Artalk.cz

O čem hovoří jazyky sesuvů

Výstava Nestabilní podloží v Galerii VI PER vychází z výzkumu Akademie věd ČR zaměřeného na svahové deformace, sesuvy a rizika s nimi spojená. Kromě geologického zkoumání se ale věnuje také společenským a politickým otázkám, které s tématem sesuvů souvisí a jež si klade v rámci interdisciplinární spolupráce. Právě propojení umělecké, vědecké a kriticko-společenské perspektivy zdůrazňuje jako klíčový bod ve své recenzi také Ondřej Navrátil.

O čem hovoří jazyky sesuvů

Již úvodní panel výstavy Nestabilní podloží naznačuje její dvě hlavní témata. Prvním je to, na které odkazuje název a týká se sesuvů, skalních řícení, svahových deformací, náchylností, hazardů a rizik, použijeme-li úvodní slovníček opodál ležící příručky. Ta, byť staršího data, je stejně jako sama výstava výstupem interdisciplinárního projektu Akademie věd ČR, jenž ve svém záhlaví nese motto: „špičkový výzkum ve veřejném zájmu“. Za cíl si klade identifikovat důležité vědecké a společenské otázky, definovat je a nalézat jejich řešení, přičemž v šuplíku Přírodní hrozby se ocitly také sesuvy. V perspektivě doby o tři roky starší jsou označeny za mediálně vděčnější než třeba jiná sem zařazená témata jako sucho nebo degradace půdy – je třeba ale dodat, že v tomto jsme již očividně pokročili dále a o vysychání krajiny tak dnes ví třeba i předvolební plakáty na jižní Moravě. Vraťme se však k nestabilnímu podloží – tento název vyvolává tolik asociací, že lze očekávat, že nezůstane jen u hroutících se skal a ujíždějících svahů, ale zavede nás i do sítě souvislostí a metafor. Zvlášť, když při pohledu na onen úvodní panel čteme, že se na koncepci výstavy společně podíleli dva autoři z oblasti sociologie a kulturní ekologie, dva umělci a jeden geolog. Čímž se dostáváme k druhému tématu výstavy, kterým je spolupráce.

I když to redaktoři nemají příliš rádi a čtenáře to unavuje, dovolím si vás krátce provést čtyřmi oddíly výstavy, přičemž budeme postupovat po trase, kterou jsem v galerii intuitivně opsal. Nedaleko dveří je obrazovka a řídicí pult kolejiště videí – mačkáním tlačítek spouštíte vybrané sekvence z téměř deseti hodin nahrávek – přičemž jedna „glajzna“ je vytyčena perspektivou právníka, druhá geologa a třetí antropologa. Všechny pak vedou do Maršova, malé vesničky pod Bílými Karpaty, kde se v roce 1967 sesunul svah i s tuctem domů. K události hovoří jmenovaní odborníci i místní pamětníci a trpělivý divák si tak může namixovat mozaiku o tom, jak vznikají sesuvy a jak se jim vyhnout, co se stalo s těmi, kteří přišli o střechu nad hlavou, komu patří strom jednoho rána nalezený u souseda a jak se dnes tento kout vyrovnává se stavební uzávěrou a rostoucím turismem. Zatímco v Maršově byl sesuv pro lidské oko pomalý, vstoupíte-li do vedlejší místnosti ve správný moment, budou se na vás na multikanálové projekci řítit rychle se pohybující bahnité laviny, odštěpené skály a utržené domy. A spolu s tím dostanete i základní školení o „moderním vědění“, tedy jak vysvětluje tyto procesy geologie. Text k třetímu oddílu „Neposednost“ nicméně ihned dodává, že sesuvy se vzpírají vědecké předpověditelnosti a také dalším lidským perspektivám. Třeba těm, které přisuzují pochybnou výsadu užitečnosti pro člověka, což dává šanci registrovat místo ní profit místní biodiverzity, geodiverzity nebo vodních režimů. Nakonec návštěvník dospěje do „Realitní kanceláře Realita“, kde je mu nabídnut šot o domečku v přírodě, přičemž na poskakující cenovce sleduje, jak se mu prodraží sesuv pod travinami romantické louky za ním. Řada obcí i „realitek“ ovšem tyto skutečnosti ignoruje a jsme proto odkazováni na informační zdroje, které kupříkladu mohou uchránit kupce od protáhlé tváře pozdě prozřevšího.

Výstava se tak někdy pohybuje v rovině prosté osvěty přibližující problematiku sesuvů. Ta dnes sice asi nebude řazena mezi nejpalčivější, na druhou stranu, jak jsme viděli v kontextu jazyka vyplázlého Českým středohořím na novostavbu dálnice D8, když na to dojde, dokáže animovat miliardy, ministry i soudy, vstoupit do životů obyvatel či nastavit zrcadlo politické slepotě, úřednické aroganci a investorské nezodpovědnosti. V některých vrstvách může výstava připomínat antropologický dokument, ukazující, jak se podobná událost dlouhodobě promítá do života a perspektiv místa a místních. Konečně zde lze identifikovat nebo si doplnit narážky na obecnější uvažování o životním prostředí. Neposedné sesuvy nám připomínají, že náš pocit, že máme vše pod kontrolou a můžeme si domněle inertní přírodu jednoduše přivlastnit, podřídit, využít a rozprodat, je mylný. Stávají se aktérem, který je nám schopen jednoduše vzít půdu pod nohama a tak nás snad i učit respektu a nutnosti vystoupit z omezené sebestřednosti a starých nefunkčních modelů myšlení.

Vedle toho zde můžeme uvažovat nad tématem spolupráce a interdisciplinárního setkávání. Koncepci výstavy připravovala heterogenní skupina, za umělecký břeh Jiří Suchánek a Pavel Sterec. Minimálně u druhého jmenovaného to jistě není překvapení, zájem o kooperaci s představiteli jiných oborů, především vědci (a jen stranou: také zájem o zemi a podzemí), lze v jeho tvorbě a aktivitách sledovat dlouhodobě. V jednom z textů k tomu prohlašuje, že nejde o vytváření mytického metajazyka ani redukci umění na vědu či naopak. „Spíše nám jde o jejich vzájemnost a podobu tvorby, která to reflektuje.“ Jinde pak doplňuje, že umění nemá zastávat jen roli popularizátora vědy, ale nabízí jiné pohledy, například zkušenost s nehierarchickým přístupem, vnímavost ke komplexitě, hlubší typ empatie, menší svázanost pravidly… Přičemž umění „nachází ve vědě jen druhý pól stejného procesu kultury, která má činit život lepším, a spojuje je tak i stejný zájem a cíl“. Ze Stercovy tvorby můžeme zmínit třeba Družstva života (2016), půlhodinovou videoesej vytvořenou ve spolupráci se socioložkou Terezou Stöckelovou. Cílem bylo vytvořit v době migrační krize a oprašování rasistických interpretací parazitologických pojmů jakýsi diskurzivní most mezi sociálními a přírodními vědami, který by ukázal, že přírodovědné poznání „posthumánní“ doby je již jinde a může se naopak stát pádnou zbraní v boji proti identitářským politikám. I když Stercův podíl na výstavě v galerii VI PER asi netřeba balancovat přesně na tomto rozhraní, i ona je nepochybně projevem dané trajektorie a snahy, aby přínos umění byl, jak čteme v dalším z jeho starších textů, „alespoň řádný“. A k čemu se zde přispívá? Možná lze poukázat na slova spolutvůrce výstavy sociologa Vojtěcha Pecky vyslovená jinde v kontextu klimatické krize a sdělující, že „se vědci neobejdou bez naší podpory. Jinak je převálcují odborně naprosto nekompetentní, ale v komunikaci s médii zkušení demagogové“.

Výstava tak primárně poskytuje řadu informací o nenadálých lokálních svahových a navazujících (nebo předcházejících) společenských či právních pohybech, což lze číst i v kontextu zaměření galerie. Vedle toho sesuvy mohou odhalovat také odlučné oblasti našeho myšlení nebo podporovat biodiverzitu úsilí za prosazení změn, které jsou neodkladné. Například iniciovat koalici umělců, sociálních a přírodních vědců, jako je tomu zde. Což je experiment s potenciálem i limity, každopádně však zajímavě rozrůzňující „environmentální myšlení“ prezentované v rámci právě probíhajících pražských výstav.


Bob Kuřík, Vojtěch Pecka, Pavel Sterec, Jan Klimeš, Jiří Suchánek / Nestabilní podloží: Sesuvy, životy a perspektivy / Galerie VI PER / Praha / 9. 9. – 31. 10. 2020

Foto: Peter Fabo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *