Artalk.cz

RE: Misionáři, etnografové, antropologové a konečně umělci

Hlavní kurátor Centra současného umění DOX Otto M. Urban reaguje na recenzi Misionáři, etnografové, antropologové a konečně umělci, v níž psali Matěj Pavlík a Lucie Rosenfeldová o výstavě Ultrasupernatural. Kritika výstavy, již tvoří díla od umělců Barbory Šlapetové a Lukáše Rittsteina vytvořená na základě výprav do vzdálených oblastí Západní Papuy a Papuy Nové Guiney, je podle kurátora příliš zjednodušující a jednostranná. Se svou reakcí na recenzi se pak přidávají také umělci Lukáš Rittstein a Barbora Šlapetová vysvětlující svůj přístup k danému tématu.

Animace Barbory Šlapetové k výstavě Ultrasupernatural. Foto: DOX

RE: Misionáři, etnografové, antropologové a konečně umělci

V řadě ohledů je dnes naše historická zkušenost vnímána jako bolestná a zahanbující. Traumata minulosti tak přetrvávají a objevují se nová. Je dobře, že se koloniální historie stala tak významným tématem, pro řadu oblastí a regionů dokonce tím nejdůležitějším. Objevují se nové skutečnosti a své dějiny čteme odlišně od našich předchůdců, citlivě vnímáme nejen události staré několik desetiletí, ale i staletí. Koloniální historie obsahuje tragických a zavrženíhodných událostí více, než je přijatelné. Jedná se o jednu z nejtemnějších kapitol dějin člověka, která je vlastně dodnes nedořešená, respektive stále živá a její rány zaceleny nejsou. Historicky nedávná zkušenost dvou světových válek ještě navíc ukázala, že krutosti a nelidskosti jsme schopni prakticky ke komukoli a kdykoli.

Recenze Misionáři, etnografové, antropologové a konečně umělci však očekávání, že bude důležitým a podnětným příspěvkem do široké diskuze o „našem“ kolonialismu, nesplnila. Umělci Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein stejně jako Centrum současného umění DOX jsou ostře obviněni z neetického jednání, z podporování rasismu, zneužívání či zesměšňování. Jako doprovodný obrázek autoři neváhají použít portrét italského antropologa Lidia Ciprianiho, vědce, který byl těsně spojen s rasistickými a antisemitskými aktivitami italského fašismu. Proč zrovna tento obrázek, když toto jméno není nikde zmíněno? Proč není zmíněn Nikolaj Miklucho-Maklaj nebo Claude Lévi-Strauss, ke kterým se autoři odkazují? Již to dobře ilustruje manipulativnost celého textu. S ohledem na závažnost takových tvrzení jsme se rozhodli reagovat.

Autoritativní a odmítavý tón prochází celým textem, vlastně ani v náznacích neotevírá dialog a nevybízí k polemice, on prostě konstatuje, co je správné a co nikoli. Možnou diskuzi tak autoři vůbec nepřipouštějí, vše je jasné a zřejmé. Text je také, podle autorů, určen zejména lektorům, jako by již nad oběma autory, kurátory i celou institucí zlomili hůl. V závěru obsahuje škálu příkazů, jakýsi dotazník, jehož správné vyplnění má zabránit budoucímu „páchání symbolického násilí“. Že by se mohli v některých úsudcích mýlit, nepřichází v úvahu.

Autoři recenze si připravují prostor na zásadní útok proti výstavě od samotného počátku textu. V jednotlivých argumentech formulují otázky spojené s tématem výstavy. Většina z nich vychází ze současné diskuze. Dalece tak přesahují oblast umění a kultury, jakkoli jsou od civilizační zkušenosti neoddělitelné. Představují pro současný svět jedno z klíčových témat. O jaké otázky se jedná? O ty nejzásadnější, protože zasahují samotnou podstatu lidství, stejně jako samotného člověka. V čem je tedy ten hlavní problém zmiňované recenze? Není v otázkách, které jsou kladeny, ale ve zvolených odpovědích a v jejich prvoplánové paušalizaci. Recenzenti vždy a neomylně zvolí tu nejhorší variantu. Neprojektují ale do odsuzujících závěrů spíše své vlastní vidění světa? Od počátku jsou oběma umělcům podsouvány ty nejhorší úmysly, domorodce tak prý zneužívají a využívají, úmyslně staví do nevhodných situací, manipulují jimi a neustále dávají najevo svou nadřazenost a povýšení. Tím, že DOX takovou výstavu umožnil, jen negativní vyznění podporuje. Ve všech ohledech je takový názor mylný a nepřijatelný.

Výstava Ultrasupernatural není úpadkovou pseudoantropologickou studií, která ukazuje „nadvládu bílého muže“, ale uměleckým záznamem o hlubokém přátelství, o jemnosti vzájemného poznávání, o uvědomování si sebe samých i svého okolí. Šlapetová s Rittsteinem neukazují anonymní domorodce, ale konkrétní lidi, kteří mají svá jména. Návštěvník, pokud chce a není svázán předsudky, tak nesleduje příběhy „těch druhých“, ale Yaliho, Janlivana nebo Manenga.

Z pohledu současného světa se řada historických skutečností jeví odlišně, jejich interpretace se proměňuje, to, co bylo přijatelné, již přijatelné není. Je třeba konstatovat, že v drtivé většině se jedná o významné a pro budoucnost přelomové diskuze. V jejich šíři a bohatosti je pochopitelné, že se objevuje široké spektrum názorů a přístupů, chcete-li metod. Až diskuze ale ukáže, jak je ten či onen názor pevný, vyargumentovaný. Autoři recenze ale paušálně odmítají připustit fakt, že by autoři výstavy mohli mít jiný názor, než jaký je jim přisuzován recenzenty. Samotným vystaveným dílům se pak nevěnují vůbec.

Jednou z nejvíce fascinujících vlastností umění je jeho rozmanitost a pestrost. Stejně tak rozmanité mohou být i názory na umění či na umělecké dílo samotné. Je poutavé číst, jak se v průběhu staletí měnil pohled na některá díla, jak se z outsiderů staly ikony nebo ze slavných a úspěšných ti zapomenutí. Každé umělecké dílo je také unikátní a neopakovatelné, i zdánlivě stejné práce mohou představovat zcela odlišné názory. V tom je však pro mnohé skryt zásadní problém: mnohost a nejednoznačnost, odlišnost či jinakost jsou vnímány jako „vada na kráse“, jako něco zbytečného, nebo dokonce závadného. Názor je pouze jeden a vše ostatní je třeba potlačit a odmítnout. Umění se však vždy takovému zjednodušování vzpíralo a dokázalo se myšlenkové totalitě tvůrčím způsobem bránit. Jak? Tím, že vznikalo a vzniká svobodně a individuálně, bez ohledu na dobové módy, trendy či diktáty. Umění se nedá spoutat a řídit, umění můžeme pouze tiše sledovat a vnímat, snažit se mu porozumět.

Otto M. Urban

hlavní kurátor Centra současného umění DOX


Milí kritici – umělci,

rasista od dětství neobdivuje kultury přírodních národů a nesní o setkání s nimi. Nepřátelí se čtvrt století s lidmi jiné barvy pleti. Nezaznamenává jejich mizející kulturu, která se verbálně předává po generace, aby jim ji vozil zpět sepsanou pro jejich potomky, kteří už umějí číst z misijních škol a jinak by se o svých tradicích již nedověděli.

V momentě, kdy papuánští duchovní kmene – pochopitelně v tradičním oblečení – prodiskutovávají s Václavem Havlem či astronauty asijského původu (Kóičim Wakatou a Leroyem Chiaem) výklad stvoření světa nebo náš a jejich způsob cestování do Nebe, jedná se o vzájemný dialog kultur postavený na obdivu, oboustranné touze po poznání a respektu. Humánní charakter takových akcí je protipól rasistického smýšlení. Je zde oslavována lidská přirozenost a zpochybňována materiální přebujelost civilizace jako takové.

Právě proudové letadlo či nákupní centrum muslimského obchodního řetězce či iluzivní malované pozadí fotostudia asijských nových osadníků působí v této krajině nepatřičně a absurdně. Ne tradičně oblečený legendární náčelník jménem Yali. Ten se zde prochází naprosto přirozeně celý svůj život – tudíž nemůže přece být do tohoto prostředí aranžován a už vůbec není dezorientován jako vy, protože tyto změny sleduje postupně a jeho příbuzní jsou už činní v papuánské politice a studují na univerzitách. Další nejen z jeho kmene vedou právě teď s rychlopalnými puškami M16 separatistický odboj – OPM proti indonéským okupantům.

Antropologové mají pravidlo zkoumat vždy jinou vzdálenější kulturu (ne tu svou), neboť jsou pak nestranní a při svém výzkumu nelimitováni tzv. „skrytou kulturou“ svého národa, kterou geneticky každý dědí po matce. Nemá to nic společného s rasismem. Netýká se to umění.

Vaše rádoby recenze je zvráceným útokem (použití fotografie kontroverzního antropologa Ciprianiho bez jakéhokoliv kontextu). My se v textu k výstavě odkazujeme pouze na humanisty jako Nikolaje Miklucho-Maklaje či Clauda Lévi-Strausse. Je až zarážející vaše touha rozhodovat, zakazovat, manipulovat, lhát a zkreslovat bez jakékoliv znalosti a zkušenosti tohoto složitého tématu. Ve dvacátých, padesátých a sedmdesátých letech lidé jako vy zakládali svazy a komise určující, co se má…

Z vaší kritiky totiž vyplývá, že až se v budoucnu někdy s někým budeme fotit či natáčet, musíme si vzájemně důkladně překontrolovat barvu pleti a dát si pozor, abychom nebyli od sebe moc odlišní.

A na závěr: Výstava vrcholí filmovo-animovanou freskou, která oslavuje vnitřní svět Papuánců, na niž navazuje sousoší kosmického oltáře, kde jsou Papuánci s astronautem jako andělé.

Lukáš Rittstein a Barbora Šlapetová

Foto: Jan Slavík

Komentáře

    • Vít Němec

    Je pravda že původní recenze je jednorozměrná, povrchní a nejde po estetické hodnotě výstavy, která je přinejmenším dost slušná. Pokud však autorům principiálně vadilo vyznění výstavy, chápu že se nezabývali její kompletní prezentací. Ostatně recenze předkládají dojem z díla, rozvíjejí témata a motivy které autorům přišly klíčové, nejsou objektivním shrnutím obsahu.
    Při čtení jejich textu jsem si říkal že autoři budou asi mileniálové. Při čtení Vaší reakce jsem si řekl že budete z generace X. A nemýlil jsem se. Znamená to že jste naplnili své stereotypy. Jedni dříve střílí než přemýšlí, druzí s klesající hladinou testosteronu začínají mentálně pohodlnět.
    Vaše polemika ale není střetem, nýbrž vzájemným minutím. Především, výstava ULTRASUPERNATURAL opravdu není výstavou uměleckou, ale dokumentární (tonálně nemá daleko k Náprstkovu muzeu), přičemž je výrazně stylizovaná (podobně jako třeba filmy Víta Klusáka), s velkým důrazem na estetiku (působivé, byť řemeslně průměrné plastiky), kterou ale vnímám jako doplněk, ne hlavní chod. Vaše rozplývání se nad nespoutaností a duchovní neuchopitelností umění v závěru textu je proto v tomto případě nemístné. A cožpak jsme oba neviděli tuny nezralé, nabubřelé nebo mělké umělecké tvorby?
    Při procházení výstavy se mi okamžitě dostavil pocit blahosklonnosti vůči zobrazovaným papuáncům, na které se naši autoři jezdí dívat jako do zoo. Nechtěl jsem uvěřit že se v jednadvacátém století v prestižní umělecké instituci něco takového objeví, proto jsem hledal jakékoli známky tematizace „kolonizační safari“, nějaké zrcadlo, sebereflexi, kterou si autoři svou expozici obhájí. Nenašel jsem ji. Existenci a umístění výstavy si obhájili jen zmíněnými plastikami a celkově hezkým aranžmá, které však sdělnost projektu dostatečně neprohlubuje. Autory recenze nejspíš natolik popudil tón výstavy, že se nepouštěli do jejích dalších aspektů, a tak se donekonečna pohoršují nad onou povýšeností. Přitom by se nabízelo mnoho dalšího – neúnosný kýč při zobrazování komunikace mezi astronautem a papuánci přecházející v pocit trapnosti a studu. Vrcholem bylo nelogické a naprosto náhodné vsunutí drobného camea Václava Havla. Že by toto byl přeci jen ten moment, kdy autoři připouštějí absurditu svého díla a poukazují na faktickou nemožnost zachycení komunikace mezi „námi“ a „jimi“ vkusným způsobem? Nevím, ale nejspíš jsem v této úvaze k autorům příliš vstřícný.

    Ve své odpovědi zároveň (asi právem) kritizujete autory recenze za to, že Rittsteinovi a Šlapetové podsouvají nejhorší možné motivace, ale druhým dechem jejich interpretaci (jejímž duchem je vášnivá obrana důstojnosti papuánců) označujete za projev totalitního myšlení. Tak jak to máte? Máte rád mnohost jen potud, dokud není ve sporu s Vaším vnímáním světa? Chápu že Vás zvedlo to, jak recenzenti redukovali něco, nad čímž máte záštitu a co ve Vás vyvolalo hlubší prožitek, na politikum. Vaše znechucení jejich textem má ale stejný zdroj jako jejich znechucení tím, co jste jim jako kurátor nabídl, potažmo i jako moje nauséa z obou textů. A tím je neochota jít názorovému protějšku alespoň základním způsobem naproti a přinejmenším uznat názor jeho legitimitu, když už ne relevanci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *