Plavání dokola v bazénu

Barvy mají svou symboliku, jsou svázány s konkrétními médii, významy i naším viděním. Touto velmi malířskou otázkou se zabývá na výstavě Love, Death & Blue v brněnské Galerii U Dobrého pastýře Jana Bernartová, která se dlouhodobě věnuje formátům a asociacím spjatým s modrou barvou. Kromě toho se výstava zaměřuje – jak zmiňuje ve své recenzi Barbora Trnková – také na samotné téma zobrazivosti a na to, v jakém vztahu je zobrazované k danému médiu.

Plavání dokola v bazénu

Dnes ráno dcera testovala, jak dobře ji znám:

„Víš ty vůbec, jaká je teď moje oblíbená barva?” 

Jana Bernartová představuje v Galerii U Dobrého pastýře svůj kurátorský a zároveň autorský experiment s tématem (modré) barvy. Digitální umělkyně Bernartová se touto malířskou problematikou zabývá dlouhodobě a její (modré) stopy nachází při různých příležitostech, v několika mediálních inkarnacích a především v souvislosti se současnými digitálními technologiemi, přičemž uvažuje i o kulturních významech a asociacích. Stejně jako u předešlých realizací – například na výstavě ~ 430–500 nm, ~ 700–600 THz v Galerii města Blanska i na právě probíhající výstavě Love, Death and Blue – není (modrá) barva jediným tématem. Zároveň se zde rozvíjí další samostatně stojící témata, která volně navazují na zaštiťující pra-téma samotné zobrazivosti.

Na této kompaktně působící výstavě nalezneme například téma spojení (modré) barvy s emocionálním účinkem na fotografii Nedokázala jsem se rozhodnout, jestli se ta modř podobá víc obloze nebo moři Evy Rybářové a Jany Bernartové, téma evidentní prázdnoty, ne-viditelnosti/slyšitelnosti a ne-anonymity ve videoinstalaci Blue Dance od Filipa Kopeckého a ve zvukové instalaci 50/60 Milana Guštara. Dále právě téma ne-přenositelnosti přesně (modré) barvy v cyklu grafických listů Love, Death and Blue Jany Bernartové, téma ne-lidského v souvislosti s roboty v textu Black Box Society Petra Aghy a limity sebereflexe systému v kontextu světla vyzařovaného obrazovkami ve videu Jany Horákové a Jany Bernartové Spektákl modrého světla.

Zdá se, že stopování (modré) barvy v jednotlivých krocích a médiích otevírá vždy novou tematickou oblast. Bernartová ve svém hledání (modré) dokazuje, jak může být zájem výtvarných umělců o problematiku spojenou se současnými technologiemi veskrze výtvarný v tradičním slova smyslu. Autorka má upřímnou snahu nacházet nové formy zobrazení (modré) barvy, ale zároveň si uvědomuje, že hledání (modré) a snaha tuto barvu zachytit a beze zbytku zobrazit je snahou utopickou, což se sebeironií a humorem dokazuje zařazením epizody Zima Blue z animovaného žánrového seriálu z dílny Netflix Love, Death & Robots do výstavy. V tomto díle se hrdina-robot na čištění (modrých!) kachliček v bazénu zkonstruovaný s nadbytečně kvalitní inteligencí na cestě k hledání sebe sama promění v kreativního tvůrce, následně ve virtuózního portrétního malíře, autora čím dál větších a vzdálenějších objektů, abstraktního malíře, megalomanského konceptualisty a nakonec v sebedestruktivního performera, aby se při své poslední show, která má být vrcholem jeho vyjádření, proměnil zpět do podoby robota, jehož úkolem je kontinuálně udržovat pravidelně uspořádané (modré) kachličky v bazénu bez poskvrnky.

Zaujala mne narativní linka tvůrců tohoto příběhu; použili zde paralelu k lineárnímu kvantitativnímu růstu ega jedince a chronologického vývoje uměleckých forem a stylů v rámci dějin výtvarného umění. A také to, jakým způsobem ukázali přechod od figurativního k „abstraktnímu“ malířství. Jana Bernartová spolu s dalšími autory a autorkami prezentovanými na výstavě také střídá výtvarné formy, od analogových přes digitální, i role, od autorky po kurátorku, a zahrnuje také některé jejich kombinace. To vidíme v případě videozáznamu, na kterém Jana Horáková přednáší svůj text na vyklíčovaném (modrém) pozadí, nebo v případě fotografie Evy Rybářové, která byla původně zamýšlena pro propagační účely galerie, ale ve spolupráci s Janou Bernartovou vzniklo samostatně stojící dílo zařazené do výstavy.

Ačkoliv je obsah animovaného filmu přímočarý, v souvislosti s výstavou vyznívá nakonec velice intimně a naléhavě. Mimoběžně se zde nabízí také asociace s výstavními projekty, jejichž těžiště spočívá převážně na silných kurátorských koncepcích a textech s filozofickým sdělením, zatímco výtvarná díla působí na výstavě osiřele a v roli ilustrací. Navíc v roli ilustrací teoriím, které jsou v některých případech inspirované právě sci-fi. Chtěla nám výstava sdělit že máme v galeriích rovnou promítat seriály a hrát videohry a vynechat některé formy spojené s galerijním provozem, jako jsou texty k výstavě, umělecká díla apod.? Teoretických textů je ve výstavě hned několik, a i kurátorský text Jany Bernartové a Mariky Kupkové na mne působí jako pokračování výstavy. V pozici doprovodného komentáře k výstavě se daleko výrazněji prosazuje právě zmíněný film Zima Blue.

Tento pohled potvrzuje také výběr zúčastněných umělců a teoretiků, jejichž profese různou měrou souvisí s galerijním provozem na jedné straně a epizodou ze seriálu, která je určena do galerie podstatně méně, na straně druhé. Film je navíc promítán ve filmovém sále, který se nachází naproti výstavní síni. Výstava je fakticky i prostorově dělena do dvou částí. K tomuto čtení navádí také citování názvu netflixové série v názvu výstavy.

Ačkoliv se mediace a remediace (modré) barvy zrcadlí či cituje v jednotlivých vystavených dílech navzájem, nejen z výše uvedených důvodů se tradičně pojatá instalace v galerijních prostorách dá číst především jako rozvedení motivů obsažených v epizodě Zima Blue. Díváme se na výstavu, jako bychom procházeli ruinami, archeologickými pozůstatky bazénu ze seriálu. Nelze si nevšimnout například vizuální podobnosti (modrých) kachliček bazénu z filmu s okny v galerii polepenými (modrou) fólií či pomníčku s mosaznou kalibrační destičkou, jenž je vystavený v první místnosti na mramorovém podstavci, dále názvu společného díla Evy Rybářové a Jany Bernartové, který je přímou citací z filmu, či tématu textu Petra Aghy, jímž je smazání rozdílu mezi robotem a člověkem, což je rovněž téma filmu. I grafické listy s tiskem z výšky samozřejmě připomínají kachličky bazénu, nadnesenost textu Jany Horákové připomíná snahy hrdiny z filmu a takto bychom mohli nacházet paralely dále.

Na (modrém) Facebooku se pod fotodokumentací komentované prohlídky této výstavy v komentáři objevil údiv nad tím, proč dnes vůbec takovéto výstavy vznikají. Formální práce s tématem (modré) barvy v různých médiích, od analogových po ty digitální, se zde může jevit jako nedostatečně rozvedená vzhledem k tomu, co problematika digitálních technologií v dnešní době obnáší. Některé tyto problémy jsou sice nastíněny v textové podobě u Jany Horákové a Petra Aghy, ale tato podoba z mého pohledu nakonec není tím nejpřesvědčivějším řešením pro prostor výstavy.

Jak ze záměny slov Blue-Robots v názvu výstavy, tak z bezradného hledání dokonalé formy u hlavního robota ve filmu, rozeznáváme zájem o vzájemný vztah zobrazovaného k zobrazovacím nástrojům. Toto klasicky působící téma může snadno zapadnout v souvislosti s kritickým směrem, s nímž se dnes častěji s tematikou spojenou s digitálními technologiemi v umění setkáváme (politické a mocenské vztahy, struktury, design, apod.). Teoretik médií a filozof Alexander Galloway však ukazuje, že zobrazované je nereprezentovatelný základ, který je nutné vložit do formy, aby byl vůbec nějak evidentní. Tyto formy však nepadají z (modrého) nebe, ale vznikají pomocí určitých nástrojů. Jiný nástroj, jiný výsledek. A nástroje jsou voleny a vyvíjeny v závislosti na účelu, přičemž tento účel je podmíněn konkrétní výchozí pozicí. Stále je užitečné si uvědomovat, že v jakémkoliv procesu zobrazování je tato výchozí pozice směrem k nereprezentovatelnému (modrému) v hierarchickém, mocenském postavení. Vzájemný vztah zobrazovaného k zobrazovacím nástrojům je tedy nadále přítomný a aktuální i v souvislosti s tématy ekologie, dat, politiky, atd. A ve snaze cíleně experimentovat právě s těmito otázkami vidím odvahu a přínos výstavy.

Z jaké pozice Jana Bernartová na výstavě přistupuje k zobrazení (modré) barvy? Budeme-li následovat narativ filmu Zima Blue, kde hlavní hrdina opisuje kruh, aby se vrátil na začátek ve zcela nové podobě, autorka ve svém výběru hravým a promyšleným způsobem představuje spektrum určitých nástrojů výtvarných a galerijních strategií, aby si spolu s námi znovu vychutnala svou zamilovanou barvu.

Eva Rybářová, Filip Kopecký, Jana Bernartová, Jana Horáková, Milan Guštar, Petr Agha / Love, Death & Blue / kurátorka: Jana Bernartová / Galerie U Dobrého pastýře / TIC / Brno / 19. 2. – 28. 7. 2020

Foto: Eva Rybářová