Artalk.cz

TZ: Emília Rigová

Emília Rigová / Revive/Purano Hangos: Oživení starých hlasů / kurátorka: Tamara Moyzes / Artvist Lab / Praha / 2. 6. – 3. 8. 2020

Výstavu umělkyně Emílie Rigové jsme v galerii Artvist Lab plánovali již od minulého roku. Původně avizovaný kurátorský výběr videí a fotografií z obsáhlého projektu s názvem Untitled/Deadlock (zač.2014), ve kterém se Rigová věnuje tématu romského holokaustu, jsme hned v počátcích karanténní situace zrušili. Nová autorská výstava „Revive/Purano Hangos“ (Oživení starých hlasů) představuje projekt, na kterém Rigová začala pracovat už v době svého rezidenčního pobytu v NY (2018).  Jde o procesuální projekt, kterého „první část“ uvádíme premiérově v prostorách galerie Artivist Lab. Tvorbu Rigové v posledním období charakterizuje autorský/autentický přístup k tématu identity. Zároveň se věnuje i zviditelňování romské kultury či hledání jejích aspektů v majoritní kultuře.  

V projektu Revive/Purano Hangos se hlavním zdrojem inspirace stávají staré notové záznamy už zaniknutých romských skladeb. Skladby pocházejí z Klenovce, ze sbírky Bohuslava Valšťana, jež byly v roce 1994 uveřejněny v časopisu „Romano Džaniben“. Roku 1957 nazpíval tyto písně MUDr. Ján Cibuľa, který se po emigraci do Švýcarska stal prvním předsedou Mezinárodního svazu Romů – Romani Union.

Převážná většina romských hudebníků v minulosti hrála podle sluchu, což vedlo k tomu, že notové zápisy nemohly být nikdy přesné. Najít v nich správný rytmus může jen opravdový odborník. Umělkyně tímto procesem záměrně zviditelňuje složitost či určitou nefunkčnost hraní podle notových záznamů.

V uměleckém projektu “REVIVE/ PURANO HANGOS” melodii vracejí život pomocí not právě neromové. Jde o symbolické gesto, které autorka podprahově podsouvá v čtení celého projektu: Gádžové oživují romské písně… Pro Rigovou se notové záznamy starých romských písní stávají zdrojem informace, kterou jí zprostředkovávají neromové.  Jelikož sama autorka nepoznala dané písně a nevěděla jak mají znít, vznikl prostor pro individuální zpracování melodie u různých oslovených hudebníků. Většinová společnost tak oživuje staré romské hlasy. V samotném aktu jde symbolicky o určitou historickou spravedlnost. Zároveň romštímuzikanti mají, “Halgáto”, jak se stereotypně říká, “v krvi”, a proto správný rytmus a tóny najdou v notách okamžitě. Umělkyně si pohrává dvojsmyslně s touto realitou. Snaží se o zachování videonahrávek, na kterých hudebníci zpívají podle notových záznamů zaniklé romské skladby a oživují je.

Archivace audio a videozáznamů probíhá v galerii, ale i online na FB stránce  #puranohangos. V galerii Artivist Lab je vystaveno nové dílo autorky –  samohrající pianino, opakující neustále dokola písničku “Aven, aven, ó žandára/Policajti nás pochytali”. Návštěvník výstavy, který usedne k pianinu, zde nalezne text písně, takže má možnost si ji zazpívat. Jeho zpěv se automaticky zaznamenává na kameru. Návštěvník a jeho zpěv se tak stávají součástí výstavy a jejího online archivu. Na naší FB stránce uveřejňujeme noty s výzvou, aby se k projektu přidal každý, kdo má chuť oživit staré hlasy spolu s námi. Postupně bude vznikat hudební online archiv, který se bude doplňovat i po výstavě. Verše písně: “Policajti nás pochytali, aby všechny ostříhali. Nestříhejte mě dohola, jááj, radši půjdu do tábora!” ne náhodou připomínají tragickou historii a realitu, že jsme své romské spoluobčany posílali na smrt do koncentračních táborů. Zvuk pianina doplňuje nástroj sochaře, který v průběhu trvání výstavy přímo v galerii vrývá noty do kamene. Doplněním zvuku řezání, šmirglování mechanickým nástrojem do písně, umělkyně propojuje reálný čas s historií. Zvukově spojuje minulost, současnost a budoucnost dohromady.

Dne 2. srpna, v den vzpomínky na oběti romského holokaustu, se kámen s vytesanými notami stane pomníkem tragédie. Rigová ve svých uměleckých pracích často využívá vícevýznamovost, a to i v tomto případě, kde text tematizuje brutalitu veřejných jednotek. Výběr skladeb a obsah písní může současně odkazovat na aktuální případy nepřiměřených zásahů policisty v Krompaších, v lokalitě Staré Maši v košickém kraji, kde dne 28. 4. 2020 došlo k napadení dětí z romské osady, během kterého je zbil obuškem. Podle výpovědi napadeného děvčátka jim policista vyhrožoval i zastřelením. Umělkyně pomocí textu písně porovnává tíhu historie a reflektuje naše současné povědomí. Sociální odkaz výstavy je jasně čitelný.

Prostřednictvím umění nanovo (de)komponuje a identifikuje, pracuje s rekonstrukcí historie. Poukazuje na to, že i v dnešní době by verše našly svoje místo a taky na realitu, že vyloučení Romů stále přetrvává. Je možné, že právě naší ignorací tématu romského holokaustu máme dodnes posunuté hranice morálky a slušného chování? Legitimizujeme tím pocit moci u veřejných činitelů?  Rigová otevírá velice těžké a prakticky dodnes ignorované téma romského holocaustu. Pro většinovou společnost je velice důležité, aby toto téma zpracovávali romští umělci. Přes jejich osobní zkušenosti se můžeme jako národ vypořádat s naším tak dlouhým mlčením. Jen tak může dojít k zadostiučinění a spravedlnosti. Téma romského holocaustu v Čechách je ještě více aktuální v dnešní době právě tím, že v podstatě dodnes oběti a jejich pozůstalí nemají důstojný památník. Neexistuje žádné pietní místo, kam může třetí generace post-holocaustových traumat přijít truchlit za svoji rodinu. Po 70-ti letech konečně vzniká projekt památníku Lety u Písku.

“Tradice utlačovaných nás učí, že „nouzová situace“, ve které žijeme, je pravidlem. Musíme dospět ke koncepci historie, která je zodpovědná. Potom bude jasné, že úloha, která je před námi, je zavedení skutečného stavu nouze, a tím se zlepší naše postavení v boji proti fašizmu. V neposlední řadě má tato možnost šanci, že její odpůrcové ji ve jménu pokroku přijmou jako historickou normu. – Úžas, že věci, které zažíváme ve 20. století, jsou „stále“ možné, není v žádném případě filozofií. Není to začátek poznaní, pokud není poznatkem, že koncepce dějin, na které spočíváme, je neudržitelná.” – Walter Benjamin

EMÍLIA RIGOVÁ (*1980, Trnava, Slovenská republika) je vizuální umělkyně, která ve své tvorbě pracuje primárně s objektem v kontextu instalace, performance, nebo site-specific intervence. Využívá možností 2D obrazu, jako je počítačová grafika s východisky v klasické malbě. Obsahově zkoumá intersubjektivitu emočního prožitku, modifikovanou specifiky socio-kulturního prostředí. Ústředními tématy jejích prací jsou kulturní a sociální stereotypy, alter-ego, romská identita a psychologie jedince. Autorka studovala na oddělení sochy Akademie umění v Bánské Bystrici a v roce 2011 získala PhD. Titul s prací Socha jako metalepsie v digitálním věku. Vystavuje svá díla a věnuje se kurátorské, pedagogické a publikační činnosti. Vyučuje v uměleckých kurzech v oborech socha, multimédia a intermédia v Bánské Bystrici, kde žije a působí. Vystavuje na Slovensku a intenzivně i v zahraničí. Ze samostatných výstav lze připomenout například Ikony periferie (2019) v bratislavské Gandy Gallery, Lost Forest (2018) v berlínském ERIAC-u (Evropský romský institut pro kulturu a umění), Lost Identity (2018) v MQ21 ve Vídni a další. Skupinově vystavovala například na výstavě FUTUROMA (2019) na loňském Bienále v Benátkách (kurátor Daniel Baker) a spolu s Petrou Hanákovou byla kurátorkou výstavy Keres kultura! Děláme kulturu! (2019 – 2020) ve Středoslovenské galerii v Bánské Bystrici. V roce 2018 získala Cenu Okára Čepana.

emiliarigova.com

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *