Artalk.cz

Česko-slovenské „nejškaredější“ ikony

Matěj Forejt si ke zrecenzování příznačně vybral dokumentární sérii o architektuře Ikony, kterou je možné zhlédnout na webu slovenské veřejnoprávní televize RTVS. Text tak nejen reflektuje snahu o popularizaci staveb druhé poloviny 20. století, které často čelí nepochopení kvůli době svého vzniku, ale také poslouží jako dobrý tip do karantény.

Dušan Kuzma, Památník Slovenského národního povstání v Banské Bystrici, 1959–1969. Foto: Eryn Blaire, Wikimedia Commons

Česko-slovenské „nejškaredější“ ikony

Když v roce 2014 vyhlásil časopis Týden internetovou anketu o „nejškaredější“ české nádraží, podařilo se bezděky jeho redaktorům mezi devatenácti nominovanými stanicemi vyjmenovat také celkem sedm takových, jež patří mezi jedny z nejpozoruhodnějších českých staveb svého druhu postavených v průběhu druhé poloviny dvacátého století. Kromě nádražních budov v Bílině či Duchcově se v tomto seznamu ocitly i stanice v Klatovech a Ostravě-Vítkovicích, jimž se mezitím dostalo dokonce památkové ochrany. Soudě podle krátkých explikací se přitom tyto stavby na pomyslný seznam architektonické hanby dostaly buďto pro svůj aktuální neutěšený technický stav, případně proto, že prvky jejich umělecké výzdoby „evokují dobu, kdy nádraží vzniklo“ (rozuměj dobu státního socialismu). Ponecháme-li stranou, že nepochopení architektury pozdního modernismu se netýká zdaleka jen postsocialistických států,[1] můžeme se ptát, zda vůbec existuje architektura, pro kterou by tento argument neplatil.

Ačkoli se v posledních letech mediální obraz staveb československé pozdní moderny podstatně vylepšil, a to i díky ostře sledovaným demolicím hotelu Praha a Transgasu, dochází ve veřejné debatě na vysvětlování jejích kvalit obvykle až tehdy, když už je příliš pozdě. Soustavně se sice osvětě věnuje bezpočet cenných iniciativ, ty ale mnohdy bohužel nemají možnost oslovit dostatečně široké (a tématem dosud nedotčené) publikum. A vzhledem ke známému syndromu uzavřených názorových bublin na sociálních sítích si totéž nelze automaticky slibovat ani od populárních instagramových účtů, jež dědictví pozdního modernismu prezentují obvykle v atraktivním guilty pleasure obalu s notnou dávkou nereflektované (n)ostalgie a silnou zálibou v dekadentní vizualitě zániku.

V této situaci, kterou tak jako tak všichni až příliš dobře známe, je proto velmi dobrou zprávou, že právě pozdně moderní architektura vzniklá v době státního socialismu nyní dostala svůj prostor tam, kde má možná o něco větší šanci oslovit širší publikum než obvykle. A sice na obrazovkách veřejnoprávní televize – slovenské RTVS.

Viera Mecková, Městský úřad v Žilině, návrh 1981–1984. Foto: Facebook IKONY

Dokumentární série Ikony – vysílaná během letošního září a října v poměrně lukrativním čase v pondělí večer na druhém kanále – vznikla v koprodukci RTVS, produkční společnosti Artichoke a občanského sdružení mladých architektů Archtung.[2] Dohromady čítá celkem 12 dílů, z nichž každý je portrétem jedné osobnosti poválečné slovenské architektury. Mezi nimi drtivě převažují muži-architekti (Dušan Kuzma, Iľja Skoček, Ferdinand Milučký, Štefan Svetko, Ivan Matuštík, Vladimír Dedeček, Pavol Merjavý, Ján Miloslav Bahna a tvůrčí tandem Martin Kusý–Pavol Paňák), dva díly jsou pak věnované autorským manželským dvojicím (Ondreičkovi a Marcinkovi) a jen jediný díl je věnovaný samostatnému portrétu ženy-architekty, a sice Viery Meckové. A to přesto, že právě v epizodě věnované této architektce – mimo jiné člence věhlasné skupiny VAL – se teoretička architektury (a zároveň odborná garantka seriálu a průvodkyně mnoha prezentovanými stavbami) Henrieta Moravčíková pozastavuje nad diskriminační atmosférou ve slovenské architektuře, v níž se právě Viera Mecková stala dosud jedinou ženou-laureátkou Ceny Emila Belluša za celoživotní dílo. Je škoda, že se nad tímto problémem seriál sice pozastavuje, ale už se ho nesnaží nijak řešit a jednoduše přebírá slovenský architektonický panteon tak, jak velí – byť kritizovaná – tradice. Až na čestné tři výjimky tak – pokud vůbec – tvůrci seriálu nechávají promluvit ženské tvůrkyně jen jako komentátorky díla jejich mužských kolegů či partnerů, mezi nimi designérku Júlii Kunovskou a architektku Štefánii Krumlovou. Právě tento dramaturgický výběr – a jeho až přílišné podřízení logice autorských medailonů – je přitom asi nejslabším místem celého seriálu. Naproti tomu jeho jednotlivé epizody se tradicionalistickému formátu biografického medailonu důsledně a úspěšně vzpírají. Spíše než portréty architektů jsou to totiž působivé portréty jejich staveb.

Dosud odvysílaných šest epizod (dalších šest bude následovat v roce 2021) vzniklo v režii šesti různých režisérů a režisérek a s různorodými štáby, přesto většina dílů drží pozoruhodně dobře pohromadě. Dlouhé kontemplativní záběry exteriérů i interiérů staveb snímané často z nezvyklých úhlů či v dynamických záběrech pořízených z dronů a doprovázené meditativní ambientní hudbou (rovněž z dílny několika různých tvůrců) nejen podtrhují monumentalitu notoricky známých staveb, jako jsou Památník SNP a Matice slovenská Dušana Kuzmy, bratislavské krematorium Ferdinanda Milučkého či budova rozhlasu Štefana Svetka. Neméně působivé a také funkční jsou i při snímání nenápadnějších staveb (jako je Svetkův bytový dům v Medené ulici v Bratislavě nebo rekonstrukce bratislavských hradeb Iľji Skočeka), v jejichž případě dokonce šikovná práce s kamerou umožňuje odhalit a podtrhnout vynalézavost a krásu, jež mohou běžnému kolemjdoucímu zůstat zcela skryté. Vzpomínky autorů staveb (tedy přesněji těch z nich, kteří se dožili natáčení) doplňují komentáře dalších pamětníků, spolupracovníků, členů rodin i teoretiků a opakovaně také odborné a přitom divácky přístupné vstupy Henriety Moravčíkové. Autoři navíc nevěnují pozornost jen původní podobě staveb, ale tematizují i jejich degradaci pozdějšími přestavbami či zateplením (nejdojemněji asi v epizodě věnované Iľjovi Skočekovi) a v některých epizodách dávají prostor i zkušenosti jejich běžných uživatelů – lidí pracujících v budovách Ferdinanda Milučkého či Viery Meckové. Ve výsledku se tak série obejde bez vševědoucích voiceoverů, což bezesporu patří mezi její pozitiva. Drobnou výjimku zde přitom představuje vynalézavá a zároveň poněkud subverzivní práce s archivním materiálem v epizodě věnované Dušanu Kuzmovi, kdy je coby voiceover použita – aniž by to však bylo explicitně vysvětleno – dobová archivní nahrávka.

Štefan Svetko, budova Slovenského rozhlasu (spoluautoři B. Kissling, Š. Ďurkovič), realizace 1977–1980. Foto: Frank Grießhammer, Flickr.com

Ze soudržného stylu jednotlivých epizod výrazněji vybočuje pouze jediná – a sice ta prozatím poslední, věnovaná manželské dvojici Oľgy a Pavla Ondreičkových. Formální hra s vizualitou amatérského videa sice navazuje na obdobně laděné formální hříčky z předchozích dílů, ale ve spojení se samoúčelně parodickým tónem, křečovitě lúzrovskou stylizací hlavní postavy (jejíž role průvodce celou epizodou rovněž nemá ve zbytku série žádnou paralelu) a scénářem roztěkaným tak, že v něm jednotlivé domy dostanou nakonec vlastně jen minimální prostor, se celá epizoda spíše než cokoli jiného stává velmi iritujícím diváckým zážitkem. Ačkoli si lze představit, že v jiném kontextu by i toto pojetí mohlo být funkční, ve vztahu k předchozím epizodám jde o dramaturgicky naprosto nepochopitelný krok, který neškodí jen samotné dokumentární sérii, ale především domům manželů Ondreičkových. Pokud totiž největší síla celé série spočívá v odhalování jedinečnosti staveb pozdního modernismu širšímu laickému publiku, pak epizoda věnovaná Ondreičkovým v naplnění tohoto úkolu zcela selhává.

Ačkoli jsou Ikony v první řadě velmi cenným počinem pro popularizaci pozdně modernistické architektury přímo na Slovensku, i pro českého diváka stojí hned z několika důvodů za pozornost. Především je to už samotný fakt, že veřejnoprávní televize přichází s původním projektem věnovaným domácí pozdně modernistické architektuře a dovolí jí tak vykročit ze stínu dehonestujících anket a instagramové ostalgie. I když je pověst slovenské veřejnoprávní RTVS v Čechách stále poněkud zdiskreditovaná především v důsledku krizové situace ve zpravodajské redakci a protestní výpovědi jejích členů (jež se v roce 2018 stala ojedinělým impulsem k tomu, aby se o slovenské mediální dění vůbec zajímalo širší české publikum), právě sérií Ikony se velmi poctivě snaží naplňovat to, co je základním úkolem každého veřejnoprávního média – tedy veřejnou službu. A přestože celá série je silně orientovaná pouze na slovenskou scénu a z velké části zcela opomíjí dobový československý kontext, jsou to vedle zmiňovaného Transgasu nebo hotelu Praha také stavby připomínané Ikonami, které patří do společné československé (a česko-slovenské) paměti. Koneckonců ani Ikony se nakonec české stopě nevyhnuly. Na rozdíl od některých dnes značně zdevastovaných slovenských staveb manželů Ondreičkových se shodou okolností zásadnější zásahy vyhnuly jedné z jejich nejvýznamnějších realizací – budově obvodní pošty na Praze 4.

[1] Na okraj zde lze zmínit například celý soubor podzemních stanic příměstské dráhy v německém Hamburku, jejichž velmi dobře dochované interiéry ze 70. let se Deutsche Bahn coby provozovatel rozhodla v nedávné době zcela odstranit a nahradit novými. Dalším podobným příkladem je pak demolice vládní budovy Y-blokken v norském Oslu. Po vlně nevole přicházející z Norska i ze zahraničí se nakonec norské úřady rozhodly před zničením uchránit alespoň uměleckou výzdobu vytvořenou Pablem Picassem a Carlem Nesjarem.

[2] Po rozkliknutí odkazu je možné v mediatéce RTVS přepínat mezi jednotlivými epizodami pomocí kalendáře v levé části webu, a to vždy kliknutím na zvýrazněné zářijové a říjnové pondělky. S výjimkou první epizody je celá série ke zhlédnutí i z území České republiky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *