Kapitoly z koloniálního dějepisu umění. Kapitola 1: Černá kůže, bílé turbany

Poté, co Pavel Barša vyhlásil ve čtvrtém vydání Artalk Revue „nulový stupeň dekolonizace“, je na místě se zamyslet nad tím, jak by dekolonizace našeho myšlení mohla začít. Česká historiografie a uměnověda za sebou přeci jen nějaké pokusy o tematizování různých aspektů kolonialismu mají, navzdory tomu ale zůstávají některá místa bez potřebné revize či kritiky, a tak se často v publikacích od klasiků českých dějin umění můžeme setkat se stereotypními a nereflektovanými označeními, jež jsou dále reprodukována. Právě těmito bílými místy, jazykem a vztahem vizuální reprezentace v českých zemích ke kolonialismu se ve své sérii esejí bude zabývat Rado Ištok. Texty vznikly v přímé návaznosti na zmíněné vydání Artalk Revue a jejich cílem by mělo být upřesnění toho, co si lze představit pod českou „koloniální komplicitou“, což je pojem používaný převážně v severských zemích, které sice neměly žádné zámořské kolonie, ale podílely se na koloniálních procesech a evropském imperialismu. Lze tento koncept vztáhnout také na náš kontext? Anebo si specifika české geografie a historiografie vyžadují vlastní definici? Předtím, než bychom si mohli na takovou otázku odpovědět, je třeba se podívat do historie na konkrétní události vypovídající o otrokářství, rasové stereotypizaci v umění a vizuální kultuře nebo o ekonomickém kolonialismu, který umožňoval proudění představ o „exotickém Druhém“ z kolonií do Evropy. Rado Ištok se právě na takové obrazy a momenty v česko-slovenských dějinách zaměří. V prvním díle své série se dotkne postavení černošských zotročených lidí mezi šlechtickými rody či obchodních styků s koloniemi za Rakousko-Uherska, v dalších navazujících textech pak dostanou prostor snahy o československý kolonialismus a orientalizující prvky v architektuře za první republiky. Záměrně se série vyhne například poválečnému období, jímž se v knize Filmaři všech zemí, spojte se! a ve výstavě o výzvách socialistického internacionalismu v československém filmu zabývala Tereza Stejskalová, nebo devatenáctému století, kterému se zase věnuje ve svých přednáškách na AVU Vjera Borozan.

Ferdinand Maxmilián Brokoff, Atlanti nesoucí balkon, 1714, Morzinský palác, Praha. Foto: Wikimedia Commons

Série textů od Rado Ištoka si klade za cíl vzepřít se vymazávání dějin, jak o tom píše ve svém příspěvku do Artalk Revue Françoise Vergès: „Už neumíme vidět, protože jsme se vidět odnaučili. Dekolonizovat znamená naučit se znovu vidět, a to příčně, intersekcionálně, přestat chápat svět, v němž se vyvíjíme, svět vytvořený lidmi a ekonomickými a politickými režimy, jako něco přirozeného. Znamená to naučit se složit všechny dílky skládačky a studovat jejich vzájemné vztahy, koloběh, místa, kde se setkávají. Tak začnou vznikat nové, méně eurocentrické kartografie, odrážející regionalizace a globalizace, které nebudou nutně založeny na logice Sever vs. Jih.“ Eseje by se tak měly stát jedněmi z mnoha dílů skládačky, které nám mohou pomoci dekolonizovat naše myšlení, jež proniká do toho, jak mluvíme, píšeme nebo jaké příběhy v muzejních a uměleckých institucích vyprávíme.

Kapitoly z koloniálního dějepisu umění. Kapitola 1: Černá kůže, bílé turbany

Parta sedí na lyžáku večer u televize a Jami odchází z místnosti.

Magda: Hele, máte doma černocha nebo co?

Jami: A proč bych jako měl mít doma černocha???!!!!

Magda: No, že nezavíráš dveře………..táhne!

Jami: Cože? Co to má co doma dělat s černochem? Vy snad máte doma černocha, aby vám zavíral dveře nebo, co????

Magda s ostatními se směje: ...ale ne, to se jen tak říká!

Ali: Ty to fakt neznáš?

Jami: No já to slyším poprvé! ….A tobě to nepřijde divný? Mě by to možná docela naštvalo bejt Tebou.

Ali: …..hmmm…takovejhle hlášek je hafo a nejenom o černoších.^[1]

U podobné situace jsem sice sám nebyl, zažil jsem ale se svým tehdejším afrošvédským přítelem romantický výlet na zámek v Lednici, kde jsme byli v neogotické zámecké jídelně konfrontováni s portrétem habsburské velkovévodkyně vyobrazené s černošským pážetem nebo sluhou. S vyhlídkovým minaretem s nesmyslnými dekorativními arabskými nápisy v zámecké zahradě a čínským salonkem jsem předem počítal, ale tenhle portrét mě zastihl nepřipraveného. Průvodce, který nám na závěr prohlídky sdělil, že měl trému, protože to byla jeho první prohlídka, nám k obrazu řekl, že paní velkovévodkyně sice černošského sluhu měla, ale byla k němu hodná. Odkud pramení tendence interpretovat známky otrokářství v našich končinách habsburské monarchie ve světle blahosklonnosti hodné paní velkovévodkyně, jako vystřižené z Babičky?

Zámecká jídelna, Lednice. Foto: Bryan Whitney /  WMF

Obraz v Lednici by přitom mohl sloužit jako můstek k příběhu slavného „knížecího mouřenína“ Lichtenštejnů, Angela Solimana. Angelo Soliman (1721–1796), jehož životu a potupnému „Nachleben“ byla věnována vedle výstavy v Muzeu města Vídně v roce 2011 řada článků a publikací, se narodil jako Mmadi Make v západní Africe, na území dnešní Nigérie nebo Kamerunu. Zotročen byl jako dítě a přes Marseille se dostal na Sicílii, kde byl darován pražskému rodákovi knížeti Janu Jiřímu Kristiánovi z Lobkowicz, který na Sicílii vynikl v bojích proti Španělsku. Lobkowicze pak Soliman provázel při jeho cestách a taženích napříč Evropou až do jeho smrti, kdy se ho „ujal“ kníže Josef Václav Karel z Lichtenštejna, v jehož vídeňské domácnosti se Soliman stal hlavou služebnictva a později společníkem knížecího následníka Aloise I. Josefa z Lichtenštejna, tedy zakladatele krajinářského parku v Lednici a zadavatele zmíněné rozhledny ve tvaru minaretu (zda Soliman Lednici také navštívil, se mi nepodařilo dohledat). Poté, co se Alois I. Josef v roce 1781 ujal vlády, a zejména o dva roky později oženil, byl jeho asi šedesátiletému vychovateli přidělen důchod. Ve stejném roce jako respektovaná postava vídeňských intelektuálních kruhů vstoupil do zednářské lóže, jejíž členy byly také skladatelé Wolfgang Amadeus Mozart nebo Joseph Haydn. Později se stal dokonce velmistrem lóže a jím zavedené změny zednářských rituálů ovlivnily lóže po celé Evropě. Doteď celkem hollywoodský příběh, který by se v romantické Lednici mohl uchytit, jelikož Soliman se ještě v roce 1768 stihl také oženit s Magdalenou Christiani, ovdovělou sestrou vévody z Valmy, pozdějšího Napoleonova maršála. Ačkoliv Soliman dožil svůj život jako uznávaný a emancipovaný člen vysoké vídeňské společnosti, po jeho smrti mu byl odepřen křesťanský pohřeb. Na pokyn císaře Františka I., konzervativního synovce osvíceného reformátora Josefa II., s nímž se Soliman také stýkal, si jeho tělo vyžádal ředitel císařské přírodovědní sbírky a navzdory protestům jeho dcery Josefíny von Feuchtersleben byl zesnulý velmistr zednářské lóže mumifikován. Zbaven svého lidství a ponížen na přírodninu, divocha ve společnosti vycpaných zvířat, jeho mumie byla jako preparát vystavena v císařském kabinetu kuriozit, než za revoluce v roce 1848 shořela. Možná to není až tak marketingově přitažlivý příběh pro rodiny s dětmi a mladé páry na zámecké prohlídce.

Josef Schmied (podle předlohy umělce F. Pechera), Portrét Josepha. Hutchinsovo centrum pro africký a afroamerický výzkum, Harvard University, Cambridge, Mass. Foto: The Root

Portrét Josepha

Ačkoli příběh Angela Solimana je poměrně známý a váže se víc k Vídni než k moravské Lednici, Soliman nebyl zdaleka jediným černošským služebníkem s vazbami na české země. V portrétu „Maročana“ Josepha, rytině Josefa Schmieda (podle předlohy umělce F. Pechera) ve sbírkách Hutchinsova centra pro africký a afroamerický výzkum na Harvardu, na nás důstojně hledí postarší černošský muž v turbanu a s perlovou náušnicí.^[2] Z nápisu pod portrétem se dozvídáme, že téměř padesát let sloužil v rodině hraběte Novohradského z Kolovrat. Podle nápisu byl Joseph zajat svobodným pánem Mitrovským^[3] a roku 1698 pokřtěn v sicilských Syrakusách. Od roku 1728 do své smrti v roce 1777 pak sloužil u zmíněné novohradské větve Kolovratů: v rodině skutečného tajného rady (nejvyšší hodnost v celém Rakousku) a přísedícího zemského soudu Františka Václava, u komořího a skutečného tajného rady Františka Ferdinanda, a komořího, skutečného tajného rady a prezidenta dvorské komory ve věcech mincovních a hornických Františka Antonína, jímž větev vymřela po meči.^[4] V Josephově případě nevíme s jistotou, na kterých zámcích Kolovratů sloužil, s největší pravděpodobností to byl ale raně barokní zámek Velké Dvorce, tehdejší centrum rodového panství Novohradských z Kolovrat, s nedalekým loveckým zámkem Diana z první poloviny osmnáctého století, údajně dle návrhu architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela.^[5] Stejně tak se lze dohadovat o místě Josephova posledního odpočinku. Ačkoli krátký text na stránkách Hutchinsova centra uvádí rok 1781 jako zrušení otroctví v Čechách, jednalo se o zrušení nevolnictví, jelikož otroctví jako takové v Rakousku neexistovalo – kromě Bukoviny anektované Rakouskem v roce 1775, kde bylo zrušeno osvíceným Josefem II. v roce 1783.

Jakou funkci Joseph v domácnosti hrabat Novohradských z Kolovrat zastával? Jeho livrej naznačuje roli komorníka, jež připadla mnohým Afroevropanům na panovnických dvorech a v urozených domácnostech. Komorník byl nejen osobním sluhou šlechtice se zodpovědností za jeho šaty, osobní věci a záležitosti, ale často i vychovatelem dětí, a tak měl se šlechtickou rodinou mnohem užší vztah než většina běžného služebnictva. Vedle již zmíněného Angela Solimana byli nejznámějšími černošskými komorníky Ignatius Fortuna, který sloužil falckraběnce rýnské a kněžně-abatyši klášterů v Essenu a Thornu, Františce Kristíně ze Sulzbachu, Gustav Badin, komorník švédské královny Lujzy Ulriky a následně princezny-abatyše opatství v Quedlinburgu Žofie Albertíny, který v podstatě vyrostl jako člen švédské královské rodiny, či Abram Petrovič Hannibal na petrohradském dvoře Petra Velikého, jenž byl pradědem Alexandra Sergejeviče Puškina, který mu věnoval svůj nedokončený román Mouřenín Petra Velikého. Arabská hala petrohradského Zimního paláce, v němž dnes sídlí Ermitáž, pak není pojmenována podle arabských zemí či motivů, ale podle čtyř „arapů“, černošských osobních strážců cara a jeho rodiny v orientalizujících kostýmech včetně bílých turbanů, kteří v této hale, a všech dalších carských sídlech, až do revoluce hlídali rozhraní mezi oficiálním světem honosných sálů Něvské enfilády a soukromým světem apartmánů carské rodiny. Podle slovníku ruského jazykovědce Vladimira Dala z roku 1863 byl „arap“ osobou s tmavou pletí převážně afrického původu, ale také portiér neboli vrátný, jehož hlavním úkolem bylo střežit carské soukromí otevíráním a zavíráním dveří.^[6] Odtud snad pochází i české rčení jako výtka směrovaná k těm, kteří za sebou nezavírají dveře, odkazující spíše k černošskému portiérovi než komorníkovi.

Kolik „Maročanů“ sloužilo v domácnostech šlechty v českých zemích? Dověděli bychom se vůbec o Josephovi, kdyby jeho portrét neskončil v archivech na Harvardu? Jak se k němu chovalo běžné služebnictvo, žárlilo na jeho livrej podobně, jako některé Čechy za socialismu provokovalo západní oblečení studentů z takzvaného třetího světa? A jak je možné, že vlastně existuje jeho portrét, formát běžně vyhrazen pro urozené panstvo? Lze se domnívat, že rytina vznikla v omezené edici jako gesto uznání za dlouholetou službu, i to jsou ale jenom domněnky. Už to, že známe Josephovo jméno, jakkoli autenticitu křestního jména můžeme zpochybňovat, je vzácností, jelikož na rozdíl od Angela Solimana nebo Abrama Petroviče Hannibala se Joseph neoženil se žádnou šlechtičnou a pravděpodobně až do smrti zůstal komorníkem nebo služebným. Podstatné je ale to, že ačkoliv se nejedná o malbu, máme před sebou portrét konkrétní osoby, a ne – alespoň v západní Evropě – dobově běžnou „studii černošského muže v bílém turbanu“. Portrét Josepha jako by tak rezonoval s portrétem Josepha z loňské výstavy Černošský model v pařížském Musée d’Orsay (viz má recenze výstavy v art+antiques), jejímž tématem byl vztah francouzských, až na výjimky bělošských, umělců k jejich černošským modelům od zrušení otroctví až do první poloviny dvacátého století. Výrazem snahy o přiznání důstojnosti byla změna názvu obrazů z otevřeně rasistických či politicky korektních na názvy zahrnující jména modelů v případech, kdy se jejich totožnost dala dohledat, jako například u Josepha (podobně jako komorník Kolovratů známý jenom jménem), který stál opakovaně modelem Théodoru Géricaultovi, včetně pro postavu na vrcholu kompozice Voru Medúzy (1817–1818), jako i francouzsko-dominickému malíři Théodoru Chassériauovi, a posléze se stal profesionálním modelem na pařížské École des beaux-arts.

Ferdinand Maxmilián Brokoff, alegorická socha Afriky, 1714, atika Morzinského paláce, Praha. Foto: Ondraness, Wikimedia Commons

Obrazy otroctví v ulicích Prahy

Když už je řeč o modelech, vraťme se na začátek osmnáctého století a položme si otázku, kdo stál modelem českému baroknímu mistrovi Ferdinandu Maxmiliánu Brokoffovi pro postavy „mouřenínů“ či „Maurů“ podepírajících balkon Morzinského paláce na Malé Straně (1714) od architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, jako i dvou dalších heraldických postav černochů (1718–1719), dnes v Národní galerii, které střežily vjezd do zámku Morzinů v Kounici. Byly to alegorické postavy Afriky z dobových grafických tisků – k sochařské výzdobě paláce patří i sochy světadílů včetně „muřenínky“ s odhalenými ňadry a s papouškem a krokodýlem^[7] –, nebo snad nějaký černošský komorník Morzinů či Kolovratů? Na fasádě Morzinského paláce jsou černošské postavy v roli atlantů, tedy mužských postav nesoucích břemeno portálů a jiných kleneb po vzoru mytologického Atlase, který za trest nesl břemeno nebeské klenby (nebo celé zeměkoule).^[8] Ačkoli jsou postavy „mouřenínů“ v okovech a řetězech, je poměrně známo, že spíše než o otrokářskou rodinu se v případě Morzinů jednalo o slovní hříčku odkazující k německému slovu Mohr – v Berlíně najdeme dodnes, navzdory protestům, ulici Mohrenstraße se stejnojmennou stanicí metra. Z německého slova Mohr, odvozeného od Mauretánie jako latinského pojmenování území severní Afriky od Alžírska až k atlantskému pobřeží Maroka, byl odvozen i český „mouřenín“. Otázkou zůstává, zda tyto sochy nazývat „mouřeníny“ i dnes a jestli není na čase přehodnotit stejný název pro v Čechách oblíbený vídeňský kakaový piškot či název pro kounický tmavý ležák. Jakkoli nepřiměřená nám slovní hříčka mezi jménem privilegované šlechtické rodiny Morzinů a černošských vojenských zajatců nebo otroků dnes přijde, formálně se nejednalo o unikát. S celou řadou podobných postav v roli světlonošů nebo podstavců a podpěr se lze dodnes setkat ve starožitnictvích nebo na eBay. Tyto předměty jednoznačně odkazují k roli černošských domácích služebníků v palácích urozených rodin po celé Evropě.

Jak se dozvídáme z barokní propagandy na Karlově mostě, těmi pravými otrokáři ale byli Turci. Skupina trinitářů a sv. Ivana (1714) na Karlově mostě z Brokoffovy dílny představuje vězení s modlícími se zotročenými křesťany střežené vousatým a břichatým Turkem „v žánrové notě“ v turbanu, se šavlí a kopím – při pozdější rekonstrukci v devatenáctém století vyměněným za trestající důtky^[9] – spolu s postavami zakladatelů řádu trinitářů, jehož hlavní náplní bylo almužnou shromažďovat prostředky pro vykupování zajatců z muslimských rukou. Z Brokoffovy dílny pak pocházela i Skupina sv. Ignáce z Loyoly (1710–1711), poškozená během povodně v roce 1890 a dnes ve fragmentární podobě vystavená v Lapidáriu Národního muzea, oslavující zakladatele řádu Jezuitů.^[10] Svatý Ignác vítězně stojí na zeměkouli podepřené čtyřmi alegorickými postavami tehdy známých světadílů: „afrického krále“ stojícího na lvu (zachován jen lev), „asijské královny“ na velbloudu, Evropy na býku a Ameriky – nesmyslně – na slonu. Protějšky Španěla a Poláka s kartušemi světců u Ignácových nohou byli pak dva dole ležící – podřízení – „mouřenínové“ (zachován jen pravý)^[11] s kartuší s reliéfem tří umučených japonských křesťanů. Spolu se sochou adorujícího mouřenína (kol. 1760) z jezuitského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Brně je tak Brokoffova skupina z Karlova mostu připomínkou role jezuitských misionářů ve světě jako agentů ve službách kolonialismu.^[12] Ke konci monarchie v roce 1913, tedy v době, kdy koloniální zájmy Rakousko-Uherska zažívaly vrchol díky nástupníkovi trůnu velkovévodovi Františku Ferdinandovi, byla zrekonstruovaná skupina umístěna v lapidáriu a v roce 1938 bylo poškozené sousoší sv. Ignáce a světadílů na Karlově mostě nahrazeno méně světovým a více vlasteneckým sousoším sv. Cyrila a Metoděje od sochaře Karla Dvořáka.

Ferdinand Maxmilián Brokoff, Skupina sv. Ignáce z Loyoly z Karlova mostu v Praze, 1710–1711. Foto: eSbirky.cz

Rakouské sny o koloniích

Zatímco jediný černoch, kterého jsme od dětství zvyklí doma vídat pravidelně, je Rey Koranteng v televizních novinách, výraz „mít doma černocha“ má svůj původ v době, kdy se Rakousko – a české země jako jeho součást – ještě nevzdalo snu o koloniální říši, jež by soupeřila se západními velmocemi. Jak poukazuje rakouský historik Walter Sauer, v průběhu osmnáctého století se habsburská monarchie, jako mnohé jiné evropské země, věnovala obchodu s dálnými zeměmi skrze koloniální společnosti se státní účastí a podporou, i když bez přímé angažovanosti rakouských aktérů.^[13] První z nich byla založena v roce 1722 v Oostende v tehdy katolickém Rakouském Nizozemí (zhruba dnešní Belgie), jehož část mimo jiné spadala pod kontrolu již zmíněné kněžny-abatyše klášteru v Thornu a jež konkurovalo protestantským Antverpám, tehdy největšímu přístavu světa. Ránu Ostendské společnosti zasadil dokument zvaný Pragmatická sankce, jenž umožnil následnictví dceři rakouského císaře Marii Terezii. Pro souhlas Velké Británie a protestantského Holandska, kterým tato obchodní společnost konkurovala, tak musel Karel VI. Ostendskou společnost obětovat (ze školy si pamatuji jen to, že se Rakousko muselo vzdát Lotrinska ve prospěch Francie). Další podobná společnost s pobočkami v Oostende a Terstu, Rakouská východoindická společnost, byla se souhlasem vlády císařovny Marie Terezie – a kapitálem antverpských bankéřů – založena amsterdamským obchodníkem Vilémem Boltsem v roce 1775, v době, kdy Velkou Británii a Holandsko zaměstnávala vzájemná válka a Francii podpora americké války za nezávislost. Pod císařskou vlajkou se tak Bolts následujícího roku vydal na plavbu z toskánského Livorna – tehdy pod vládou Leopolda, velkovévody toskánského, jednoho ze synů Marie Terezie – do Indie s desetiletou smlouvou na obchod mezi Rakouskem a Indií, Čínou a Afrikou a mezi Afrikou a Severní Amerikou. Základny byly vybudovány na indickém Koromandelském pobřeží a v čínském Kantonu (Guangzhou) a později v Maputském zálivu v Mozambiku a na Nikobarských ostrovech v Bengálském zálivu. Do značné míry, píše Sauer, byli součástí tohoto systému i zotročení lidé.^[14] Ačkoliv se zdá, že Fréderic Romberg, bruselský obchodník s bavlnou potisknutou v Rakouském Nizozemí, námořním pojištěním, zotročenými lidmi a koloniálním zbožím, byl Němec, a nikoli Rakušan, jak uvádí Sauer, jeho aktivy se nepříčily rakouským zájmům. Konec druhé společnosti přinesl v roce 1785 vojenský zásah Portugalska v Maputském zálivu a následný bankrot společnosti. Od roku 1797, kdy Habsburkové ztratili Rakouské Nizozemí a Lombardii a naopak získali část Benátska s Istrií a Dalmácií, byl těžištěm námořních aktivit monarchie Jadran. Rakousko (od roku 1867 Rakousko-Uhersko) samozřejmě pokračovalo v zámořském obchodu i během devatenáctého století, to je však na samostatnou kapitolu.

Koloniální zboží se tak do Evropy často dostalo i se zotročenými lidmi, kteří jej pak evropské šlechtě servírovali, nebo jí sloužili jako komorníci, jako v případě Josepha. Dobově typickým, i když z francouzského prostředí, je portrét Madame du Barry od malířky Auguste de Creuse, na kterém vidíme společnici Ludvíka XV. v ranní toaletě, jak z tácu svého bengálského sluhy Zamora přebírá šálek kávy, nebo snad horké čokolády. „Nevděčný“ Zamor se za revoluce ale přidal k jakobínům a jeho svědectví proti hraběnce ji v roce 1793 stálo hlavu pod gilotinou jen pár měsíců před Marií Antoinettou, dcerou rakouské císařovny Marie Terezie. Plody rakouské sňatkové politiky Marie Terezie tak přezrály zhruba současně s rakouskými sny o koloniální říši.

Salad Hilowle, Passion of remembrance, záběr z filmu, 2020

Pamatování a odnaučování

Před několika týdny jsem navštívil vernisáž výstavy umělce a filmaře Salada Hilowleho. Jeho film Passion of Remembrance (2020) pracuje jak s historickou a populární reprezentací černošství ve Švédsku, tak se současnými proti-obrazy. Záběry na sochy černochů ze sousoší „mouřenínů“ vytahujících rybářskou síť z mostu zámeckého parku Haga (dnes v Ulriksdalu), z filmů zobrazujících Gustava Badina jako komickou postavu hranou bělochem se začerněnou tváří, jako i s obrazy z populární kultury posledních dekád (připomeňme si „našeho Mirečka“ z Básníků), s nimiž umělec a jeho vrstevníci ve Švédsku vyrostli, tak střídají obrazy plné důstojnosti a sebedefinice dnešních emancipovaných Afrošvédů, včetně básníka a spisovatele Johannese Anyurua a parlamentní poslankyně Leily Ali Elmi. Na generaci afročeských poslankyň stejně tak jako umělců a historiků umění si asi budeme muset ještě počkat, avšak i bez nich není možné nadále předstírat, že první lidé afrického původu přijeli do českých zemí jako zahraniční studenti ze spřátelených socialistických zemí. I když „koloniální komplicita“^[15] českých zemí jako součásti rakouského císařství je – podobně jako u Švédska – v porovnání se západními koloniálními říšemi nevelká, možná je přeci jen o trochu větší, než bychom si chtěli přiznat. Některé její doklady sice dřímají v archivu na Harvardu nebo v Lapidáriu Národního muzea, jiné však máme na očích a odbýváme je jako neškodnou slovní hříčku nebo slovní spojení, které „se jen tak říká“. Pravdou ale zůstává, že nic se neříká (nebo netesá do kamene) jen tak, a zatímco je na čase se některé věci odnaučit, neznamená to, že bychom na ně měli zapomenout. Spíše naopak, někdy je nutné si některé věci připomenout. Vášeň pamatování pak možno také přeložit jako odboj vůči zapomínání.

Salad Hilowle, Passion of remembrance, záběr z filmu, 2020

^[1] Rozhovor pochází z projektu Czechkid, nástroje pro zavedení multikulturní výchovy do škol, http://www.czechkid.cz.

^[2] Archiv a knihovna Obraz černocha v západním umění (Image of the Black in Western Art) byly v šedesátých letech založeny z iniciativy mecenášky a sběratelky umění Dominique de Menil, která se proslavila de Menilovskou sbírkou moderního a současného umění v texaském Houstonu, a jejíž dcera Fariha al Jerrahi, rozená Philippa de Menil, založila neméně proslavenou Uměleckou nadaci Dia (Dia Art Foundation). https://hutchinscenter.fas.harvard.edu/image-black-archive-library. Pro zjištění informací kdy a jak se rytina do sbírek dostala, jsem centrum kontaktoval, zatím bez odpovědi.

^[3] Pravděpodobně se jednalo o Arnošta Matyáše Mitrovského z Mitrovic a Nemyšle, jenž byl v roce 1716 – ironií osudu – povýšený do stavu svobodných pánů.

^[4] Vlastimil Borůvka, Genealogie rodu pánů z Kolovrat, Heraldika a genealogie, Praha: Klub pro českou heraldiku a genealogii, 1992, 25, č. 1, (1992), 1–120, a Pavel Juřík, Kolowratové, Praha: Universum, 2016, 99–100. Za pomoc a zprostředkování literatury děkuji Aleně Kračmářové, Heleně Chalupové, Stanislavu Vohryzkovi, Pavlu Komárkovi a zejména Marku Rubešovi ze skupin Dějiny umění a Svépomocná historická knihovna.

^[5] Lovecký zámeček Diana, Kolowratovy lesy, https://www.kolowrat.cz/cs/lovecky-zamecek-diana. Palác na Hradčanech, dnešní Sasko-lauenburský palác, který krátký text na The Root zmiňuje, patřil Novohradským z Kolovrat jenom do roku 1632, kdy přešel do majetku vévodů Sasko-Lauenburských.

^[6] Oleg Yegorov, How did Africans prosper in Tsarist Russia?, Russia Beyond, 27. 08. 2018, https://www.rbth.com/history/329036-black-people-africans-in-russia.

^[7] „v plastické plnosti obnaženého těla“, Oldřich Blažíček, Ferdinand Brokoff, Praha: Odeon, 1976, s. 106.

^[8] Sochy atlantů nesou například klenbu vstupní haly Horního Belvederu ve Vídni (cca 1721), sídla prince Evžena Savojského, pod kterým stavitel paláce, Václav hrabě z Morzinu, bojoval proti Turkům. Oldřich Blažíček dával postavy morzinských atlantů do souvislosti s atlanty z oltáře Klanění pastýřů v dominikánském kostele ve Vídni, jako i giganty zámeckého schodiště v Tróji, viz Oldřich Blažíček, Ferdinand Brokoff, Praha: Odeon, 1976, s. 106. Za zprostředkování knihy srdečně děkuji Markétě Čejkové.

^[9] Blažíček (pozn. 7), s. 105.

^[10] V Muzeu hl. města Prahy se pak nachází modelletto z polychromovaného lipového dřeva.

^[11] Blažíček je nazývá také „Indy“, viz. Blažíček (pozn. 7), s. 97.

^[12] Viz např. Walter Sauer, ‘Ein Jesuitenstaat in Afrika? Habsburgische Kolonialpolitik in Ägypten, dem Sudan und Äthiopien in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts’, Österreich in Geschichte und Literatur, 55/1 (2011), 6–27 (s. 13–14).

^[13] Walter Sauer, Habsburg Colonial: Austria-Hungary's Role in European Overseas Expansion Reconsidered, Austrian Studies, Vol. 20, Colonial Austria: Austria and the Overseas (2012), s. 5–23.

^[14] Sauer (pozn. 13), s. 12; John G. Everaert, ‘Commerce d’Afrique et traite négrière dans les Pays-Bas autrichiens’, Revue française d’histoire d’Outre-Mer, 62/1–2 (1975), s. 177–185; Klaus Weber, Deutsche Kaufleute im Atlantikhandel 1680–1830, Schriftenreihe zur Zeitschrift für Unternehmensgeschichte 12 (Munich, 2004), 195–204; a John R. Davis, Stefan Manz, Margrit Schulte Beerbühl (eds.), Transnational Networks: German Migrants in the British Empire, 1670–1914, s. 36.

^[15] Pojem koloniální komplicity, odkazující k přežívání koloniálních paradigmat v zemích, které z koloniálního uspořádání světa těží bez toho, aby samy měly významnou koloniální historii, používají v severském kontextu Suvi Keskinen, Salla Tuori, Sari Irni a Diana Mulinari, viz jejich kniha Complying With Colonialism. Gender, Race and Ethnicity in the Nordic Region, Farnham: Ashgate Publishing Limited, 2009.