Artalk.cz

Dějiny umění vynalézají své dějiny

Publikace Století Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou letos vydali současní pedagogové a studenti ústavu, si klade za cíl zmapovat proměny univerzitního oboru dějin umění za posledních sto let, a to jak formou syntetických kapitol, tak prostřednictvím personálních medailonů a přehledu absolventských prací. Autorky recenze – Milena Bartlová a Eva Skopalová – se zaměřily především na to, jakým způsobem kniha reflektuje metodologické přístupy oboru a diskuzi o genderové nevyváženosti v rámci instituce samotné.

Historik umění Karel Chytil a neznámé dámy (snad návštěvnice jeho přednášek v Rudolfinu), po r. 1886. Foto: Archiv Národního muzea. Kolorovala Eva Skopalová

Dějiny umění vynalézají své dějiny

Psaní dějin není nic samozřejmého. Jako gesto vyznačuje hranici mezi minulostí a budoucností. Konstruuje minulost, již rozpoznáváme jako podmínku své přítomnosti, a promítá étos, k němuž jsme odhodláni směřovat. Je proto podstatné, jakým způsobem, metodou (met-hodos, cesta k) se kniha o dějinách píše.

V úvodu objemného svazku o 950 stranách zformulovali tři editoři velmi stručnou metodologickou rozvahu Století Ústavu pro dějiny umění. Popsali, jak nedokázali odolat dotažení časového rozvrhu až do současnosti, ačkoli si byli vědomi metodického problému psaní o sobě samých i nedostatku odstupu. Protože za „dějiny dějin umění“ považují dějiny uměleckohistorických idejí, rozhodli se je z výkladu vynechat, aby se věnovali jen vlastnímu ústavu. Knize vtiskli strukturu, již u nás kodifikovaly Kapitoly z českého dějepisu umění (1987), totiž „syntetické“ stati o jednotlivých obdobích plus personální medailony. Ty napsali jednak postgraduální studující ústavu, jednak jeho pedagogové a pedagožky (s externím příspěvkem Kláry Benešovské) a několikrát je v knize zdůrazněno, jak práce na knize posílila a povzbudila týmového ducha a mezigenerační sdílení v ústavu. Odložená metodologie – jako metoda výzkumu o dějinách ústavu i jako ústřední téma dějepisu umění – se nám však vynořila jako místo, odkud podáme kritickou zprávu o knize a obrazu dějin, jejž předkládá.

Jaké inspirační zdroje záměru napsat dějiny oboru dějin umění na Karlově univerzitě mohli tvůrci koncepce nalézt, byť se o to zřejmě nepokoušeli? Brněnská katedra – o jejíž existenci v mohutném svazku zavadíme jen okrajově – vydala ke svým sedmdesátinám v roce 1997 Almanach a ke stému jubileu Masarykovy univerzity stručný přehled plus rozsáhlé medailony v publikaci o historických oborech brněnské univerzity.[1] Medailony zahrnují i dva žijící profesory a stejně jako v Almanachu je hlavním obsahem pozitivní konstrukce kontinuity a oslavná prezentace velkých osobností. Stejně skromnou podobu útlého sešitu, tentokrát s nevelkým rozsahem analytického textu, zato s rozsáhlou dokumentací, má vloni vydaná publikace o pětadevadesáti letech dějin umění na bratislavské univerzitě, jejímž těžištěm jsou vzpomínkové texty.[2] Zcela odlišnou podobu intelektuálně ambiciózních svazků mají publikace připomínající dvě stě let dějin umění na univerzitách v Mnichově (2003) a v Berlíně (2010).[3] Obě knihy jsou souborem kritických studií kvalifikovaných autorů a autorek a soustřeďují se jen na to podstatné, zajímavé a obecněji přínosné: „Výzkum dějin oboru je dějinami kladených otázek, jsou to dějiny problémů.“[4] Shodně s recenzovanou knihou začínají obě vznikem institutů dějin umění ve společenském životě vzdělané buržoazie první poloviny 19. století. Nevyhnuly se sebekritickému ohlédnutí za působením ústředních pracovišť oboru v době nacismu a v Berlíně navíc i státního socialismu. Bredekampova studie o berlínském působení Wilhelma Pindera stejně jako dva texty o Hansi Sedlmayrovi v mnichovském svazku usilují o možná řešení krajně náročné a trvale otevřené otázky, jak dobře rozumět vztahu mezi kvalitou uměleckohistorické práce a politickou angažovaností badatele (rozumí se na nesprávné straně dějin). Nehledají vinu nebo nevinu, nýbrž systémově zkoumají, jaké měl obor možnosti, jak jich využil a co z toho plyne dnes. Mnichovská reflexe končí rokem 1980. Editoři berlínského jubilejního svazku věnovali období po roce 1989 deset závěrečných stran. Většinu jich zaujímá osobní zpráva Martina Warnkeho o činnosti Strukturkommission, která v roce 1991 zbavila zaměstnání drtivou většinu tehdejšího berlínského pedagogického sboru.

Recenzovaná práce hledá vlastní cestu, tápavě. Nezkoumá metodologii psaní institucionálních dějin, problematiku vztahu paměti a historiografického poznání ani metodologicky velmi náročnou a dosud otevřenou otázkou, jak se vědecky vyrovnat s dějinami v „obdobích nesvobody“. Vzpomínání na poslední třicetiletí Ústavu pro dějiny umění FF UK zaujímá pod heslem „Návrat do Evropy, návrat ke kořenům“ 15 % rozsahu svazku (počítáno z textů bez dokumentace). Větší část knihy se hlásí k soudobým dějinám, až na ojedinělé úvahy se přitom omezuje na reprezentaci archivních a orálních pramenů. Nemilosrdná energie perspektivního zkreslení vede v medailonech k nadhodnocení významu dnešního a nedávného personálu katedry ve srovnání s klasiky a velkými osobnostmi vzdálenější minulosti. Většinu jich psali postgraduální studující a jejich metoda vychází z představy o „přirozeném průběhu věcí“, narušovaném zvnějšku nelegitimními zásahy politické moci, o jakési predestinaci některých osobností k pedagogickému působení na Karlově univerzitě. Jistě, upírání možnosti odborné seberealizace bylo zavrženíhodným mocenským nástrojem vlády komunistické strany, stěží je však lze hodnotit primárně na základě vlastního přesvědčení a bez ohledu na systémové podmínky. Obsazování prestižních pozic v centru oborového diskurzu přece vždy, nejen v padesátých letech, podmiňují různé mocenské konstelace a vyjednávání a nejednou se přitom vnitřní a vnější motivy rozlišují jen obtížně. Jedním z podstatných metodických problémů historického studia, zejména totalitních a autoritářských režimů včetně období po jejich pádu, ostatně je, jak zachytit to, co se nestalo: „Za celou historii ÚPDU se do jeho vedení nepostavila žádná z historiček umění.“ (s. 520, pozn. 93) Opravdu byla dlouhodobá a silná genderová nevyváženost pedagogů ústavu jen důsledkem nedostatečné aktivity žen?

Ze setkání katedry dějin umění a estetiky při Mezinárodním dni žen, 1982. Vlevo J. Kropáček a dále estetik J. Volek, V. Soukupová, vpravo estetici E. Foglarová a M. Jůzl (v popředí). Foto: Kamil Wartha, Ústav pro dějiny umění FF UK. Kolorovala Eva Skopalová

Jak bylo řečeno, kniha vědomě odložila jako téma metodologii dějin umění, která je samotným jádrem oboru. Tato absence ukazuje zřetelněji než samotný text, jak se na univerzitě utvářelo faktické odsouvání metodologie na okraj. Po komplikacích padesátých let se zájem oživil s nástupem Petra Wittlicha v letech šedesátých. Ten vydal ojedinělá skripta Texty současných historiků a teoretiků umění (1968), jež zahrnula i česky jinak nikdy nepublikované texty nejen Panofského a Gombricha, ale i Hausera a Sedlmayra. Vlastní Wittlichova skripta Literatura k dějinám umění: Vývojový přehled nakonec vyšla tiskem teprve v roce 1992, kdy vedl ústav a výuku kurzu po třiceti letech přenechal nástupcům. Ani za svobodných devadesátých let však nenastala žádná vnitřní obnova metodologie, natož zvýšení zájmu o ni. Snad vytěsnění aktuální metodologie souvisí i s frustrací, kterou si instituce prošla mezi lety 1971–1991, kdy byla přeměněna na Katedru dějin umění a estetiky. Po opětovném rozdělení k sobě obory těžce hledají cestu. Dějiny umění se tak vzdálily schopnosti abstrakce, která je základní dovedností pro přežití ve 21. století.

Z metodologických rámců tak v institucionálně tvárných devadesátých letech kvůli nedostatku literatury a možná domnělé nepoužitelnosti na českém materiálu unikla nejen dodatečná lekce poststrukturalismu, ale zejména to, co ukazuje do budoucnosti, totiž uměleckohistorická adaptace postkoloniálních studií. Zcela zásadní otázky, jež vyvolal pomalý proces dekolonizace, vynesly na povrch i fundamentální téma vazeb mezi subjekty, které dalece přesahuje politickou geografii. Analýza mocenských struktur – od frustrujícího vztahu k Vídni na začátku přes vzájemnou ignoraci s Institutem dějin umění pražské německé univerzity až po aktuální uměleckohistorické myšlení – by mohla být dobrým nástrojem výzkumu vlastních dějin instituce, v níž se obor reprodukuje.[5] Přiznat si vlastní místo s pokorou vůči komplexním historickým strukturám a současné společenské podmíněnosti je těžký úkol psaní dějin, jejichž jsme aktéry – a vůbec lidského ega. Aniž by se o to až na drobné okrajové poznámky snažila, nakonec kniha právě mocenské struktury vyjevuje: konstruuje legitimizační řetězce autority podložené osobními vztahy úcty, ba obdivu, posiluje skupinovou paměť, přivlastňuje pod titul českojazyčného ústavu i ten německojazyčný (i když studie o něm dokazuje pouze vzájemné míjení se). Je to historiografie s dávkou fetišismu a pietně uchovávaných relikvií, křesel, hodin, knihoven i kánoí.

Mocenských struktur si kniha všímá jen jako vnějších útoků na integritu ústavu, oboru a osobností. Ukazuje těžké příběhy absolventů za druhé světové války, poúnorové čistky a politické procesy, ztížené publikování a odkládané habilitace v období tzv. normalizace. Mocenské struktury, pokud nejsou kriticky zkoumané, však snadno vytvářejí nerovné situace i dnes, a proto je cenné, že kniha vyjevuje i ty interní, zejména genderovou: Tereza Johanidesová, autorka téměř 40 % (počítáno z textu kapitol bez medailonů) textů publikace založených na původním archivním výzkumu, je zmíněna jen mezi sedmadvacítkou pisatelů a pisatelek často kompilačních medailonů. Že jde jen o podkategorii mocenských nerovností, prozrazuje kniha tím, že stejně byli zařazeni i Tomáš Murár se 140 stranami textu a Jiří Koukal s prvním důkladným zpracováním německého institutu. Na s. 263 v textu najdeme ojedinělou zmínku o genderové problematice, když se německý institut v roce 1941 otevřel i studentkám. Podle seznamu obhájených prací, který kniha předkládá, měly ovšem česky mluvící ženy zájem o obor již od jeho otevření, ale až na počátku padesátých let počty jimi obhájených kvalifikačních prací začaly převažovat (masivně po válce s odloženými studii, a to ve dvou vlnách, kdy v roce 1950 z 38 bylo 22 prací obhájeno kunsthistoričkami a v roce 1952 jich z 48 bylo dokonce 25). Nadpoloviční či poloviční část absolventky tvořily od poloviny 70. do poloviny 80. let, a od roku 1993 kontinuálně do současnosti, kdy podle dat uvedených v publikaci v roce 2018 kunsthistoričky obhájily 25 z celkem 29 předložených prací (tj. jen 4 studující muži ukončili některý ze stupňů studia). Je to zajímavé nejen z toho hlediska, že vyjma posledního oddílu (kde jsou medailony o 6 pedagožkách a 11 pedagozích) nalezneme v medailonech o osobnostech ústavu jen 3 kunsthistoričky oproti 33 kunsthistorikům; všechny jsou charakterizovány jako bezvýznamné. Nejde o to, abychom pokřivovali historii ve prospěch žen a hledali nějaké, které nebyly, protože institucionálně se nemohly realizovat. Jde o nacházení rámců k pochopení procesů, což by mohlo umožnit, abychom se vyhýbali jejich opakování. Studentky často nemají jednoduchý průběh studia, přerušení kvůli těhotenství, změna jména po vstupu do manželství ap. jim ztěžují uplatnění v oboru, ale i pouhou viditelnost, např. v seznamech kvalifikačních prací. Není-li dán prostor historické reflexi minulých a současných problémů, nevidíme ani vůli jim v budoucnu čelit.

Počet absolventských prací obhájených na ústavu v období 1918–2018 a řazených dle genderu autorů a autorek. Graf sestavila Eva Skopalová na základě údajů z recenzované publikace

Z několika genderově výmluvných fotografií připomeňme tu s Karlem Chytilem obklopeným krásnými posluchačkami. Navzdory tomu, že jde o obor vizuálního studia, pracuje kniha s ilustracemi málo citlivě i v dalších ohledech. Zatímco historické skupinové snímky doplňují aspoň pokusy o identifikaci osob, na těch z posledních desetiletí se ze studentů stala anonymní masa, ačkoli mnozí z fotografovaných jsou již v oboru profesionálně aktivní. I taková necitlivost vychází z rezignace na metodologii. Obraz je totiž komplexním sdělením a nelze jej omezit na intenci autora. Opět a učebnicově se tu ukazuje, co znamená pojem mocenské vztahy: je to „vynalézání“ historie.

[1] Jiří Kroupa – Lubomír Slavíček, Almanach 1927–1997. Brno 1997; Tomáš Borovský – Jiří Němec (eds.), Pod ochranou Kleió. Historické obory na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Brno: Masarykova univerzita, 2019.

[2] Katarína Kolbiarz Chmelinová – Katarína Beňová (eds.), 95+. Dejiny umenia na Univerzitě Komenského v Bratislave. Bratislava: Stimul, 2018.

[3] Christian Drude – Hubertus Kohle (eds.), 200 Jahre Kunstgeschichte in München. Positionen, Perspektiven, Polemik. 1780–1980. München 2003; Horst Bredekamp – Adam S. Labuda (eds.), In der Mitte Berlins. 200 Jahre Kunstgeschichte an der Humboldt-Universität. Berlin 2010.

[4] Frank Büttner, in: Drude – Kohle (cit. pozn. 3), s. 522.

[5] Srov. Carlo Ginzburg, Mocenské vztahy: Historie, rétorika, důkaz. Praha: Karolinum, 2013.


Richard Biegel – Roman Prahl – Jakub Bachtík (eds.), Století Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta: Praha 2020, 944 stran.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *