Artalk.cz

Radost i bolest praskajícího ohně

O výstavě Davida Pešata, jehož výstava probíhá v galerii Měsíc ve dne v Českých Budějovicích, píše v následující recenzi Filip Jakš: „Hledí na nás již vycizelované poloabstraktní náznaky, které vesměs vychází z figurálního základu. Všimněme si, že jsou to náznaky naprosto klidných i nebezpečných pocitů.“ V textu se dále autor zamýšlí nad tím, jakým způsobem může malba rezonovat v „současné digitální postfaktické době“.

Radost i bolest praskajícího ohně

Nevelká výstava Davida Pešata v českobudějovické galerii Měsíc ve dne s názvem Ve tvaru ohně vybízí k zamyšlení, jak se dá v dnešní době vnímat malba na hranici abstrakce. Jak toto fyzické médium vůbec rezonuje v současné digitální postfaktické době?

Českobudějovická galerie má sice jen dvě místnosti a výstava Davida Pešata čítá osm obrazů, přesto poskytuje dobrý obrázek o jeho současné tvorbě. Kurátor Jiří Ptáček v textu k výstavě popisuje, jak se tvorba Davida Pešata „vmezeřuje“ mezi obraznost a abstrakci. David Pešat skutečně vyvolává po většinu své tvorby povědomost a nejistotu zároveň a při cestě mezerou mezi nimi prošel zajímavými experimenty, na jejichž základě se však vyjeví abstraktní základ jeho tvorby.

Když v roce 2007 diplomoval na AVU u Jiřího Sopka, zakryl na obrazech bílou barvou původní malby až na patrné fragmenty předmětů. Například ponechal pod horním okrajem plátna jen kresebné nohy „na nebesa vstupujícího raketového kačera“, jak tehdy v našem rozhovoru ironizoval svůj vztah k mystice významu. S hermetismem významů si s lehkostí pohrával i tehdy, když při přípravě výstavy v Lounech malovali společné obrazy s Adamem Štechem. Jeden něco přimaloval, druhý to přemaloval.

Ač ve svém vývoji David Pešat experimentoval spíše se zanikáním znaku, nyní se zdá být jeho rukopis ustálen na oné hranici, jako by znak právě vznikal, jak usuzuje také Jiří Ptáček. Ale ještě přesněji zde znak je a není zároveň – o své budoucnosti, minulosti nebo účelu nic neprozrazuje. Prokazatelně na současných obrazech není žádný předmět zakryt nebo posléze přemalován. To by se dalo vyčíst z analýzy tahů štětce, ale ti, kdo znají jeho tvorbu déle, poznávají na obrazech již známé „pešatovské“ poloamorfní tvary. Opakující se motiv na zemi schoulené postavy a „stínu“ nad ní může být pro nás spící tramp ve spacáku nebo mrtvý Kristus a nad ním může bdít kámen, anděl, kosmonaut či vampýr. Hledí na nás již vycizelované poloabstraktní náznaky, které vesměs vychází z figurálního základu. Všimněme si, že jsou to náznaky naprosto klidných i nebezpečných pocitů. A proč se mohou nazvat abstraktními? Není figurální abstrakce protimluv? Cílem těchto zvláštních tvarů není sdělit, ani zčásti ne, ale navést diváka k vlastním úvahám a vyvolat v něm pocit nejistoty významu, který obrazu přisoudil.

Jsou to tedy simulakra? Nemohou jimi být, nesimulují totiž ideu v její kvazi pravdivosti. Rosalind E. Krauss raději mluví o „posuvných znacích“, které obvyklý význam vkládají do jiné roviny, podobně jako ready-made. David Pešat pracuje podobným způsobem, posouvá ale pouhé náznaky. Jsou to tvary abstrahované, tedy vytažené z obrazného světa (latinské ab-traho je doslova „vy-táhnout“). Když nám u Mondriana nevadí zbytky hladin a střech a u Kandinského čáry připomínající veslice, proč by nám u Pešata měly v označení za abstrakci vadit figurální prvky?

Mondrian a Kandinský chtěli v divákovi vzbudit silný vizuální vjem bez pochopení námětu. Proto abstrahovali. Pešat touží po tomtéž. Chce, aby divák nechápal sled čar jako ruku, ale jako sled čar připomínající možná ruku. Ono „možná“ je zásadní, rádoby hraniční pojetí a kvůli záměrné nejasnosti spadá pořád do oblasti abstrakce. Ta je i v současném umění stále živým pojmem, který není třeba ničím nahrazovat.

Pokud v Pešatových obrazech vidíme tři pruhy jako u mikiny známé značky, pak se v jiném obraze stanou Diovými blesky a jinde připomínají linie zdůrazňující v komiksech údiv nebo svist vzduchem. Žádný z předmětů ale není zjevný, znejisťuje obecný význam znaku, potažmo svůj vlastní záměr. Takovouto tvorbu musíme zhruba řadit do postmoderního umění, protože autorství a sdělení je zde přítomné jen jako vykopávka, ostatek, který archeologové nejistě převalují v rukou. Jako by autor byl pro diváka mrtev, ale záměrně si do rakve vzal něco překvapivého. Zároveň je zřejmé, jak je každý tvar jeho posledních obrazů složitě utvářen, tak aby ztěžknul do zapeklitosti. Autor tohoto textu v nich například vidí Rembrandtova poraženého vola nebo roušku z byzantských veraikonů. Není to ale intelektuálně juchající postmoderna, protože je zde patrné utrpení hmoty a její geneze.

A možná ještě více než v jeho dřívější tvorbě dostávají vystavené obrazy svým barevným pojetím sonický charakter, který je pro abstrakci typický. Každé z děl „zní“ trochu jinak. Paralela k praskání ohně je zde na místě, je to zvukově výrazný proces plný zvratů a mýtů. Výstava bez názvů děl a datací odkazuje k onomu „možná“ a akcentuje Pešatův posun v abstrahování znaků. V dnešní už tak náznakové době působí výstava skoro až tíživě. Vlastně je dobře, že ji čítá jen osm děl, víc by možná autor tohoto textu vnímal jako utonutí v nejistotě. Nemůže za to sama Pešatova tvorba, ale spíš naše narůstající únava ze života v realitě, která absorbovala dekonstruktivní pohled jako své základní právo, na což poukazuje například i Bruno Latour. Pravda se v nás už nerodí a možná nás ten potrat teď i mrzí. Co jsme to učinili? Naučíme se z abstrakce těchto „posuvných náznaků“ opět bezbolestně radovat?


David Pešat / Ve tvaru ohně / kurátor: Jiří Ptáček / Galerie Měsíc ve dne / České Budějovice / 10. 6. – 10. 7. 2020

Foto: Jan Mahr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *