rozhodně do budoucna podporovat především projekty, které budou vznikat dlouhodobě, a výstupy budou rozloženy v čase.

TR: Mě napadají dvě věci. Jedna je negativní a týká se finanční stránky – možná se to stane za rok nebo za dva, ale současná situace zřejmě některé subjekty potopí. Ne všichni si budou moci dovolit fungovat tak jako doteď. Vadí mi, že ze strany ministerstva i magistrátu tato reflexe nezaznívá. Chce se po žadatelích, aby si sami naplánovali varianty A, B, C, a přemíra plánování, které je spojeno s velkým množstvím času, není zohledněna. Pozitivní ale pro mě bylo zjištění, že online přednášky a diskuze možné jsou. Závisí to určitě hodně na různých technických schopnostech, ale je dobré vědět, že online komunikace i workshopy bez toho, aby sem umělec přiletěl přes oceán, funguje. To je pozitivní zpráva pro ekologii.

VJ: Zamýšlím se nad tím, jak my jako instituce budeme fungovat nadále, protože část lidí, kteří pracují v tranzitu, fakturuje. Nemůžeme mít všechny jako zaměstnance, což jde podle mě proti logice feministické praxe. Usilujeme proto do budoucna o to, abychom mohli být všichni zaměstnaní. A jak Tereza právě mluvila o ekologii, my jsme před rokem začali pracovat s ekologickým ombudsmanem, který nám pomáhal naplánovat bienále tak, abychom měli co nejmenší uhlíkovou stopu. Zjistili jsme, že právě kvůli různým zrušeným zahraničním projektům jsme měli minimální uhlíkovou stopu, protože cestování je největší zátěží. I do budoucna bychom právě cestování chtěli kombinovat s online přednáškami.

DV: Tereza zmínila velmi důležitou věc, že dotace v dalších letech budou mnohem menší, a my bychom se na to měli nějak připravit. Je to obrovská výzva. Všechno se změnilo a my musíme pochopit, v čem tato změna spočívá, a pak to komunikovat směrem k ministerstvu a magistrátu. I proto je důležité, abychom se o tom společně bavili a hledali nějaké možné formy spolupráce.

Veronika Janatková je producentka, režisérka a dramaturgyně. Působila především na poli dokumentárních filmů se socio-politickou tematikou. Zabývá se problematikou celosvětových výrobních řetězců a dynamiky globálního Severu a Jihu, feministických hnutích ve Rwandě či politické reality na postsovětském Kavkaze. Její režijní debut z roku 2019 je dokumentární film o utopiích v kontextu vesmírných objevů a kosmického jara. Spoluzaložila DokuBaku, první nezávislý festival dokumentárního filmu v ázerbájdžánském Baku, kde působí jako programátorka. Od roku 2019 je výkonnou ředitelkou iniciativy tranzit.cz, která pořádá bienále současného umění Ve věci umění.

Tereza Rudolf absolvovala magisterské studium katedry dějin a teorie umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, bakalářský titul získala na katedře dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Absolvovala studijní pobyt v belgické Liège a pracovní stáž v německé galerii D21 v Lipsku. Podílela se na vedení platformy UMA Audioguide a na vzniku audioprůvodců pro nezávislé galerie. Jako kurátorka provozovala prostor NIKA – malá galerie VŠUP. Od roku 2016 je součástí týmu Fotograf Festivalu, kde v současnosti zastává roli umělecké ředitelky a kurátorky.

Denisa Václavová je spoluzakladatelka neziskové organizace Čtyři dny, jež od roku 1996 pořádá mezinárodní festival současného umění 4+4 dny v pohybu. Specifikum tohoto festivalu spočívá především v oživování opuštěných a nevyužívaných objektů site specific uměním. Dramaturgyně, kurátorka, fundraiserka a konzultantka kulturních projektů. Spoluautorka publikace Site Specific (nakl. Pražská scéna 2008) a Divadlo v netradičním prostoru, performance a site specific (nakl. AMU 2010). Vystudovala produkci na divadelní fakultě AMU a volné a užité umění na UMPRUM v Praze (disertační práce na téma site specific), kde také působí jako pedagožka (obor Management umění). Vede či vedla kurzy pro různé umělecké školy – například DAMU, AVU, FAMU, Fakulta designu a umění Ladislava Sutnara ZU v Plzni.