Artalk.cz

TZ: Jitka a Květa Válovy

Jitka a Květa Válovy / Z domácího archivu / arto.to galerie / Libčice nad Vltavou / 31. 5. – 30. 8. 2020

Sestry Válovy jsou respektovanou součástí historie českého výtvarného umění druhé poloviny 20. století. Přestože jejich profesní kariéra v polovině padesátých let začala nákupem dvou děl na přání Antonína Zápotockého do sbírek Pražského hradu, v kontextu jejich další práce a jejího oficiálního uznání to byla jen absurdní epizoda. Centrem života Jitky a Květy, který by bez další fabulace mohl sloužit jako romantický model umělce trpícího pro svoje umění, byl kladenský dům, ve kterém vyrůstaly a společně žily. Časem si v něm zařídily své ateliéry a až do konce osmdesátých let skromný azyl před světem, jehož nátlaku se nechtěly přizpůsobovat, kde se setkávaly s přáteli a hlavně pracovaly, a který se po jejich smrti stal autentickou vzpomínkou a domácím archivem.

Dodnes se bez větších změn zachoval nejen jeden z ateliérů, ale i část domácího zázemí Jitky a Květy, včetně záměrně nebo náhodně založených poznámek, dokumentace, fotografií, skic, drobných studií, spolu s těmi nejranějšími, návrhů ilustrací, také velkorysé mozaiky v koupelně ze zbytků materiálu veřejné zakázky i větších kreseb z posledních let především Jitčina života. Koncepce výstavy pro galerijní prostor Uhelný mlýn v Libčicích vychází právě z této situace.

Poslední velká retrospektiva prací obou sester proběhla ve Veletržním paláci v Národní galerii v Praze v roce 2000, kde se shromáždila početná kolekce děl z mnoha státních a soukromých sbírek, poté samozřejmě následovaly různě koncipované dílčí výstavy, obrazy Jitky a Květy jsou součástí většiny stálých expozic.

Současný výběr z „domácího archivu“ tvoří živý příspěvek k jejich výtvarným úvahám a úsilí. Výstava v Uhelném mlýně sleduje soustředěné zkoumání svobodného života lidských a zvířecích bytostí, jehož vědomou součástí je ale i utrpení, hluboká empatie a smíření. V souboru zhruba třiceti děl od raných autoportrétů obou sester, skic a kreseb některých témat a kompozic, známých z jejich velkých pláten, přes studie květů orchidejí pro mozaiku, tvarově blízké skicám zvířecích těl na jatkách, až k jedné z posledních Jitčiných kreseb se potvrzuje zaujetí figurou, syrovostí, zranitelností a současně nezdolností existence, naprostá samozřejmost vlastního názoru a jeho celoživotního uskutečňování.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *