Artalk.cz

(Teorie) umění mimo čas

Teoretické eseje v knize Návrat do budoucnosti, kterou editorsky připravili Eva Skopalová a Václav Janoščík, narušují představy o lineárním pojetí času, skrze nějž nahlížíme naší přítomnost, uplynulé dění i sny o budoucnosti. V recenzi na publikaci se Tereza Rudolf zaměřila především na několik stěžejních témat, která souvisí s psaním a přemýšlením o současném umění.

(Teorie) umění mimo čas

Návrat do budoucnosti editorů Evy Skopalové a Václava Janoščíka je v úvodu označován jako „čítanka”. Skutečně se jedná o soubor deseti přeložených teoretických esejů vydaných zhruba v posledních dvaceti letech, bylo by však vhodné dodat, že jde o čítanku pro náročnější čtenářstvo, což musí být ostatně jasné všem, kdo alespoň okrajově znají publikační činnost Václava Janoščíka a zaměření Evy Skopalové. Editorům se však podařilo knihu otevřít vstřícným úvodním textem, který jednak vsazuje publikované eseje a jejich autory do širšího kontextu jejich práce, propojuje je s myšlením a psaním domácích autorů, a zároveň se nebojí pracovat s paralelou populární kultury, ať už jde o stejnojmenný film Návrat do budoucnosti z roku 1985, nebo do stejné doby zasazený seriál Stranger Things. Jednotlivé překlady textů se nakonec spojují do komplexnějšího vyznění, podobně jako umělecká díla na dobře poskládané výstavě začnou dávat smysl až po delším kroužení v expozici. V obou případech to chce čas a trochu odhodlání.

Stejně tak jako Návrat do budoucnosti pracuje v rámci někdy náročných a mnohdy bohužel ne úplně dobře nebo čtivě přeložených teoretických textů s odkazy na filmy a seriály, poukáži i já na analogii s již deset let starým sci-fi bestsellerem čínského spisovatele Liu Cixina – Vzpomínka na zemi, který v sobě zahrnuje lidský život přesahující metafory vnímání času. Když Boris Groys v textu Soudruzi času píše o modernitě a jejím upnutím se na budoucnost a s tím související potřebou přeskočit přítomnost rovnou do nastolené utopie, připomíná to právě cestu hlavních hrdinů knihy, kteří se skrze hibernaci posouvají érami vesmíru s přáním nahlédnout až jeho konec.

Důvodů, proč je publikace podstatná právě dnes, je několik. Reflektuje vztah moderního a současného umění. Do češtiny pak uvádí výběr z uvažování o umění proplouvajícím heterogenními vrstvami času (Georges Didi-Huberman, Alexander Nagel a Christopher S. Wood, Mike Bal) a polemiku o současnosti současného umění (Peter Osborne, Suhail Malik). V průřezu textů a různých témat, která více rozeberu dále, ukazuje, jak moc jsou pro nás schémata modernity a s nimi i zcela klíčové schéma času a historie stále živá a formativní. V neposlední řadě se zdá, že autorům šlo i o popularizaci témat v rámci širší kulturní a umělecké sféry. O tom svědčí vizuální stránka knihy. Její velmi vydařenou sazbu a design má na svědomí Štěpán Marko, ilustrace a koláže doplněné kresbou vytvořila Gabriela Těthalová. Obojí dodává publikaci dynamiku a především sazba pak různou časovost čtení jednotlivým textům. Odlišné využití prostoru stránky pro různé texty tak může evokovat rychlost čtení, když častěji obracíme list, nebo stimulovat větší soustředění třeba na slovní metafory, a ne tolik na celkový obsah ve chvíli, kdy daný text zaplňuje například jen horní třetinu celé stránky.

Bylo by asi proti logice věci číst texty postupně tak, jak jsou řazeny v knize, byť i to by dávalo z editorského pohledu nějaký smysl. Raději se ale zaměřím na výběr témat, která pro mě v textů vystupovala. Jako stěžejní vnímám časté obracení se k něčemu, co bych označila geopolitikou času. Peter Osborne mluví při vymezení současného umění o historických bodech zlomu, jejichž časovost je odlišná s ohledem na různé geopolitické krajiny (Fikce současného, s. 98). Při vnímání času se jako zásadní ukazuje, kdo a kde čas zakouší. Kantuta Quirós a Aliocha Imhoff v textu Časové angažmá pro to používají spojení „kartografie času“ (s. 184). Geografickým ohniskem projektů této kurátorské dvojice zastřešené projektem „le peuple qui manque“ („lidé, co chybí“) jsou často oblasti bývalých evropských kolonií a současné ekonomické kolonizace. Právě mimoevropské oblasti uvrhla moderní mytologie pokroku do stavu, který Quirós a Imhoff nazývají „dluh času“ (s. 176). Dluh času tedy stejně jako ekonomické dluhy odráží určitou kolonizaci času, na jejímž základě nebo s jejíž pomocí byl evropský dějepis tak, jak jej známe, založen. Pro Reinharta Kostellecka byl předpoklad přijetí jiných časovostí možností ke zkoumání rozmanitých historií před 18. stoletím, v němž se však diskurz jednotného dějinného času dle autora ustálil (s. 42).

Jak časová kolonizace souvisí se současným umění, popisuje ve svém textu Suhail Malik, který ji vnímá jako výhodného komplice globálního neoliberalismu: „[Současné umění] tak postupuje prostřednictvím jakéhosi vytěžování kulturních zdrojů k vytváření komplexní globální kultury, v níž žádné místo a žádný čas nejsou v zásadě cizí žádným jiným místům a časům. Jde o operativní proto-univerzalismus.“ (Kdy je umění současné, s. 270.) Z publikovaných textů Osborna, Groyse nebo Bojany Kunst lze vybrat postoje, podle kterých se kulminace fenoménu současného umění váže k 90. letům a k politických změnám ve východní a střední Evropě. Jejich argumentace je samozřejmě mnohem složitější a jde pouze o jedno možné časové vymezení, které nabízejí. Vždy však nějakým způsobem souvisí i s proměnou umělecké praxe, jak ji popisuje například Kunst (Umělcův čas: projektová časovost) v souvislosti s projektem, který opět má co dočinění s modernistickým pojetím času odsouvajícím vyvrcholení do budoucnosti. Možná právě toto vnímání času, které François Hartog nazývá prézentismem, jež situuje do poslední třetiny dvacátého století, v přítomnosti vrcholí. Hartog, jehož uvažování se ale zdá hned vedle Didiho-Hubermana v kontextu knihy nejvíce abstraktní, píše: „(Avšak) budoucnost postupně vyklízela pole prézentu, který začal obsazovat čím dál víc místa, až se zdá, že ho v nedávné době zabral celé. Vstoupili jsme tedy do časů, v nichž dominuje perspektiva přítomnosti: do prézentismu.“ (Vzestup prézentismu, s. 64–65.)

Zásadní téma, které reflektuje řada textů publikace, je rozrůstání přítomnosti. Jak píše Groys: „Přítomnost přestala být okamžikem přechodu z minulosti do budoucnosti, místo toho se stala místem neustálého přepisování jak minulosti, tak budoucnosti – místem nepřetržitého rozrůstání historických narativů mimo jakékoli individuální porozumění nebo kontrolu.“ (s. 219). Dopady na naši každodenní zkušenost jde domyslet spolu s Malikem, podle kterého to, co je pro současné umění jako zkušenost primární, je, „že každá nová zkušenost generativně doplňuje a přikrášluje zkušenost jako celek.“ (s. 263). To, zda je tento fakt nějak mediálně ukotven nebo zda souvisí s přerodem analogového světa do digitálního, není těžištěm zájmu knihy, přesto lze naše zakoušení času vnímat právě v rámci digitality. Kolikrát jste byli zmateni, když se jméno vaší kamarádky na facebookové fotografii pořízené před deseti lety najednou změnilo? Jedna událost přepsala celou minulost jejího online záznamu. A podobnou situaci, v níž se nevhodné výroky politiků dají přes noc vygumovat a pro mnohé i přesvědčivě přelepit zcela jinou výpovědí, vnímáme dnes palčivěji nežli jindy.


Eva Skopalová a Václav Janoščík (ed.), Návrat do budoucnosti. Praha: UMPRUM, 2019, 284 s.

Ilustrace: Gabriela Těthalová