Artalk.cz

Nafukovací čluny a ostrovy plastu

Kniha filozofa a kurátora Lukáše Likavčana Introduction to Comparative Planetology, kterou vydalo v loňském roce nakladatelství Strelka Press, přináší analýzu vizuálních imaginací Země, jež úzce souvisí se současnou geopolitikou klimatické krize a s infrastrukturami určujícími pohyb lidí a věcí po povrchu planety. Slovinský filozof Domen Ograjenšek ve své recenzi přibližuje Likavčanův teoretický koncept pěti figur Země (Planetární, Globální, Terestriální, Zem-bez-nás a Spektrální Zemi) a zasazuje jej do kontextu současného filozofického myšlení.

Nafukovací čluny a ostrovy plastu

Svět tedy skončil, nebo se minimálně na zlomek vteřiny zastavil, a v ten sotva postřehnutelný a kraťoučký okamžik se rozkolísal čas. Jestli právě probíhající pandemie koronaviru něco jasně ukázala, tak to, že politický duch se už opravdu vypařil „a výsledná skutečnost tak byla zredukována na přírodní fluktuace“,[1] kdy se čas a prostor pokřivují a ohýbají okolo statistických rovnic a odhadů. Stejně tak se ceny ropy kvůli prudce klesající poptávce propadly do záporných čísel a obstarat si dostatek skladovacích kapacit najednou přišlo draho – kapitalistická zkáza prostoru dočasně změnila směr (možná to byla odplata samotného prostoru) a figura „světa podobného archivu nebo databázi, ve které jsou od sebe separované komponenty pečlivě uloženy, čekajíce na povolání do akce“,[2] se pozastavila v čase.

Minimálně to tak na chvilku vypadalo. Protože v horečnatém období novinářských rychlokvašek a zběsilého kontinuálního zpravodajství si člověk mohl být také zcela jistý fluktuací vnímání: naše představivost se napínala a roztahovala do všech možných směrů a nechala nás úzkostlivě přibité ke gauči s pouhým neurčitým, klaustrofobním obrazem světa (příliš malého nebo prostě příliš přecpaného lidmi na to, aby nám poskytl útěchu).[3]

To, jak vidíme naši planetu, jaké gnozeologické nástroje používáme, když si ji máme vizualizovat, představit, myslet, je nejenom politická, existenciální (a občas dokonce osobní), ale stejně tak i vědecká záležitost – probíhající pandemie to ukázala zcela jasně – a vyznat se ve složitém propletenci vnímání jejích mnoha dimenzí může být ošemetná záležitost. Naštěstí by ale mohla existovat mapa.

Lukáš Likavčan se ve své poslední filozofické práci Úvod do komparativní planetologie věnuje právě této zapeklité situaci. Inspirován prací sci-fi autora Kima Stanleyho Robinsona a jeho pojmem komparativní planetologie se Likavčan pouští do vesmírné komparace, i když jeho ohniskem zájmu je místo mnoha vesmírných těles a jejich proměnlivého složení[4] jedno konkrétní, které samo oplývá bohatou figurativní rozmanitostí – to, které obýváme.

Jeho kniha je svým způsobem stejnou měrou přípravou půdy pro komparativní studii těch mnoha figurálních procesů, které utváří naše vidění a chápání této planety (způsob, jakým si ji představujeme skrze koncepty, teorie, mapy, obrazy apod.),[5] tak i možností zorientovat se ve „válce vnímání“ (war of perception) o zobrazování Země – tedy mezi jednotlivými kosmologickými představami. Jak tvrdil Al Gore ve svém rukopise z roku 1992 The New World War, právě tato vnímání jsou dějišti konfliktů, která určují budoucnost lidské civilizace i Země jako systému, jenž ji živí.[6]

Kniha předkládá pět figur komparativní planetologie – Planetární, Globální, Terestriální, Zem-bez-nás a Spektrální Zemi. Každá představuje model metafyzické organizace dle našeho zobrazování kosmologického celku.[7] Tyto figury jsou v podstatě rekonstrukcemi našich představ o planetě. Proces rekonstrukce (jejich jasné vyjádření) je prováděn skrze abstrakci, ke které Likavčan přistupuje s důrazem na jemné rozdíly, a uvědomuje si, že i když existující abstrakce Země bývají problematické (kvůli jejich vazbám na odcizení a násilí),[8] přesto koncepty vznikají, mutují a vyvíjejí se právě v rámci abstrakce, což znamená, že i přechod k novým konceptům je třeba promýšlet v rámci abstrakce.

Samotné figury toho nemají zas tolik společného s topografickou uceleností geometrických modelů planety, například s konceptuálními dopady posunu od geometrického principu kulatosti zeměkoule k její zploštělé podobě, ale jsou spíše spojeny s intuitivními koncepcemi tvořícími samotný základ toho, co je v rámci předpokládaného horizontu reality považováno za možné či nemožné. To neznamená, že tyto intuitivní koncepce z těchto topografických úvah nevychází, ale že dalece přesahují omezený rozsah jejich předepsaného gnozeologického použití a otevírají je vlivu různých faktorů, ať už je to ekonomická pragmatika, sociální úzkost atd. Takže v době přebujelých kolektivních imaginací – kdy se fakta volně proplétají s konspirací a kdy se samotný obraz planety, jakkoli se může zdát pevný a stabilní, stává předmětem zpochybnění – přináší zpět okrajové nebo dávno zapomenuté představy o planetě jako celku (na mysl přichází třeba aktivity Společnosti ploché Země, angl. Flat Earth Society), které zcela zpochybňují a podrývají (ať už legitimně, nebo ne) zjevný charakter toho, jak by mohla vypadat budoucnost planety, již obýváme, a naše role v ní.

Planetární funguje mezi zmíněnými pěti figurami jako centrální současná figura, jako jakási křižovatka mezi figurami minulosti a figurami, jež teprve nastanou. Představuje Zemi jako neosobní geofyzikální proces utvářený představami, které místo toho, aby pouze imitovaly okolní vizuální realitu, tak jsou zrekonstruovány ze surových dat sesbíraných satelity (a dalšími zařízeními snímajícími Zemi) a zpracovány počítačovými algoritmy (ze syntetických a operačních obrazů). S touto figurou se tedy do popředí dostávají procesy přesahující naši lidskou vnímavost a časově spadající do hlubokého geologického času, do jinakosti. Likavčan to koncipuje jako rozvíjení „závislostí na zvolené cestě (jde o vzájemně závislé a nevratné vývojové trajektorie), které zde byly dříve než lidé a mohou dost dobře pokračovat […] i po vymizení lidského druhu“.[9]

V rámci této figury přestává být člověk původcem planetárních procesů a je vnímán spíše jako jejich náhodný nebo výsledný jev, pouhé médium mezi dalšími médii. To samé se dá říci o technologii, kterou používá a která je nyní vnímána jako prodloužení geofyzikálních procesů (vzhledem k vysoké spotřebě vzácných nerostů, fosilních paliv atd.) a jejich vývojových trajektorií. Likavčan čerpá z práce Gilberta Simondona, pro něhož je „způsob existence“ vyvinutých technických předmětů „analogický ke způsobu existence přírodních, spontánně vzniklých předmětů“,[10] a hlavně z práce Benjamina Brattona, jehož model stacku považuje za ucelenou ontologii současné doby, která umožňuje prezentovat komparativní planetologii jako „rozšířené mediálně-infrastrukturální uchopení planety, v rámci něhož počítačové technologie zastávají roli tichých partnerů geologických a evolučních procesů“.[11]

K Brattonově práci jej, zdá se, přitahuje význam přikládaný infrastrukturálnímu prostoru, jenž Bratton vnímá jako základní charakteristiku modernity. „Modernita je hluboce logistickou záležitostí,“ píše Likavčan.[12] Rozsáhlé logistické sítě upevňují všudypřítomnost národních států a zároveň jsou známkou jejich zastaralosti a vedou ke vzniku toho, co Bratton označuje za „náhodné megastruktury“ (shlukování výpočetních strojů do systémů platforem, které nejenom odráží, řídí a prosazují formy suverenity, ale především je generují).[13] Taková koncepce prostoru může být brána jako neodlišitelná od neosobní a na proces zaměřené perspektivy Planetární figury, lze ji ale dohledat i v představách, jež této figuře předcházejí. Tyto rozsáhlé logistické sítě mají mnoho společného se sítěmi operujícími okolo extrakce fosilních paliv a ze své podstaty svázanými s logikou globalizace, která definuje planetu jako „dokonale hladkou kouli“[14] – což je specifická západní konceptualizace planety spojující abstraktní principy interiorizace a extraktivismu, které „[činí] celé kontinenty volné pro přivlastňování a těžbu zdrojů“.[15]

Taková je samozřejmě Globální figura, již Likavčan v kontrastu k současnosti Planetární figury předkládá jako vlivný, ale v prvé řadě destruktivní historický artefakt. Ukazuje se, že nárok na přivlastňování zdrojů, který tyto představy umožňují, se vztahuje i na místní populace, které jsou tak vystaveny koloniálnímu a rasovému násilí. Ona hladká koule vytvarovaná a uhlazená „představou mořské krajiny jako všesměrného prostoru“[16] (jako volného prostoru) tedy není tak hladká, jak se čekalo: její volné prostory jsou posety ostrovy plastu a nafukovacími čluny. Vysídlení lidé a spolu s nimi různé materiály jsou zachyceny ve smrtících proudech všudypřítomných, ale selhávajících národních států. Je jenom otázkou času, kdy tyto po moři rozeseté body začnou utvářet vlastní řady a protínat a narušovat volný tok obchodu.

Prozatím lze bezpečně říci, že toto vše podrývá dlouhodobou udržitelnost takového modelu. Problém nevězí ani tak v tom, že v případě Globální figury a jejího dokonale hladkého povrchu jde o abstrakci, ale spíše v tom, že se jedná o velmi „špatnou abstrakci“ neschopnou zachytit realitu klimatické krize a toho, co Likavčan označuje za „budoucí politiku“.[17] A proto přichází se dvěma dalšími figurami: Zemí-bez-nás a Spektrální Zemí, které se navzájem doplňují. Obě dále otevírají představy Země směrem k vnějškovosti a jinakosti (které byly u Globální figury téměř považovány za ztracené) a představují planetu jako místo bez lidí, kde člověk ztrácí svou centrální pozici, i když je považován za pouhé médium sil jinakosti. Tato ztráta centrální pozice by ale neměla být zaměňována za nějakou výzvu k návratu k přírodě (k mystickému před-antropocénu). Likavčan si je vědom toho, že některé všudypřítomné infrastruktury (například výpočetní aparát) nelze jen tak odstranit. Každopádně nás čeká budoucnost, v níž se s nimi budeme muset aktivně vypořádat, takže místo toho, abychom přemítali o možných alternativních realitách, v nichž tyto infrastruktury vůbec nevznikly, uděláme lépe, když budeme uvažovat o možných kreativních intervencích, které by nás mohly nasměrovat k jiné formě ekologického vládnutí „nespočívající na nekropolitickém režimu kolonialismu, extraktivismu a rasového násilí“.[18]

Ztráta centrální pozice ale vzhledem k výše uvedenému znamená smířit se s naším nevyhnutelným vyhynutím. Likavčanův postoj definuje fakt, že klimatická krize nejspíše nezapadá do konceptuální a etické binarity života a smrti, kde život znamená to dobré a měl by být tedy za každou cenu zachován a smrt představuje vše špatné a měli bychom se jí stůj co stůj vyhnout, jak naznačuje často slýchaný pobouřený výkřik: „Zabíjíme planetu!“ Země by nám mohla odpovědět: „Samozřejmě, život se dá považovat za součást mých procesů, ale fixace na něj bude spíše váš než můj problém.“ Země bez lidí je totiž zároveň i anorganická. Jde o agnostický přístup, který pro Likavčana znamená, že „život je spíše protézou ne-života, […] ne triumfálním vrcholem planetárního vývoje“.[19] Život, ani smrt nebo optimismus či pesimismus nás totiž z téhle bryndy nevytáhnou.

Likavčan místo toho lidstvu navrhuje stažení do ústraní – navrhuje lidstvu, ať se „metabolicky a termodynamicky omezí“.[20] Jak už bylo zmíněno, tvrdí, že není zcela možné ani vhodné úplně odstranit to, co by se dalo označit za technosféru, a že už existuje jistá slučitelnost mezi technologickými a geofyzikálními procesy, tedy už nám zbývá jen přijít na to, jak se podílet na jejich metabolickém propojení – neboli jak přizpůsobit naše představy tak, abychom jednali v souladu s neurčitostí planetárních procesů, a ne proti ní. To znamená proměnit naše představy o tom, jak fungujeme. Položit si otázku, jestli lze gnozeologické zodpovědnosti za klimatickou krizi přerozdělit tak, aby byly aktivněji zapojeny výpočetní infrastruktury. Jestli bychom nemohli využít jejich provázanosti s geofyzikálními procesy (jejich přístup k datům, která našim jednoduchým smyslovým orgánům nejsou dostupná, a jejich procesní kapacitu přesahující kognitivní aparát ubohého humanoida), vzdát marnou snahu zmocnit se kontroly nad zemskými procesy, ustoupit a nechat umělou inteligenci, ať se toho ujme. Jinými slovy, jestli bychom nemohli být trochu takovými viry – skrytými hybateli, jejichž omezená předvídavost jim nebrání přizpůsobovat se dynamickému a kontingentnímu charakteru okolí.

Existuje nějaká jiná možnost? Mohla by harmonizace našich představ s operačními obrazy výpočetních megastruktur být naší poslední šancí, jak úspěšně překonat budoucí nevypočitatelnosti klimatu? Možná, že odpovědí by mohlo být „vyvázání se z převažujících představ o vnitřku, uzavření a zapouzdření a obývat s našimi nástroji terén volné přírody, jako populace skrytých hybatelů, po vzoru virů. Tahat za nitky kontingencí v konspiračním spojenectví s nepoddajnými realitami Země-bez-nás“.[21]

Likavčanova komparativní planetologie se sama těší příznačnému gnozeologickému statusu. Tento projekt slučuje a důkladně probírá množství figur vyskytujících se v teoretických, kulturních a infrastrukturálních projektech a formuje je do rozlišitelných představ, které nám umožňují snadněji uchopit složitý konceptuální/vizuální terén myšlení a zobrazování naší planety. Postupně se zde začíná objevovat pevná konceptuální linka dále analyzující možné geopolitické důsledky planetární výpočetní struktury a jejího vlivu na zobrazování Země, které může lidstvo v době bezprecedentní klimatické krize pociťovat. To jednak úzce navazuje na některé navržené figury nebo kosmogramy a otevírá prostor ke kritice jiných, ale hlavně to připravuje půdu pro vytvoření nových, budoucích figur. A v tomto smyslu komparativní planetologie dělá více, než jen slučuje, formuje a komparativně rozlišuje. Vytváří, „hlásí se k“,[22] dokonce „sází na“,[23] a to vše svým zdánlivě autonomním a neosobním hlasem a zařazuje se tak kamsi mezi nástin disciplíny, metody nebo programu, a zároveň se občas chová jako konceptuální malware nebo bot.


Lukáš Likavčan, Introduction to Comparative Planetology, Moskva: Strelka Press, 2019

Foto: Chiara Rendek / apart collective


Překlad z angličtiny: Anna Žilková


[1] Mohammad Salemy, An Introduction to the Cybernetic Science Non-fiction of Contemporary Geopolitics, in: Vít Bohal, Dustin Breitling, Václav Janoščík (eds.), 2016, Reinventing Horizons. Praha: Display Association for Research and Collective Practice, str. 70.

[2] Lukáš Likavčan: Technologie abstrakce: O fosilních palivech a kosmopolitním kapitálu, Artalk Revue 1 (zima 2018).

[3] „Neklid je v duši, svými těly už nehýbeme“ Grimes, Darkseid (z alba Missanthropocene, 2019).

[4] Lukáš Likavčan, Introduction to Comparative Planetology, Moskva: Strelka Press, 2019, str. 10.

[5] Ibid., str. 9.

[6] Chris Russill, Earth imaging: photograph, pixel, program; in: Monani, S. and Rust, S. (eds.), Ecomedia, New York: Routledge, 2016, str. 242.

[7] Likavčan 2019, str.14.

[8] Gayatri Chakravorty Spivak, Death of a Discipline, New York: Columbia University Press, 2003, str. 72.

[9] Likavčan 2019, str. 29.

[10] Simondon, G., 2017, On the Mode of Existence of Technical Objects. Minneapolis, MN: Univocal, str. 50; via Likavčan 2019, str. 30.

[11] Likavčan 2019, str. 34.

[12] Ibid., str. 48.

[13] Bratton, B., 2015, The Stack, On Software and Sovereignty. Cambridge, Massachusetts: MIT Press, str. 8.

[14] Likavčan 2019, str. 15.

[15] Ibid., str. 51.

[16] Ibid., str. 40.

[17] Ibid., str. 58.

[18] Ibid., str. 74.

[19] Ibid., str. 80.

[20] Ibid., str. 90.

[21] Ibid., str. 99.

[22] Ibid., str. 36.

[23] Ibid., str. 70.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *